Český národe, sorry!

Chci se všem omluvit za to, že mám trochu mozku, že mám hodně citu, že vnímám, že nejsem Češka, že jsem včera přiletěla po čtyřech měsících a hned jsem se střetla s českou náturou a arogancí. Sorry, ale já to napíšu.

Asi největší šok jsem zažila, když jsem konečně vycházela ven, protože čekat na zavazadlo v Praze je téměř na to si vzít půldenní dovolenou. Prošla jsem ovšem omylem zónou "k proclení." Hned se na mě vrhl mladý celník a začal se mě ptát, co mám k proclení.

"Sorry, to jsem prošla omylem," snažila jsem se o úsměv, protože jsem prostě nelhala.

"Co máte k proclení," arogantně na mě znovu vybuchl mladý celník.

"Sebe," odvětila jsem a podívala jsem se mu zpříma do očí.

"Dejte kufr na ten pás a otevřete ho," zavelel.

"Nedám, dejte si ho tam sám, já mám bolavá záda," odpovídala jsem stále po pravdě.

Zmáčkl knoflík a přivolal třetího, protože vedle něho stále ještě žena. Přišel zřejmě nadřízený a já trvala na svém.

Mladý celník vzal můj kufr a položil ho na pás, aby ho zrentgenoval, pak mi vzal příruční zavazadlo a zeptal se, zda jsem si ty šperky, které tam viděl, koupila o prázdninách. Myslela jsem, že vybouchnu jako pravá sopka, ale naopak. Usmála jsem se a odpověděla jsem mu, že sbírám šperky dlouhá léta, že by za ně mohl mít pěkné auto, že na takové šperky prostě a v žádném případě nemám peníze, že je vozím sebou po světě, aby mi je někdo neukradl. V tu chvíli jsem věděla, že nemůže vidět, zda jsou to šperky nebo bižuterie, ale byly v příručním zavazadle, takže automaticky vydedukoval mladý inteligentní celník, že to jsou šperky. Starší se usmál nad mojí odpovědi.

Ve velkém kufru jsem měla velká červená jablka ze zahrady, která právě v Řecku dozrála. A tak to bylo zase něco pro mě a těšila jsem se, jak bude kufr otvírat, aby zjistil, co to tam je.

"To nejsou granáty, to jsou jablka," řekla jsem, když se díval na koule, které se mu objevily na rentgenu. 

Přivolaná posila se opět usmála, mladý byl naštvaný, kufr nechtěl raději už ani otevřít, takže jsem se konečně odebrala k odchodu.

Milan, který byl nyní v Řecku také pracovně, přihlížel celé situaci, kroutil hlavou. Oba jsme toho všeho měli dost, protože v Thessaloniki chtěli jednu českou turistku, kterou jsem předala k odbavení, odvézt do blázince, Byl to prostě náročný den a já si najednou uvědomila, jak se lidí cpou u pásu, kam kufry přijedou nejdříve za půl hodiny, jak do sebe strkají, jak se mračí. A nakonec mě chtěli proclít asi ty jablka, protože nic jiného k proclení nebylo.

Sedla jsem si k synovi do auta a vyprávěla mu, jak mě opět ČR přivítala a jak mi sebrala tato epizoda moje přesvědčení, že vracím "domů."

"Víš, mami, já si někdy myslel, že jsi příliš náročná, kritická a že patříš jenom do Řecka, ale prostě máš pravdu. A to jsem tady fakt vyrostl a mám českou manželku, ale teprve teď cítím, že to někdy nevím ani já, kam patřím více," řekl syn, který naprosto od 18 let žil pouze s českými přáteli, studenty, se svojí láskou a s její českou rodinou, kterou máme moc rádi.

Pohladila po ruce a během jízdy jsem pozorovala lidi, kteří čekali na tramvaj, chodili po ulici a nikdo se neusmíval. Nic jsem neříkala, jenom jsem strašně cítila, že jsem včera měla dilema, kde jsem vlastně doma a napsala jsem o tom článek, který jsem nepublikovala, protože jsem odjížděla a neměla jsem čas. Jednu chvíli jsem se chtěla vrátit a přebukovat letenku. Loučila jsem se s klidným mořem, jasným sluncem a s ještě jasnějším cílem, že budu milá, že se budu usmívat na všechny lidi, že jsem na to konečně přišla, jak nedat lidem prostor k aroganci. Prostě můj cíl, že se budu usmívat za každých okolností dostal na zadek a zhroutil se jako týrané dítě.

Celník mi to prostě a jednoduše zkazil, takže se ještě jednou omlouvám, ale nastává tvrdá realita, že jsem tady bez úsměvu a bez ideálů, že jsem v zemi, kde je pohoda mezi lidmi vzácné a nedostatkové zboží.

Tudíž mi nic jiného nezbývá, než pokračovat v tom, že budu říkat "ti Řekové, ti Češi," což mě štve téměř celý můj život. Chtěla jsem se toho zbavit. Sorry, prostě nemám šanci, což se hned ukáže v diskuzi, protože mám řecké jméno. Ach jo, kdybych byla např. Nováková, tak si můžu psát co chci, protože můj úděl sdílí i mnoho českých občanů, kteří žijí jednou nohou tady a jednou jinde. Není to o celníkovi, je to o tom, jak vnímáme to, co se tváří jako kritika, protože máme dva nebo několik náhledů. 

P. S.

Sorry, sorry, sorry, ale napíšu blog, co je v ČR fakt skvělé a dobré, aby to bylo vyvážené.