RECENZE: Jiří Hájíčkek je veřejnosti daleko méně známý, než jména jeho vrstevníků, jako jsou Jáchym Topol, Jan Balabán nebo Emil Hakl. Hájíček však není na literární scéně žádným nováčkem, jen píše trochu „jinak“ a potřeboval si najít vlastní styl. Má za sebou čtyři publikace (dvě povídkové sbírky Snídaně na refýži (1998), román Zloděje zelených koní (2001), podnikatelskou love story Dobrodruzi hlavního proudu (2002) a povídkový soubor mapující konec osmdesátých a přelom devadesátých let v okolí Nového Městce -Dřevěný nůž z roku 2004. Zřejmě tato publikace, která se zabývá dvanácti osudy a pokouší se vypořádat s minulým režimem, byla jistou předlohou pro Hájíčkův nejnovější detektivní román Selský baroko (2005).
Genealog Pavel Straňanský sestavuje na přání rodokmeny zámožnějším lidem. Jeho poslední zakázkou je nalézt dopis, který v 5O. letech perzekuoval bohaté sedláky v jižních Čechách. „Tomašice, Smrčí. Vesničtí boháči Jakub Jircha a Frant. Kubach st. Obviněni z hanobení lidově demokratického zřízení. Staví se proti JZD založenému v obci. Tajně se spolčovali a štvali proti představitelům MNV a proti kolektivizaci zemědělství.“ (str. 11) Příběh je časově zasazen do dvou horkých prázdninových měsíců, kdy se Pavel Straňanský vrací do rodných Tomašic a v okolních archivech (Třeboň, České Budějovice, Touchov) se snaží rozluštit záhadný případ vesnické krásky Rozálie Zandlové. Straňanský však zjišťuje, že ona zakázka nepříjemně rozkrývá minulost obce, která se i po více jak padesáti letech dotýká téměř všech obyvatel vesnice a nakonec i jeho samotného. Kam až je člověk schopen zajít pro peníze a existuje morální hranice, za kterou máme „stopku“? Tyto otázky se v průběhu detektivky autor snaží zodpovědět, ale je odpověď jasná?
Hájíček do pátrání „přimíchává“ i trochu lásky. Letní dny a pátrání po udavačském dopisu zpříjemní hlavnímu hrdinovi Daniela, která se podle nového trendu snaží vypátrat kořeny vlastní rodiny a Pavel jí pomáhá. Právě Daniela je jedním „žijícím příběhem,“ který ani po padesáti letech nedokázal zapomenout a odpustit nebo pouze zjistit pravdu.
Zde už však Hajíček „naráží.“ Postava Pavla Straňanského není ani tak složitá, jako nepochopitelná. Pavel představuje jistého knihomola, vyděšeného a životem zklamaného člověka. Naopak v něm bují dobrodružná povaha. Výsledek je neucelený a jen těžko uvěřitelný. Psychologie postav autor dosahoval velice obtížně. O autorovi se říká, že je výborný vypravěč. Ono „neuchopitelné“ napětí je pouze místy a to v okamžiku, když se Hájíček zabývá kontroverzním dopisem a pátráním po Rozálii Zandlové. „Ona znala Zandlovou. Rozárii Zandlovou.“ …Cítil jsem, jak na okamžik zaváhala, než vytrhla účtenku z pokladny. Podívala se mi do očí, jen rychle, letmo, a zase sklopila oči, řasy světlé jako její kadeřavé vlasy. Znovu se na mě podívala.“ (38.) To je ale vše, všechno napětí, všechen adrenalin. Autor mistrovsky dílo prokládá dobovými zápisky z archivu, ale to jediné, společně se Zandlovou nás nutí číst.
Od autora takto složitého tématu by se však dalo očekávat vynechání popisných formulí, které mnohdy připomínají slohy ze školních lavic. „Šli jsme kolem čerstvě sklizeného pole, šedozlaté strniště mělo barvu jako její vlasy.“ (65.)
Ze Selského baroka dýchá historie zaprášených archivů a tíživé minulosti, se kterou jsme se ještě nevypořádali. Příběhy staré více jak padesát let stále žijí a rozdělují rodiny na vesnicích. Hájíček se pokusil o rekonstrukci přesně jednoho takového příběhu vesnické femme fatale, do kterého je zapletená celá obec. Dá se však i více jak po padesáti letech zjistit pravda, kterou už tehdy komunističtí pohlaváři měnili? A kdo byla Rozárie Zandlová?!
LITERATURA:
HÁJÍČEK, J.: Selský baroko, Host 2005, ISBN: 80-7294-164-X
