Kouzlo časů minulých: šla má milá na houby

  Bejvávala, bejvávalo, bejvávalo dobře, za našich mladých let bejval svět jako květ...." broukám si pod nosem, utírám pot z čela a co dvě hodiny lezu pod sprchu.

Před pár dny pořádně sprchlo a otec se upřeně díval k lesu. "Vidíš jak se les paří, tož to porostou" komentuje mlhavý opar nad lesem. A má pravdu. Přesvědčil jsem se o tom hned druhý den ráno, kdy mně za kuropění vytáhl z postele a ještě v lehkém přítmí jsme se brouzdali chladnou rosou přes louku do "Háje", tam jsme to nejlépe znali a bylo to i nejblíž. Otec si jako obvykle prozpěvoval písničku "Šla má milá na houby..." i když byla na hony vzdálena valašskému dialektu. Patřila jaksi k cestě do lesa a já jen odhadoval, jak daleko od naší chalupu ji začne zpívat. Samozřejmě jsem se přidal a tím pádem si dodnes pamatuji i druhou sloku.Otec byl co se hub týče otevřená kniha a tak kudy chodil, tudy vyučoval. "Vidíš ho, to je synák, je nejlepší do máčky, ale pozor, podobá sa satanovi. Poznáš ho podle barvy, která sa objeví, když nařízneš stopku."   Nevím, jestli měl pravdu, omáček ze synáků bylo nepočítaně a jsem tu dodnes."Kuřátka /lišky/, ty sú najlepší na smaženicu, praváky/hřib smrkový/ na sušení a řízky, kozák a turek/křemenáč/ rostou hlavně pod březama a osykama a když sa podaří žampion, bude polévka mňam, mňam". A to jsou tak všechny druhy, které jsme sbírali.   "Mrkni, to je kravička /ryzec smrkový/. Koštnem." Ukazovákem houbu podebral a strčil mně ji pod nos. Vytáhl nůž. "Vidíš, když do ní říznu, teče oranžové mléko, kdyby jsme ju našli pod modřínem, teklo by z ní mléko bílé". Přivoněl jsem a ochutnal. Nic moc. "Chce to špetku soli" uznal otec.   Protože jsme chodili "na hřiby" dost často, měli jsme už v lese svoje místečka. Na smrkové hřiby do smrkového houští, kde se já pohyboval jako štika v rybníce. Porost byl tak hustý, že v něm nebyla ani travička, jen koberec z jehličí a když jsem si lehl na břicho, tak jsem viděl na dobrých deset metrů před sebe a řeknu vám, hříbky se to mnohdy doslova hemžilo. Jedno místo jsme měli označené starým, zrezivělým pekáčem a tam když nebylo alespoň pět hřibů, tak jsme byli zklamaní. "Kuřatka" rostla ve shlucích a někdy trvalo i několik minut, než jsme je z "plácku" posbíralli, očistili a uložili do plátěné tašky nebo košíku, aby mohly dýchat.Když nastala ta opravdická sezóna chodili jsme do lesa i každý den. Maminka dělala, že z nás má radost, ale čekala ji práce se sušením, nakládáním a vařením. V kuchyni voněly houby od rána do večera. Z velkých hřibů usmažila řízky, ty otec přímo miloval a my děti jsme nezůstaly pozadu. "Synáci", kozáci, křemenáči i hřiby putovali na omáčku, s bramborem je opravdu skvělá. "Kuřátka" do jednoho skončila ve smaženici a chutnala náramně. A abych ty hřibové řízky jen tak neodbyl, tak vám povím, jak je maminka smažila. Řeklo by se, že je to jednoduché jako facka a je na tom kus pravdy. No ale přece jen i maličkosti dokáží vyšperkovat jejich chuť: Tuk na smažení byl vždy máslo, hřib se nakrájel na plátky ne silnější než tři milimetry, pak sůl, mouka, ušlehané vajíčko a brezle /strouhanka/. To určitě znáte jako svoje boty, ale pozor, teď to příjde. Trpělivost přináší růže, ale i skvělou přílohu. Stačí nezapomenout předešlého dne odložit dva šufany šťouchaných brambor a teď k nim přimíchat šufan na drobno nakrájených křemenáčů /výborné jsou i holubinky/ a trošku soli. Smíchání je dílem okamžiku. Pokud rozpálené máslo moc praská a plive na vás z rendlíku vřelé meteority, pak jste koupili máslo, ve kterém jste zaplatili i vodu. Jakmile se hladina uklidní, klademe hřibové řízečky na rendlík, uštipujeme z misky, ve které jsme smíchali brambory s houbami kousky velikosti vlašského ořechu, rozplácneme a vložíme mezi tetelící se řízečky. S podáváním nečekáme, až za dvě hodiny usmažíme kilo hub, řídíme se heslem z rendlíku do úst. Trpělivost nepřináší pouze růže. U nás doma to vypadalo jako kdysi před pokladnou u kina. Stáli jsme frontu u plotny a ještě syčící, dozlatova vypečené řízečky a bramborové kousky do nás padaly jeden za druhým. To ovšem až poté, co maminka odnesla první várku otci, který uznale pokyvoval hlavou.Byla léta, kdy se houby doslova utrhly z řetězu. Několik takových jsem zažil, ovšem to NEJ..bylo určitě někdy v roce 1947, kdy jsem byl na prázdninách u kamaráda Jury Chrastiny v nějaké vesnici poblíž obce Lúky pod Makytú /slovenské Beskydy/. Vypravili jsme se na houby každý s košíkem přes ruku a sotva jsme vstoupili do dubového lesa, srdce nám poskočilo radostí. Za deset minut jsme měli koše plné krásných, středně velikých hřibů dubových a tak jsme se vypravili do lesa ještě několikrát, dokonce jednou i s košem na brambory, kde vešlo nejméně deset kilo hřibů. Následující dva dny jsme hřiby krájeli a sušili ve stodole na rozložených vozových plachtách. Domů jsem si pak vezl v pytli od mouky dobrého půl kila úsušků. Dobré byly, zejména do vánoční polévky, ve které přece nemohly chybět.Dodnes se mně dělají mžitky před očima, když vidím někoho s kilovým hřibem v ruce, sklopím hlavu a jako býk se ženu nikoliv za červeným hadrem, nýbrž za houbami do lesa.