Kouzlo časů minulých: pohádka o rybnatém potoce

Skutečně mně na náš potok, plný ryb a raků připadá dnes jako pohádka. Prokousával se mezi poli, chlubil se olšemi a vrbovým proutím, na jaře oranžovými blatouchy a v létě teplými tůněmi, v nichž byla radost se vykoupat. Jílovitý břeh nahrazoval skluzavku.

Naši zahradu obtékal potok. Jmenoval se Loučka. Nebyl nijak velký, ale když se po průtrži mračen rozparádil, třeba v roce 1942, mohli jsme jezdit po zahradě na trokách. Jinak byl ovšem klidný, nehlučel, semtam tůňka, ale jinak voda po kolena. A v ní plno ryb, hlavně pstruhů, ale nechyběli ani hrouzci, okouni a jelci.

Z chalupy bylo k potoku třicet metrů, tekl v hlubokém úvoze a byl eldorádem mého raného mládí. Ve vysokém břehu jsme hloubili v jílovité zemině pece a v nich "vařili" rybí polévku, jindy "odstřelovali" v ohni ostré patrony z války, nebo pekli brambory. Potok byl rybářům s povolenkou přístupný, později z něj rybářský spolek udělal chovný potok.

Pro nás kluky neplatilo ani jedno, ani druhé. Lovili jsme do ruky i na udici a pokud si pamatuji, nikdy jsme nebyli přistiženi. První udice sestávala z háčku, vyrobeného z ohnutého špendlíku, maminčiny černé nítě na přišívání knoflíků, olůvka, které jsme vybrali ze závaží na lustru /pamatujete na ono "vejce", které zavěšeno na dlouhé elektrické šňůře umožňovalo přesouvat žárovku i po místnosti?/ a lískového prutu. Její nevýhodou bylo, že háček ze špendlíku neměl zpětné ostří a tak jakmile pstruh zabral, musel se rychlým trhnutím vlastně vyhodit až na břeh. Dařilo se to tak napůl.

Do eldoráda patřilo i koupání v tůni, která byla velká jako malý dvorek pro slepice a přece jen jsem z ní vytahoval bratra za vlasy, když polykal vodu a marně plácal rukama. Lození po stromech nad potokem bylo obvyklé dotud, než jsem do něj z nějakých šesti metrů spadl přímo na hlavu a způsobil si tržnou ránu. V onom místě mám dodnes jízvu a pokud se týká intelektu, to nechávám na vás.Velkým dobrodružstvím byl noční výlov pstruhů pro líhně. Přijela skupina rybářů, nechali si u nás kádě , polt špeku, čerstvý chleba a flašku slivovice neopomněli vzít sebou. Měli také samozřejmě potřebný vercajk: sítě tvarem jako podběrák, jenže větší, gumové holinky až po pás, tyče na šťourání pod břehem, bandasky na pstruhy a hlavně karbidové lampy.

Karbid smrděl, ale lampy svítily jako slunce v pravé poledne /zkoušel jsem to s baterkou, ve které byly dvě ploché baterie značky Palaba, ale kde chtěla ležet/.

Výlov začal tak, že si tři rybáři nazuli gumáky, jeden vzal lampu, druhý šťouradlo a třetí síť. Zbylí dva poponášeli bandasky. Postupovalo se po proudu: první šel rybář se sítí, druhý s lampou a oba čekali, než šťourač vytlačí pstruhy z podbřehu. Lampa svítila naplno do vody a pstruh, který se ukázal v plném světle ustrnul, jako by do něj uhodil blesk. Ani se nehnul. A to už byla práce pro síťaře, který jej nabral do sítě a až jich bylo několik, hned vysypal do bandasky. Paráda. Nelžu, těšili jsme se na tuto podívanou už od konce léta a myslím, že to byl nejhezčí můj zážitek každého podzimu.Potok teče dodnes. Je v něm méně vody, ale k odchovu pstruhů slouží nadále. Karbidové lampy zmizely a nahradily je elektrické agregáty. Zahrada zůstala, jen chalupa vzala za své a z ní se všichni rozutekli do světa, tak jak už to bývá. Jen rodiče odpočívají opodál.