Umřela jsem umělecky, přišla o múzu, inspiraci, chuť. Myšlenky moje bloudily.. kdesi? Ovládlo mě monstrum, ztratila jsem se. Tři roky apatie, strachu, psychického teroru jsou fuč, naštěstí... Hurá! Sláva! Halleluya!
Věříte v reinkarnaci? Já maximálně na tu pozemskou. Blbost?! Hmm... tak jinak. Slova jaksi pro mě začala mít opravdový význam až na střední, kdy jsem se zamilovala do čtení knih, pak jsem se zamilovala znova, opravdově, bláznivě, do kluka, bylo to ve třeťáku, zlomil mi srdce. On má dnes skvělou rodinu a my máme teď spolu skvělý vztah, čistě přátelský. Byla to "jen" školní láska. Ovšem v tom, pro mě tehdy krutém a nefér období, jsem začala psát poezii, abych se přece někomu svěřila, někomu, kdo mi porozumí, někomu, kdo mi uleví, někomu, komu můžu důvěřovat - papír bílý, obyčejný, Á-čtyřkový. Strkala jsem si ty svoje bílé kamarády do šuplíku, vedle plesnivých svačin, které mi máma s láskou připravovala a já je s láskou, abych ji nezlomila srdce, schovávala na dno zásuvek. Moji bílí kamarádi ukrytí před posměváčky a hnidopichy chránili moje city, moje bolesti, moje krvácející srdce.
Další studia mě donutila psát práce, delší, než jen pár slok básniček. Zalíbilo se mi to a já chtěla zkusit napsat něco jiného, než jen to, co musím, ale to, co je o mně, o mých pocitech, radostech. Prostě nějak zvětčnit svoje myšlenky, nápady a slyšet svůj vnitřní hlas, který dokázal reagovat na moje otázky a pochybnosti. Každý je přece máme, ne? Můj bílý kamarád přišel opět na denní světlo, snese hodně, věrně mi naslouchá, neprotestuje, naopak utěšuje a hýčká. A tak jsem si začala psát, realizovala jsem se, ale tentokrát jsem to nechtěla jen tak strkat do poslední zásuvky svého pracovního stolu, chtěla jsem to sdílet. Chci svoje stránky, svůj e-zápisník, kam si vše budu utěšeně věšet. Stalo se! Psala jsem relativně často, myšlenky proudily samy, přirozeně, lehce. I s malým dítětem to šlo, byla jsem plná zážitků, z nové práce, země, lidí... a hlavně z moře, které představuje příval energie, moře energie. A potom se vše zahalilo do černého sukna, ztratila jsem svůj životní optimismus, nebyla jsem to já, nedělala věci, které mě těšily, ale jen ty, které jsem musela, tak jako kdysi na studiích. Tělo bojovalo urputně a já místo, abych mu naslouchala, bojovala jsem s ním nazpět. Žádná změna nepřišla, jen další trápení, další rány, šrámy, které byly uvnitř mé duše. Jenže já to neslyšela, nevnímala jsem to prosebné volání, ten tichounký hlásek, který kvílel: "prosím, zachraň mě! Zachraň sebe, seber nohy na ramena a utíkej tak daleko, kam tě jen nohy donesou a kde tvé tělo opět rozkvete a mysl se zatetelí."
Nakonec jsem svému tělu uvěřila a tři roky temna se jakoby rozplynuly. Vyjasnilo se, vyšlo slunce. Udělat rozhodnutí je ta největší úleva na světě. Spadne obrovský balvan ze srdce, který tam za dob temna sedí a škodí. Sebrala jsem sílu opustit monstrum, kterému jsem kdysi říkala "miláčku". Legrační, že? Obojí začíná na M, ale každé slovo má jiný význam, anebo je význam přece jen stejný?! Přesvědčila jsem se, že jakmile se hlava pere se srdcem, je důležité dát za pravdu právě srdci, neboť jak pravil jeden Malý Princ... důležité věci jsou očím neviditelné.
Dědovi puklo srdce po odchodu babičky, do roka a do dne ukončil, byť nedobrovolně, ovšem pod tíhou obrovského žalu i on svou životní pouť. Otrávená slova tak jako psychická nepohoda jsou pro nás stejně nebezpečné jako revolver namířený mezi oči. Naše rozhodnutí nás utváří, naše myšlenky nás formují, naše smysly nás ovlivňují. A tak je to v pořádku, pokud to děláme my, ze své vlastní vůle, pro sebe, pro naše potěšení. Chceš-li poznat pravou podstatu člověka, opusť ho (autor neznámý). Prosté. Pravda. Podepisuji.
Rozhodujte se srdcem, ať vaše duše jenom vzkvétá a v žádném případě se nenechte nikým, a už vůbec ne nějakým monstrem sežrat! Life ro(c)ks!
