Kouzlo časů minulých: ostříháme, oholíme

Pokud to momentálně nepotřebujete, ponechte tuto nabídku stranou. Potřební nebudou muset stát ve frontě, než je pan Trlica obslouží, A že perfektně? O tom nepochybujte.

Tento námět se krčil někde v koutku seznamu rozepsaných článků a najednou spadl přímo do tohoto blogu. a tak vás mohu pozvat do oficíny pana Trlici.

Byl to živnostník malého vzrůstu, elegantního vzezření a voněl jako postarší prostitutka. Jeho království, oficína, těsně sousedilo s hospodou a naproti bydlel a živořil pan Vitamvás, hrbáč neznámého mně zaměstnání. Do oficíny se vcházelo přímo ze silnice po dvou schodech a nad nimi visel holičský znak /?/, jakési pozlacené kolo velikosti menšího talíře a pod ním cedule: Josef Trlica, střihy a holení všeho druhu.

Kdykoliv jsem o mnoho let později poslouchal písničku Michala Tučného s názvem "Prodavač", vždy se mně vybavil pan Trlica, protože jeho jazyk byl stejně ohebný, slova břitká a ostrá jako břitva. Zákazník bez rozdílu věku, který vstoupil do oficíny, byl hýčkán od začátku obřadu až do jeho konce. Sotva jste překročili práh, vrhl se k vám pan Trlica a svlékal vás z kabátu, oprašoval metličkou křeslo a chrlil na vás vodopád uvítacích slov, dotazů na vaše zdraví a nejnovějších klepů, které vyslechl od předešlých zákazníků. S hlubokou úklonou vás posadil do křesla, krk vám omotal něčím podobným, jako je dnes toaletní papír, který tenkrát myslím nebyl a nahrazovaly jej noviny rovněž s tvářemi a výplody různých politiků, kterým se tím pádem dostávalo zasloužené odměny. Následovalo celkové zahalení do jakési zástěry, na které bylo s nepochopitelných důvodů vyšito: "Příjde-li muž před desátou domů, dostane večeři a hubičku k tomu". Záhadě jsem přišel na kloub. Zjistil jsem, že když paní Trlicová prala všechny holičské lněné a bavlněné propriety, půjčoval si její manžel tuto zástěru od sousedky hostinské, která jich měla několik a nosila je s uvedeným veršováním ve snaze udržet hosty v hospodě co nejdéle a zároveň je ujistit, že po návratu v podroušeném stavu nepříjdou o to nejdůležitější z tohoto večera.

"Tak jak to bude mladý pane, dohola, dohola, che, che? Doporučil bych na havla, vidím, že máte na nohách "maďary" /polobotky s prošitou podrážkou barevnou špagetou/ a k nim by havel pasoval, i k vašemu montgomeráku. Kde jste prosím pěkně k němu přišel. Jó, tatínek, no jó, známosti. Tak jak to prosím střihneme. Nebo na ježka? Ježek ten se líbí, děvčata se rády popíchají, ha, ha, ha.Už se těším, už se snažím. Tak hlavu vzhůru, mladý pane, co se má stát, to se stane."

Brebentil a brebentil a málem mně nepustil ke slovu, které znělo: "Na havla!". Další sprška chvály na moje rozhodnutí neznala konce, nůžky cvakaly v neuvěřitelném rytmu a kdybych měl přirovnat pohyby při lázebnické činnosti pana Trlici k hereckým výkonům herců ve filmech, jako první by se mně vynořil z paměti František Filipovský. Když dílo bylo dokonáno, zchladil mně hlavu pramínek brilantiny, která byla rozetřena takovým tempem a umem, že snad ani jeden vlásek neunikl lepkavé tekutině."Mladý pane, oholíme?" To mně vyrazilo dech. Takovou dobu už vyhlížím první chloupky na bradě a kde nic, tu nic a prosím, pan Trlica má lepší oči. "Samozřejmě" odpovídám bez mrknutí oka "a parfém prosím". Už si nepamatuji, kterou hranou břitvy mně holil, výsledek však byl proti všem očekáváním. Když jsem se později v zrcadle prohlížel a rukou po tváři přejížděl, měl jsem pocit, že hladím malého brášku po prdýlce.Obřad se blížil ke konci, pan Trlica mně nabídl za tři koruny síťku na vlasy, flaštičku brilantýny a pozdravy pro celou rodinu i každého zvlášť, pečlivě mně celého ometl metličkou, poděkoval za pětikorunu za stříhání a holení i korunový tringeld a vyprovodil mně před oficínu. A ještě pár desítek metrů za mnou volal: "Přijďte zase!" Můj děda, který mně vždy stříhal dohola a nadělal spoustu schodků, přišel o dobrou kratochvíli.Pan Trlica měl zákazníků poskrovnu a tak se odhodlal nabídnout své umění i ženským z dědiny a světe div se, uspěl. A tak jsem měl v šestnácti možnost nechat si udělat první a zároveň poslední trvalou. Stalo se tak u příležitosti nácviku předsletových slavností a důkaz přikládám.

A kdybyste mně nepoznali prozradím, že jsem sedával vždy v první lavici. Proč asi?