Redakce Trutnovinek (médium působící v Trutnově) se rozhodla pustit si adrenalin žilou a vyzkoušet paraglide. Nikdo však nevěděl, kdo poletí. Tiše jsem doufala, že to nebudu já. Jsou dvě věci, do kterých bych asi nikdy nešla: bungee jumping a seskok z letadla - to mi už přijde jako fakt velký „úlet“. Na paraglidingu je utěšující, že neskáču nikam do neznáma. Utěšující už však nebylo, že jsem letět měla já. Původně byl čas naplánován na neurčito. Jedno úterní odpoledne bylo hezky a přišla mi sms: Tak dneska od dvou by šlo letět, ok? Už nejde vycouvat a odpovídám ok!
S kameramanem sedáme do auta a jedem směr Černá hora. Normálně se mi špatně nedělá, ale dneska zelenám. V břiše mi běhají mravenci. Srandičky sem, srandičky tam, hlavně na sebe nepráskout strach. Po klikaté cestě na Černou začíná pršet. Nahoře si podávám ruku s Martinem Kobrem a Markem Cardou z Aventury.cz. Ne! Přestává pršet! „A co počasí?“ špitnu. „Dneska je tak zčásti vhodné, protože je poměrně zataženo a pro paragliding je optimální polovina mraků na obloze a polovina jasna. Je důležité, aby se prohříval zemský povrch, svítilo slunce a fungovala tam nějaká termika. Většina neštěstí se stane kvůli tomu, že pilot neodhadne své schopnosti a vlétne do nevhodných podmínek,“ uklidňuje Martin Kobr. Na všetečné otázky o případném pádu odpovídá s naprostým klidem. „Když dodržíme základní pravidla, tak se nám nic nestane. Důležité je mít perfektně zvládnutou meteorologii, a to my máme,“ dodává Kobr.
Kameraman Máca se mi posmívá, ale já už vím, že má taky strach. Než jsme totiž vyjeli, tak spolknul kinedryl a teď se šklebí. „Taky mi je trošku úzko,“ řekne jen tak a přehodí si v puse cigáro. Jdeme na to, já sama se svým strachem a on navíc s kamerou.
S pocitem bezpečí se nechávám popruhy připoutat do postroje. Pro představu: postroj zepředu vypadá jako sedačka, z boku jako veliký batoh a člověk nakonec jako nemotorný chrobák. Uvnitř celé konstrukce je ochrana páteře pro případ špatného přistání. Nakonec mi nasadí helmu a dostanu dávku informací. Třeba už vím, že padák se nazývá vrchlík a že mi na břiše bude „tam nahoře“ pípat variometr, který oznamuje rychlost stoupání a nadmořskou výšku.
Pod váhou postroje cítíte i podivné zatížení kdesi v krku a šimrání v břiše. Odvaha je pryč. Následuje nácvik startu a pak už samotný let. Všechno se zdá být zrychlené a zmatené. „Já budu stát za tebou,“ chytil mě kdosi za postroj. „Hlavně se neper, ani se mnou, ani s větrem. Bude to trochu házet, protože je protivítr. Uděláme pár kroků do boku a pak poběžíš, sprintem. Poběžíš furt, i ve vzduchu, prostě poběžíš!“ V duchu si pořád opakuju: Poběžíš, poběžíš, sprintem, i ve vzduchu! „No, a co když správně nepoběžím?“ nedalo mi to. „Tak si nepěkně namlátíme a budeme brouzdat v těch smrčkách pod námi,“ dodal Marek Carda a karabinami mě připoutá k sobě. Než to všechno stačím pořádně vstřebat a promyslet, Marek říká: „Jdeme.“
Pár kroků do boku. Trhnutí. „Teď běž, bež, bež, bež! Najednou cítím škubnutí a zírám pod sebe. Vidím pouze mé rychle se kmitající nohy. Běžím nad smrčky a zem mizí. Instruktor se mnou zatřese a sedím v sedačce. Strach vystřídal údiv a nadšení. „To je krása, bože, to snad ani není možný, to je nádhera,“ křičím.
Na paraglidingu je docela pozitivní, že neskáču nikam do neznáma. Postavím se na kopec proti větru a rozeběhnu se. Padák mě vynese vysoko do vzduchu, a pak už se jen kochám. Utěšující je ještě jedna věc. Při tandemovém letu se o vše postará zkušený pilot, který je po celou dobu letu připevněný za mnou. Bezvadná spolupráce mezi instruktorem a jeho „svěřencem“ musí probíhat hned na začátku, jinak oba skončí někde, kde si vážně nepřejí – pod rozbíhací plochou kdesi v porostu Černé hory.
Jsme lehcí, a proto nás padák vynáší vysoko nad stromy. Vychutnávám si pohled na Krkonoše a ohromný, nyní titěrný, černohorský vysílač. „Můžeme se podívat na druhou stranu kopce? Za vysílač?“ „To teda nemůžeme, to by byl průšvih. Tam je závětří, musíme se držet na téhle straně kopce,“ odpovídá Carda. Variometr rychle pípá. „Právě jsme chytli teplej proud. Přesně takhle létají ptáci, nechávají se unášet,“ vysvětluje Carda.
Přibližně 700 metrů nad zemí mě chytá dětská radost z malinkatých lidských punťíků. „Teď nás to hezky pohoupalo,“ vykřikuje radostně Carda, já už nikoliv. „Tak ještě nějakej tríček, spirálku?“ Protestuji. Chvilku kroužíme nad přistávací plochou. Už moc nevnímám. Carda je opravdový gentleman. Decentně přistává do vysoké trávy. Každému čtvrtému se dělá špatně. Pro tyto případy má u sebe instruktor dva druhy „vyprošťovacích sáčků“ – igelitový a papírový. Po celou dobu letu je pilot připravený postiženému pasažéru „pomoci.“ Občas se někomu udělá špatně, ale ten pocit, že překonáte gravitaci, pocítíte respekt z přírody a nakonec si dopřejete něco, do čeho každý nejde, to stojí vážně za trochu počátečního strachu.
Vidět i vlnité hory z výšky je nezapomenutelný zážitek, který žádný dobře nafocený pohled nenahradí. Ještě kvůli jedné věci stojí za to letět: Kde jinde se dá vidět Sněžka nakřivo?!
