Svět není jen černobílý

Celosvětový boj proti rasismu se pomalu mění v multikulturní revoluci. Padají nejen sochy, ale také editoři, kteří se, podle mého názoru, zachovali jako novináři a nikoliv jako aktivisté. 

První obětí svobody tisku se stal James Bennet, editor názorové sekce New York Times. Ponechal prostor republikánskému senátorovi Tomu Cottonovi, který ve svém komentáři napsal, že jedinou věcí, která obnoví pořádek v ulicích je použití síly (CNN Business 8.6., James Bennet resign from New York Times...). Editor dostal výpověď.
Deník Philadephia Inquirer otiskl článek "I na domech záleží", což byla reakce jisté architektky na ničení domů a památek při protirasistických demonstracích. Hlavní editor poté odstoupil ze své funkce a list zveřejnil článek "Omlouváme se našim čtenářům a zaměstnancům" (The Philadelphia Inquirer 3.6., An apology to our readers and Inquirer employees). Nikdo nesmí větu „na černých životech záleží“ jakkoliv parafrázovat, nebo používat v jiných souvislostech, než je dáno. Tímto se hnutí Black Lives Matter stalo nedotknutelným a nekritizovatelným. Dokonce i poznámka, že přece na všech životech záleží, je považována za rasistickou.

V následující fázi se k protestům proti rasismu připojili aktivisté z celého světa. Snad jsou tyto protesty zaměřeny proti KAŽDÉMU projevu rasismu. Nemusím to jistě dále rozvádět. Jde o to, aby bylo všem měřeno stejným metrem a nikoliv kilometrem.

V souvislosti s vlnou protestů se také provádí revize filmové tvorby. Těžko říct, zda má své oprávnění, nebo je jen podbízením se současné náladě ve společnosti. Na indexu "nedoporučovaných" filmů se nejprve ocitl film z roku 1939 Jih proti Severu. O pár dní později se na internetových stránkách amerického týdeníku Variety (časopis se zabývá filmem, divadlem a hudbou) objevil seznam deseti problematických filmů. Mimo jiné je na něm uveden film Forest Gump, který je údajně nepřátelský k různým aktivistům, snímek Pravdivé lži s Arnoldem Schwarzeneggerem, jenž prý zobrazuje arabské postavy jako fanatiky a teroristy, West Side Story zase ukazuje, že Portoričané jsou gangsteři. Vadí také filmy Stopaři s Johnem Waynem, Drsný Harry s Clintem Eastwoodem, Holiday Inn, Než jsem tě poznala a další (Variety 17.6., Problematic Films That Could Use Warning Lebels)
Jestli filmové čistky půjdou tímto tempem dál, mnoho filmů, které by nemusely být opatřeny výstražnými štítky, nám nezůstane. Obávám se, aby někdo velmi angažovaný nepřišel s nápadem problematické scény překrývat vysvětlujícími agitačními titulky, které by se obměňovaly podle společenského vývoje. Odtud je už jen krok k různým uměleckým zákazům, schvalovacím procesům a nedoporučením.

 
Co přijde na řadu potom? Literární klasici?

Prozatím se multikulturní revoluce zaměřila na sochy. Na severu Francie poškodili sochu bývalého prezidenta a válečného hrdiny Charlese de Gaulla. Bustu posprejovali oranžovou barvou a na podstavec napsali „otrokář”.  
V Budapešti na sochu Winstona Churchilla nastříkali nápis NAZI. Nacista. (Novinky.cz 17.6., Nazi, napsali sprejeři...). Tady už snad hloupost některých reformátorů dosáhla svého vrcholu. Ale to si myslím vždycky a oni zase přijdou a překonají se.
Dochází k absurdním situacím: Ve Filadelfii byla pomalována socha Mathiasse Baldwina, bojovníka proti otroctví (echo24 12.6. Dav zdemoloval...). Baldwin byl členem ústavní úmluvy z roku 1837 v Pensylvánii a prosazoval hlasovací práva pro černošské občany státu. 
Demonstranti se snažili sochu svrhnout, ale to nepodařilo. 
„Jsme svědky absurdního ničení pomníků, páchaného slaboduchými jedinci, kteří ani neznají svou historii,“ uvedl Joe Walsh, jeden ze členů spolku starajícího se o park před filadelfskou radnicí, kde se pomník nachází.

V jiné době by tato forma "protestu" byla označena za vandalismus. V naší době je nám vnucováno, že ničení musíme chápat jako hrdinský spravedlivý hněv.
Vše je ale relativní. Svět není černobílý ve smyslu jeho zjednodušeného vnímání. Podívejme se do nedávné minulosti. 
Známý a lehce provokativní americko izraelský spisovatel Tuvia Tenenbom popisuje v knize "Všechny jejich lži", jak se v šedesátých letech odehrávaly pouliční bouře v Detroitu. Černoši zapalovali a drancovali město, což způsobilo "bilý útěk". 
Tenenbom píše: "Historici se neshodli, co se tady v té době stalo, někteří termín ´bílý útěk´ odmítají. Jak ty nepokoje začaly? Martin Luther King měl ten svůj slavný projev právě tady. Dříve než v D.C. Nejprve si ho vyzkoušel v Detroitu. Po projevu ´Mám sen´, který sledovalo dvě stě tisíc lidí, to šlo ráz na ráz. Ulice Detroitu hořely, ´kavkazoidní´ obyvatelé opustili své domy a z Detroitu prchli. Takže tu máme jiný příběh: ne ten o trpících černých, který slýcháme obvykle, nýbrž o bouřících se černých a trpících bílých."
Vina nikdy není jen na jedné straně. Žijeme v současnosti, nemůžeme mít hlavu stále vytočenou do dávné minulosti a na jejím základě obhajovat neobhajitelné. Minulost nezměníme likvidací kulturního a uměleckého dědictví, ať už je jakékoliv. V podstatě patří nám všem. Ne černým, ne bílým, ale lidem planety Země. 
Obávám se však, že stávající forma boje proti rasismu právě cestu k rasismu vydláždí, a to i u lidí, kterým  doposud byly projevy tohoto druhu cizí.
Cestou jediného viníka a jediné oběti bychom se do budoucnosti vydávat neměli.