Přijela jsem na elektrické koloběžce do kavárny Mikel, kde prodávají nejlepší kafe na světě. Objednala jsem si capuccino freddo , 2 x čokoládu a jedno malé presíčko. Prodavačky se podívaly na moje vozítko a vyndaly vhodné tašky.
Mezitím jsem se snažila dovolat na pláž, aby si hosté přišli pro kávu, prostě aby mi s ní pomohli, protože jsem se obávala, že ji určitě rozliji. Ale nikdo nezvedal telefon. Vyšel chlapík, vysoký a fešný Cikán, který měl ještě zavřený obchod. Z košíku mi vyndal ručníky, které za mnou chtěl odnést na pláž. To jsem odmítla, že tu kávu dám do košíku a ručníky si hodím třeba na hlavu, že ten kousek to zvládnu bez úrazu. Cikán se na mě krásně usmíval a já jsem zjistila, že mu úsměv asi neoplácím.
"A jak vám mohu ještě pomoci?" zeptal se a já jsem vážně nevěděla, jestli se mi to zdá, že existuje ještě taková slušnost a vyloudila jsem úsměv, ale byla v něm křeč.
"No, bylo by úžasné, kdybyste mi tu motorku obrátil, je hrozně těžká," odpověděla jsem, protože to je pravda a už jsem se usmívala asi doopravdy.
Elektrická koloběžka Sunra je krásná, vypadá spíše jako motorka, ale váží 45 kg. Jezdí rychle a má dvě sedátka, takže jakápak koloběžka?
"Samozřejmě, to je maličkost," odpověděl vysoký chlapík se širokým úsměvem a stále si dělal starosti, jak odvezu ty ručníky, takže si je vzal do ruky a běžel za mnou na pláž, abych byla v pohodě a kávu nerozlila.
Této milé pozornosti ještě předcházelo to, že řecké prodavačky ze skvělé kavárny si ode mě zapomněly vzít deset eur. Upozornila jsem je na to, ale ta jedna byla přesvědčena, že už jsem zaplatila. Trvala jsem na svém, že je to jediná deseti eurovka, kterou jsem měla, nakonec si ji tedy prodavačka vzala. Teď k večeru, kdy jsem jela domů, tak mi poděkovala, protože kontrolovaly kasu. Vše sedělo. Za to, že jsem jim vnutila jejich zasloužené peníze mi nesla studenou čokoládu. Opět mi porušila moje předsevzetí, že nebudu jíst a pít nic sladkého. Bolely mě nohy z toho, jak jsem skákala ve vodě kolem 40 minut. To jsem opakovala asi tak 3 x, šlapala jsem vodu jako zběsilá, plavala jsem a cvičila jsem v domnění, že ten skvělý oběd i s darovanou zmrzlinou v hodnotě asi milión kalorií vážně vyskáču.
Nechci dnes nic psát proti českému chování v obchodech nebo v kavárnách, protože si ten pocit toho, že tu prožívám takovou slušnost a vstřícnost nechci zkazit.
Včera přiletěl syn i s jeho manželkou. Zapomněl si plavky, takže jsme šli na večeři, bylo hrozné vedro, a pak jsme šli nakoupit k našimi milým Cikánům, kteří tady mají všechno možné, plavky.
"To máš dárek za to, co tady pro nás dělá tvoje máma," řekl příjemný Cikán, který mi říká Katerinaki, ve čtrnácti se oženil a už má dvě větší děti. Sedí v obchodě celý den, ale těch 5 eur za plavky si prostě nevzal, i kdybychom se se synem na hlavu stavěli.
Syn byl překvapen, že i řečtí Cikáni oplývají tou řeckou slušností. Trochu jsme si o tom povídali a došli jsme k tomu, že pokud se tento národ, jakýkoliv národ, má zařadit mezi ten "hlavní" národ, měl by se chovat podle norem "hlavního" národa.
Paradoxní situace tady nastává, že řečtí Cikáni, kteří tu mají obchody s prádlem, oblečením, botami a kabelkami, hlídají "bílé," aby nekradli. A když tuhle viděli jednu polskou turistku, jak si hodila do tašky tričko, tak k ní mile přistoupili, tričko vytáhli z její kabely a ona musela zaplatit. Úplně jsem se styděla místo ní. Nechápu žádné kradení. Kdyby triko položila zpět a odešla, tak by se také nic nedělo. Tito obchodníci, řečtí cikáni, jsou neskutečně příjemní. Myslím, že by se mnozí od nich mohli učit.
Řecká slušnost je někdy i falešná. Není tady zvykem kritizovat špatně uvařené maso nebo jídlo, naopak je nutné jídlo pochválit a zalhat, že jsou vlastně už dávno sytí. Někdy na to koukám jako na velké divadlo, což v podstatě je, ale na druhou stranu si říkám, proč ne? Proč se pořád rozčilovat, proč pořád něco kritizovat, proč být pořád naštvaný.
Nejen slušnost je někdy falešná, ale i odpovědi, že se mají všichni skvěle, zrovna tak jako lhaní, že jsou sytí. Říkají to ze zvyku, ale když se to řekne desetkrát za den, tak se tomu i věří a hezký pocit se dostaví.
O řeckých Cikánech vám chci napsat více. Jejich historie a současnost je vážně zajímavá. Ti, co tady přes léto pracují a prodávají všechno možné, jsou skutečně neuvěřitelně slušní, nejsou to Roma, u nás zmámí jako Romové, ti, co obchodují s drogami, to oni nejsou.
Cikánský národ žije ve Velice naprosto stejně jako všichni Řekové, kteří se starají o svůj vlastní byznys a o to, aby se na vás usmáli, o to, abyste se cítili skvěle a do jejich restaurace se vrátili. A jestli si nevzpomenu na to, že se mám usmívat, tak se z toho jednou zblázním, protože mi nedají pokoj, dokud ten úsměv na mé tváři neuvidí. Zítra začínám od rána s úsměvem.
