Nalejvaj se pupence.

"Už koníček pádí...", už, už sedím v jeho sedle a popoháním jej do cvalu. Vítr čechrá vlasy i záhonky, které osychají a slibují dobrou úrodu.

Tak zrovna tuto písničku jsem si popiskoval, když jsem před čtrnácti dny, kdy vypuklo to letošní jaro, vkročil za barák na zahrádku. Nebylo to po prve, už tam byla vyšlapaná cestička, jak jsem netrpělivě prohlížel záhonky a kopal špičkou boty do hlíny abych se přesvědčil, zda nastal čas mých zahrádkářských radovánek.

Postřik broskví jsem už prošvihl a tak budu mít možná ekologickou úrodu polovelkých plodů nepodobných krasavcům z různých potravinářských řetězců. Ani ostatní ovocné stromy nebudu ošetřovat postřikem. V tom směru jsem umíněný jako letitý osel.

Na špičce boty nezůstala žádná přilepená zemina a tak bych mohl začít. Ovšem tu mne bolí, tu mne píchá. Zahrada je po zimě samý suchý list, mezi jahodami si rochní kokoška pastuší tobolka a je propletená s peťourem maloúborným, v malinách vykukuje kopřiva dvoudomá a mezi tulipány a narcisy, které už také dávají o sobě vědět se usadila tetlucha kozí pysk. Co s tím. Ještě letos to zkusím i když se po pravdě řečeno vůbec netěším na to, jak se povleču první tři dny ze zahrádky jako kdybych měl za sebou pochod z Krkonoš na Duklu. Rozhodnuto.

A už ve dveřích slyším:"V marketech je zelenina za pár šupů a tak se ti divím, žes to ještě neprokoukl a zahradu nezatravnil?" Reaguji nevrle: "To zrovna a aby s trávníkem nebyla práce, budeme se na něj chodit pást."Nepřesvědčil jsem a tak hledám argumenty, jak obhájit svoji celoživotní lásku.