Máte chuť na martinskou husičku s bílým a červeným zelím, bramborovými knedlíky a sedmičkou svatomartinského vína? Jen si sáhněte. Šťáva je horká, kůrčička křupavá a stehno jako ze zlata.
Kdepak jsou ty časy, kdy se každá loučka hemžila stádem hus a s proutkem v ruce je hlídala malá husopaska.
Dobře se na ně pamatuji, protože ta sousedova husopaska se jmenovala Maruška a byla ke mně velice milá. Občas sebou přinesla tvarohové koláčky, jež rozdělila na dva díly a jeden byl můj. Ráda poslouchala moje chlapecké vyprávění jak chytám na potoce pstruhy, balím je do listů z lopuchu /devětsil lékařský/ a večer upravuji na másle a kmínu. Občas jsem utíkal před houserem, který mne s ostrým syčením odháněl od stáda. A tak jsem přes léto pozoroval, jak se husy mění z drobounkých roztomilých housátek v pětikilové husy, které nerozlučně patřily do svatomartinské tradice a u nás navíc i k hodům, nebo chcete-li, posvícení.
Hody se konaly vždy v neděl, která byla nejblíže datu 11.11., svátku Martina. Kromě samozřejmé návštěvy kostela se zpravidla konala i pouť, plná hospoda chlapů a v sobotu tancovačka. Mnoho lákadel, ale pro mne byla tím nejočekávanějším pečená husa na sváteční oběd a vydrželo mně to dodnes. A nebyl jsem sám. Se spoustou kamarádů jsme si už v pátek prozpěvovali: ...husa se v troubě peče, sádlo jí z řiti teče... a těšili se nejen na husu, ale i na tvarohové, makové a švestkové koláčky a mnozí i na jelita a jitrnice.
Protože jsme ve škole chodili do náboženství věděli jsme, že sv.Martin nebyl žádný mučedník, ale římský voják, který se ve 22 letech nechal pokřtít a celý život se věnoval katolickému náboženství a péči o chudé. Legenda praví, že k tomu došlo poté, co potkal v městské brány v Amiens chladem se třesoucího člověka a protože mu nemohl jinak pomoci, rozpůlil svůj plášť mečem a jednu polovinu mu dal. V následující noci se mu zjevil Kristus s přehozenou půlkou pláště kolem ramen a pravil: "Oblékl mne Martin, ještě nepokřtěný." Převážnou část života prožil ve Francii v malé chatrči u řeky Loira a stal se později biskupem v Tours, což ovšem nezměnilo jeho prostý a chudým věnovaný život. Jeho památka nezevšedněla a stal se patronem vojáků, pastýřů, bednářů a mlynářů.
Martin přijede i letos, ale už to vypadá, že v kraťasech. To tu ještě nebylo, ale tradici to určitě nenaruší.Právě naopak. Už jste si koupili husu? My jsme ji měli za mých dětských let od sousedů a jsme si ji už o Dušičkách, kdy si soused husu přinesl a odnesl si z našeho zahradnictví věnec na výzdobu hrobu. Matka husu zavřela do chlívku a třikrát denně ji krmila. K tomu si připravila slížky, což byla do tvaru struku uhnětená směs vařených brambor, šrotu a drtě ze sušených kopřiv. Do Martina měla husa nejméně 6 kg a játra málem jako dvě dlaně. Dobře si pamatuji, že jsem se celého ceremoniálu kolem přípravy husy na hodový oběd zúčastnil. Otec provedl popravu sekerkou na špalku dřeva, na kterém jsme sekali dříví. Maminka pochytala krev /byla na svačinu/, husu oškubala a peří pečlivě uschovala do plátěného pytle. Bude jej potřeba do duchny a do polštářů.
Vykuchaná husa si poležela do nedělního rána ve sklepě a v neděli putovala na kuchyňský stůl. Recept byl víc než jednoduchý. Sůl, kmín, voda nad podlití a hrst křížal z jablek. Husa, vycpaná křížalami, putovala na pekáč .
