Kouzlo časů minulých: knihomolem kdysi a dnes

Určitě vás, kteří se mnou kamarádíte nad články z mé minulosti, nepřestalo bavit obracet stránky brožovaných nebo vázaných knih, kterých máte plné skříně a dívají se na vás smutnýma očima, že už na ně asi nedojde. Vedle matky, otce a učitele Tomšíka byly mými nejlepšími učiteli.stránky knih. které jsem obracel chvějící se rukou od chvíle, kdy jsem ve světle petrolejky přestál louskat ze slabikáře, že "má máma má málo masa" a že "zajíc seče otavu,liška pohrabuje..." 

 Cylindr lampy jsem přestal čistit až když už jsem sáhl po první pohádce Karla Jaromíra Erbena "Tři zlaté vlasy děda Vševěda. To už nám zavedli elektriku a já ve vlahých jarních večerech  vyhlížel před chalupou svatojánské broučky abych je mohl srovnat s Karafiátovými Broučky.

V životě jsem měl dvě knihovny. Jedna byla obecní a v té jsem skončil ve čtrnácti letech a druhou jsem začal budovat ve skřínkách sektorového nábytku, který jsem koupil po ukončení studia ve svých sedmadvaceti letech. Byla tam dodnes, přes padesát let.

Obecní knihovna, to bylo eldorádo mých snů a představ, mana padající z nebe do kuchyně, kde jsem po večerech poznával  Pepánka Nezdaru a Káju Maříka. Později jsem přivoněl k Erbenově Kytici, která mne neopouštěla ani v noci, když jsem v Noční košili potkával Polednici a Vodníka. Spal jsem v kuchyni na "prašťáku". Měl čtyři nohy, jak jinak, a pelest, vyplétanou tenkými, dřevěnými pruhy a připomínal Záhořovo lože. Do knihovny jsem si pravidelně chodil půjčovat knížky, až jsem tam na několik let uvízl jako pomocník paní učitelky, která je půjčovala. Skončil jsem až po únoru 1948, kdy byly dvě třetiny knih z knihovny vyřazeny a skončily kdoví kde. I ta tenkrát nejpřitažlivější "Žlutí proti bílým". Rád bych se do této tenkrát fantazie začetl i dnes, abych srovnal vizi autora se skutečností, ovšem jak na to. A nemuseli by to být zrovna žlutí.Díky této knihovně se přede mnou otevřela cesta, na které jsem se setkal s mnoha spisovateli, kupodivu  s francouzskými anglickými jmény. Defilovali v různých žánrech a nejmilovanější byli Stendhal, Dumas, Balzac, Zola, Dickens, Hemingway a Steinbeck. Nechyběli Tolstoj, Dostojevskij a Puškin.

Moje vlastní knihovna se začala plnit až někdy v roce 1962 jenom zvolna, pomaloučku, tak jak jsem někde ušetřil nějakou tu korunku. Dostali v ní místo  Hanzelka se Zikmundem, jejichž vyprávění jsem duplicitně hltal i v pravidelných relacích rozhlasu, připochodoval  Dobrý voják Švejk a Gargantua a Pantagruel/ se tam usídlil i velký počet detektivek od A. Christie, přes G. Simenona, R. Chandlera až po Ed Mc Baina. A nechyběl v mnoha exemplářích můj miláček, Jack London.

 A teď si představte, že jsem tu knihovnu minulý týden přenášel z bytu do suterénu, třídil a víceméně se s ní loučil. Čím více knížek mně prošlo rukama, tím víc ve mně klíčilo rozhodnutí, že je ještě neopustím. Nesáhl jsem na ně hezkých pár let, nebyl čas. A nebude.... Ale já se k nim vrátím !?