Kouzlo časů minulých: lásky čas

Kdepak jsou ty časy která se dnes ve vzpomínkách jeví jako ta křišťálová studánka, kde nejhlubší je les...

Tenkrát po válce nás uváděl do života Karel Hynek Mácha, Fráňa Šrámek se závany, které vydávaly Stříbrný vítr a sekundoval jim i Vilém Mrštík se svou Pohádkou máje. Ve svých sedmnácti letech naplněn všemi krásami každičkého zákoutí komůrky, která si říkala platonická láska, jsem opět čekal na májové dny.

 Psal jednu báseň za druhou. Samozřejmě patřily už předem do sbírky, kterou jsem nazval "Opium"."...a hlava bolí, tvář mně blednea chtěl bych tolik, tolik říci jen té jedné,že ve vlasech jí voní mládí a na rtech malina.Kdo ochutnal, ten nezapomíná...."Byla taková. Bylo ji patnáct, napůl dítě, napůl žena. Hrála se mnou ochotnické divadlo a na mé časté, nesmělé pohledy odpovídala sklopenýma očima. S ní jsem prožil jeden jediný máj. Natruc jejím rodičům jsme chodili ruku v ruce, procházky lesem končily na mýtince jako dlaň, kde nahlédnout mohla pouze zvědavá srnka, drželi se za ruce, protože jsme nevěděli co s nimi a byli jsme těsně před nebeskou branou a nesáhli jsme na kliku. Při cestě domů jsme zjistili, že Áně chybí jedna platinová naušnice. A tak jsme se vrátili. Našel jsem ji na oné mýtince a byl to stejný zázrak jako to, že jsme byli spolu, hřálo slunce, zelenal se les a koncertovali ptáčci.Léto bylo horké a přející.

Na podzim Aňa nastoupila do zdravotní školy v okresním městě, internát ji zbavil svobody a moje básničky začaly čím dál víc odpovídat názvu sbírky, do které jsem je řadil jednu za druhou. A pak jsem pochopil: tančila jedno léto. Za čas jsem zmizel ve světě a našel tu pravou. Říkám jí tak už sedmapadesát let.. A poezie? Když se dobře díváte, najdete ji na každém kroku. Musí se ovšem chodit s otevřenýma očima.