V té době jsme měli v kuchyni kachlová kamna s plotnou velkou jako stůl a troubou, do které by vešlo dvacetikilové sele. Teplota v ní se regulovala přikládáním měkkého a tvrdého dřeva. Tím byl oheň silnější nebo slabší a teplota v troubě větší či menší. Husu maminka vložila do trouby až byla řádně rozpálená, deset, dvacet minut přikládala smrková polínka, pak ji podlila a a přikryla druhým pekáčem. Další dvě hodiny se topilo bukem a končilo opět smrkem, ale to už byl druhý sundán, husa několikrát podlita vodou a naopak bylo slito vypečené sádlo. Ztratila na objemu a nabyla na kráse. Byla upečená dozlatova a voněla snad až za humna.
Mezitím se vařilo zelí, ano, právě to, co jsem koncem září šlapal ve sklepě v sudu a už vykysalo. Na stole se nejdříve objevila polévka z husích drobů s domácími nudlemi a posléze měl každý na talířku kousek husích jater a k nim krajíček čerstvě doma upečeného chleba, který se bělal od mouky. Hlavní chod porcoval tatínek a rozdělovala maminka. My děti jsme dostali křídla a kousek "toho bílého" tatínek prsa a stehno a maminka si nechala biskupa. Bramborové knedlíky se zelím, polité šťávou z pečeně. Na ty vzpomínám dodnes. A následující koláčky s tvarohem a přikrášlené povidly a posýpátkem tvořily závěr hostiny. Tatínek poděkoval mamince za dobrý oběd , nalil dva kalíšky kmínky, připil si s maminkou a broukl, že si jde na chvíli lehnout. Však si musel trochu odpočinout. Ve čtyři měl smluvenou partii kuželek v hospodě.
Mamince jsme pomáhali s úklidem a ona nám vyprávěla, že u sedláka se rozdělovaly porce husi jinak. Čeleď, tedy pacholci a děvečky dostávali křídla, rodina stehna a sedlák, hlava rodiny, zbytek husy. A také se tradovalo, že opečená kůže z husích nohou se vkládala chlapům do bot, aby jim nesmrděly nohy a když jste si vložili kousky této kůže mezi prsty na nohou mohli jste si být jisti, že se vám na nich nevytvoří kuří oka.
Večer jsme s bratrem stáli na bedničce u okna hospody a šmírovali co se děje uvnitř. Tancovačka dnes pokračovala a muzikanti zrovna hráli polku "Točte se pardálové, točte se hezky dokola.... ". Dlouho jsme se netěšili. Z beden nás sundal četník pan Čumíček, do jehož povinností spadalo i hlídání mravopočestnosti mládeže.
V zimě přišlo ke slovu peří z martinských hus. I u nás se scházelo po večerech několik sousedek a drhly peří. A nejenom peří, drhly všechno co jim padlo na mysl. Seděl jsem v teploučku na peci a poslouchal, jak která chystá zabíjačku prasete a kolik toho rozdá, jiná vzpomínala, že pan farář má novou kuchařku, protože ta stará byla už "hin" na nohy, pan učitel že málo fackuje ty darebáky, kteří o hodech zpívali před hospodu: "Husa se v troubě peče, sádlo jí z řiti teče..." a řeč se nezastavila ani na chvilku.
Když přešly k ožehavějším tématům, byl jsem vykázán na kutě a maminka přinesla griotku a škvarky, zalité sádlem. Jak jim chutnalo jsem se nedozvěděl, ale řečí měly tolik, že se rozcházely až k půlnoci a sestra se mohla těšit, že ve výbavě nebudou chybět peřiny a polštáře s prachovým a vydrhnutým peřím.
No a dnes? Tradice ještě neumřela i když se zcvrkla skoro jen na pochutiny. Přidává se stále více svatomartinské víno, která v dobách mého dětství bylo na Valašsku nedostupné, huse se loví v supermarketech z mrazáku a doufám, že aspoň nějaká ta tancovačka na vesnici přinese radost i těm starším, kteří ještě zvládnou zazpívat při slivovici:
"Když jsem šel do Frenštátu, není temu dávno.
chtěl sem sa tam naučiť, jak sa dělá plátno.
Jedna noha sa natáhne a druhá sa skrčí,
osnova sa roztáhne, člunek sa tam strčí.
Pravda, mnoho společného to s těmi martinskými hody nemá, ale znáte ty chlapy. Kde je chlup, tam je chuť.
