Kouzlo časů minulých: z Vesrailles na večeři

Dnešní výlet ve mně zanechal stopu a po ní jsem se vydal do knihkupectví pro Učebnici francouzštiny pro začátečníky a půl roku pilně studoval. Zůstala mně dodnes schopnost číst francouzské texty.

A program na další den byl vyšit na naši míru.. Po snídaní jsme odjeli do Borisovy ordinace a tam nás čekala ona sekretářka se širokými boky, věkem kolem třicítky a za konferenčním stolečkem seděl její manžel o poloviční hmotnosti než Madeleine, s knírem a vlasy černými jako viks až to budilo podezření na barvu na vlasy. Popíjel kávu a při našem příchodu povstal a vzájemně jsme se představili. Moje tušení mě nezklamalo. Plukovník francouzské armády ve výslužbě, věkem něco pře šedesát, vzpřímeného těla a mdlého úsměvu. Stisk ruky ovšem stál za to. 

Boris nás ujistil, že všechno na návštěvu Versailles je zařízeno a domlouvat že se musíme rukama nebo, a to nám skutečně pomohlo, psaním případně kreslením. K tomu účelu nám předal propisku, v té době poměrně neznámou psací potřebu a bloček poznámkových papírků, které se neodtrhávaly, nýbrž odlepovaly a šly pak dál někam přilepit. Pro nás věc zcela neznámá, dnes už naprosto běžná.

Na parkovišti jsme sedli do plukovníkova auta, a když Madelaine dosedla na přední sededadlo, auto se poněkud naklonilo na pravou stranu, my se uhnízdili na zadních sedadlech a cestou pásli oči. Znáte to určitě z vlastní zkušenosti. Rádo by se mluvilo, je o čem, ale není jak.

Nádheru zámku a parku nebudu popisovat. Uchvátila nás a měřítkem nám byly Hradčany, které ve srovnání získaly prim. Poblíž zámku jsme zasedli do zahrádky před restaurací a dali si pozdní oběd. Po francouzku. Takže se to na talířích zelenalo, červenalo, no prostě hýřilo všemi barvami, kterými se zelenina pyšní, víno bylo červené, sýry pěkně uleželé a nálada v rámci zdvořilých, nic neříkajících úsměvů na dobrém stupni. Jakby také ne. My se radovali z prohlídky a dobrého oběda, naši společníci z toho, že máme radost.

Po druhé skleničce vína jsme vedli dialog přes papírový bloček. Vyústěním bylo, že pan plukovník věděl kdo byl Štefánik a Masaryk a já nakreslil dlouhý nos generála de Gaulla. Na papírku se objevily i jméno Dubček a naši spločníci tleskali a pokyvovali souhlasně hlavou. Tak jsme se do toho vžili, že jsme dokázali říct, jak je velká naše rodina, že máme vlastní dům, že Boris k nám jezdí na lov bažantů, že Yvetta Simonová a Milan Chladil /jména jim samozřejmě nic neříkala/ zpívají píseň "Dívka jménem Madelaine" a "pomlčeli" jsme, že Madelaine se jmenuje naše chovná collie. Bloček a tužka , věc k nezaplacení. Dověděli jsme se kolik má pan plukovník roků, že sloužil bezmála v celé Africe, že Madelaine dobře vaří a pečlivě se o něj stará atd.,atd..Noi a vysadili nás na Rue de Passy, kde měl Boris byt.

Krásně prožitý den a ještě lepší příslib dne příštího. To jsme se dověděli mezi polévkou, ústřicemi, flambovaným jehněčím, provensalským salátem, francouzkými sýry na prkénku /emental Grand Cru, Blue de brebis, Tomme de chevre, Pont Leveque - sýry mně natolik fascinovaly, že jsem si jejich jména napsal do deníčku/ a dezert byl z upečených fíků v kokosovém fraku /recept jsem si také napsal a můžete jej mít/. Pilo se bugrudské a Boris se vytasil z překvapením Na oplátku za naši slivovici , která při jeho návštěvách u nás nesměla chybět, nechal naservírovat pravý calvados a k tomu zákusek, francouzké škvarky. Ty mně tak chutnaly. že si je občas udělám dodnes. A byl bych škrťa, kdybych si nechal recept pouze pro sebe. Tak tady je.

Potřebujeme hodně prorostlý bůček, který nakrájíme na kostky jako palec a kůstky dáme stranou. Přiměřeně soli a pepře a takto okořeněné kostky masa dáme do keramické nebo porcelánové nádoby a šup s ní do ledničky. Druhý den přesypeme směs do kastrolu, podlijeme decinkou /i více podle množství masa/ bílého vína, dáme na sporák a čekáme, až začne vařit a maso se zatáhne. Pak vložíme kastrol do trouby. Když se víno vyvaří a bůček začne pouštět tuk, zdravě vařící jedinec tuk sbírá do připravené nádobky, aby ten jed posléze vyhodil, nezdravě vařící jedinec tuk sbírá rovněž do připravené nádobky, aby je někdy použil jako velmi chutnou pomazánku na chleba, posypanou pažitkou nebo cibulí. Zbudou škvarky, které jsou mňam i bez calvadosu.

No a tak už víte, co jsem celý večer dělal: Loudil od kuchařky recepty a Borise otravoval překládáním.

Od té doby vím, že škvarek se rusky řekne ????/šlak/. A tak máte možnost zopakovat si azbuku, ale pozor, mohl by vás trefit šlak! Já zatím alespoň rozepíši další pokračování, tentokrát o výletu do Normandie.