Daroval jsi mi dům, tak vypadni!

Skoro všechny příběhy byly o tom, že jejich dospělé děti je chtěly vyhodit z domovů, které jim rodiče darovali, někteří s nimi společně žili. Facky, modřiny a slzy u seniorů jsou obzvláště smutnou záležitostí. 

Víme velmi dobře, že díra v zákoně se týká i týrání žen, dětí, nyní tedy i seniorů. Policie si neví rady, hlavně když je tyran sám policajt, pak to má a měl jeho otec marný. Co všechno se musí stát, aby se týráním kohokoliv změnily zákony tak, aby lidé nebyli biti svými dětmi, aby děti nebyly znásilňováni svými rodiči, aby ženy nebyly ohroženy na životě od svých agresivních partnerů.

Včerejší dokument na ČT 2 o týrání seniorů mě dostal do kolen, protože týrat slabšího, navíc starého rodiče, je vážně nelidské, nedůstojné a hnusné. Kde se to v těch lidech bere? Proč tady neexistuje zákon, aby se každý bál cokoliv udělat nejen seniorům, ale i ostatním osobám které jsou obětmi týrání?

Policie skutečně většinou odkáže na to, že v případě týrání doma je složité, protože je to tvrzení proti tvrzení. Nejsmutnější případ, který jsem včera viděla byla stará babička, kterou tloukl její syn. Na obličeji měla modřiny, na rukou podlitiny a byla tak vystrašená, že se nemohla ani pořádně vyjádřit. Rodina tuto babičku začala zachraňovat, podala na jejího syna - alkoholika - trestní oznámení, nicméně babička skončila v DD, kde se cítila šťastně, alespoň to tak vypadalo na kameru.

Týrání ženy - někdy i muže - je většinou naprosto nechápáno okolím, protože každý radí týranému, ať odejde, ať uteče. Jednak týraná osoba nemá většinou kam utéct, nemá finanční prostředky, většinou má strach i o svoje děti. "Uteč," se řekne lehce, ale k útěku by ji měly dopomoci zákony tak, aby žila důstojně, aby se nemusela schovávat, aby byl vývoj dětí v normálním prostředí a ne v brutálním, tak jak ho děti týraných žen znají. 

Senioři nechtějí opouštět svoje domovy, které si vesměs postavili sami na dožití. Stavěli je s radostí a nepřemýšleli, že je někdy budou vyhazovat jejich vlastní děti. Mnozí svoje domovy darovali ještě za svého života svým potomkům, což byl start, aby jejich syn nebo dcera začali s týráním rodičů, někdy jenom jednoho rodiče, s nadávkami, s bitím, s kopanci, vypínám elektřiny, vody a topení.

Na konci pořadu stále uplakaný pán, otec policajta, který si k němu mohl dovolit cokoliv, předal do kamery vzkaz:

"Nikdy za svého života nedarujte nic dětem. Já bych dnes po to všem nedaroval svému synovi ani lžičku," řekl a jeho oči byly zalité slzami.

Týraným osobám chybí především síla, aby odešli, jsou utlučeni psychicky a fyzicky. Nemají nikde zastání, mají-li štěstí, tak se matky s dětmi dostanou do azylového domu, což není vůbec ideální situace a senioři do DD, byť vlastní dům, byt či zahradu. A týrání  pokračuje vlastně dál, protože ti lidé nemohou pochopit, proč oni museli odejít, proč není zákon takový, aby mohli zůstat bez ohrožení doma?