a často to cítím jako handicap, ale jsme lepší než děcák, říká pěstounka čtyř dětí. Jany Lachmanové si na ulici asi nevšimnete. Je to úplně obyčejná matka se čtyřmi dětmi. Pouze její rodina a přátelé vědí, že ty nejmenší dvě má v pěstounské péči. Oba kluci mají z půlky romskou krev, ale v bílé rodině Lachmanových to není podstatné.
Za pěstounkou přijíždím do Úpice. Vítá mě neuvěřitelně usměvavá a pozitivní žena obklopená dětmi.
Kdy Vás napadlo přijmout do rodiny další děti?
Je to už pěkná řádka let. Souviselo to s nepovedeným manželstvím. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu a když moje děti začaly odrůstat a doma nebyl nikdo malý, tak ti dva chtěli sourozence. Dalšího chlapa jsem hledat nechtěla, ale další děti jo. Nebylo tedy co řešit a rovnou jsme se šli zeptat na sociálku.
Honzík mi podává ruku. Devítileté dítě! A říká: „Dobrý den.“ Vzrůstem vypadá tak na šest. Hůře chodí, trošku se mu vytáčí pravá nožka. Jako batole prodělal mozkovou obrnu.
Většinu lidí asi napadne, že matka bude i nechtěně dělat rozdíly mezi vlastní krví a dítětem z ústavu…
Já s tím nemám vůbec problém, mám široké srdce, to není nějaká chvála, ale prostě jsem taková. Miluju všechny (smích). Samozřejmě je fakt, že jednu dobu to bylo obráceně. Když přišel Honzík, tak jsem mu nadržovala. Petr s Evkou to viděli a říkají: No tak, jak se k němu chováš? My jsme tohle nesměli dělat. No a já říkám, že on může, on než se naučí, tak to dělat může. Byla to doba, než jsme si zvykli, že patříme k sobě.
Měla jste z něčeho strach?
Obavy vytváří nezkušenost. Nejvíc jsem se bála toho, že nás Honzík nebude mít rád, že si třeba představuje maminku jinak. Nevím, jak si děti v děcáčku představují maminku. Jako nějakou vílu, princeznu? A teď prostě já, takový koblížek je přišel navštívit (smích).
Vaše děti si biologickou matku nepamatují?
Honzík ne. Saša ano a je to problém. Občas se s ní setká, ale nedělá to dobře. Já tu ženou nesoudím za to, jaký má život, a proč se nemůže starat o vlastní dítě. Ale jednou za čas chce vidět Sašu. Pomazlí se s ním, popovídá a já když po něm něco chci, tak to je pak problém. Ona je ta hodná maminka a já ne.
Saša je papírově zdravé čtyřleté dítě. Ve skutečnosti toho má ze sebou už dost. Asi na dvaceti procentech těla má jizvy po nějakém ublížení, ale nic si nepamatuje.
Jak vnímá okolí Vaší rodinnou situaci?
Asi dobře. Jsem rozvedená, mám dvě svoje a dvě cizí děti a určitě se najde někdo, komu přijdu divná. Občas se mě někdo zeptá, proč jsem si brala další děti a já říkám, že mám hodně lásky na tak málo dětí a taky že rodina má být pořádná parta.
„Lidé nemají odvahu, přeci i ty biologické děti se nemusí povést. Nikdo nemá záruku.“
Před půl rokem jste do rodiny přijala další dítě, jak je náročná adaptace nového člena rodiny?
Teď ten půlrok je samozřejmě náročný, ale věděla jsem, že to nebude snadné. Půl roku až třičtvrtě trvá, než se život rodiny zaběhne do starých kolejí. Saša je dost divoký a já už jsem starší, než když jsme si brali Honzíka. Možná jsem už tvrdší a víc očekávám. Třeba všichni už umí jíst slušně u stolu, tak ani Saša nebude mlaskat.
Saša zdědil po otci, maďarském Romovi, temperamentní povahu. Pěstounka se mi snaží vysvětlit, co je zlobení a co už povaha. Tu Jana krotit nechce.
Rozhodovala jste se, jestli si vzít holku, nebo kluka?
U Honzíka nám to bylo jedno. Evka chtěla ségru, Petr bráchu. Tak jsem řekla fajn a napsali jsme si o kluka i holku, zdraví nerozhoduje a etnikum nám je jedno. A kdo přijde k nám do rodiny, přijde. K Honzíkovi jsme už vybírali bráchu, aby si měl s kým hrát a přišel Saša.
Jste připravená, že až přijdou do puberty, tak budou hledat biologickou rodinu?
Ano, ale zatím nejsem v té situaci. Mně to nevadí, já jim pomůžu – šup, najdeme je. Nějaký základ mají z biologické rodiny, nějaký od nás a ať si pak sami vyberou. Já je směřuju k tomu, aby si vybrali rovnou cestu, našli zaměstnání, bylo pro ně samozřejmostí pracovat, mít někoho rádi, uměli obejmout a dát pusu. No a to co si nesou z biologický rodiny, tak s tím ať se porvou.
Jaká je Vaše životní filozofie?
Filozofií mého života je, že zklamání plyne z nadměrného očekávání. Kdo jde do pěstounské péče s velkými nároky, jaké má dítě být a co spolu všechno podniknou a jaké ambice jim dítě vyplní, může být hodně zklamán. Moje očekávání bylo - mít doma hodně dětí. Tím je naplněno a všechno ostatní je už bonus. Mohu být už jen mile překvapena, třeba tím, že Honzík ještě ve třetí třídě chodí do základní a ne do speciální školy, to je super.
Proč by si pode Vás měli lidé přibírat nové členy rodiny z dětských domovů?
Ať se na to lidé dívají z té druhé strany. Děcka by potřebovaly nějaký lepší start do života. Oni si to nevybraly. Kdybyste jim dala vybrat, tak oni řeknou jakou by chtěly rodinu – já chci bílou rodinu, bohatou, tři bráchy, mercedes, jo, každý by si vybral. Ale jim nikdo nedal na vybranou. Jich se nikdo neptal, jestli chtějí do děcáku nebo ne. To není fér. Je jedno, jestli jsou žlutý, černý, bílý nebo puntíkatý, každý by měl mít rodinu a šanci prožít normální život.
Dá se vyjít s financemi, které Vám stát poskytuje?
Myslím, že ano. Někteří pěstouni říkají, že by dávky mohly být vyšší. Nechci dělat rebélii, ale podle mého to není nutné. Ty peníze jsou dobrý, z hlavy přesně nevím, kolik máme. Honzík má zdravotní stav, takže na něho bereme víc a pokryje to zdravotní pomůcky. Nemáme problém s penězi. Máme to sice od výplaty k výplatě, ale my toho moc nepotřebujeme. Kolo má každý, boty, postel, počítač (smích).
