Kouzlo časů minulých: hospodo, hospodo, ty moje stavení

Motto: "Mám rád bouře, krupobití, mráz, průtrže mračen, blesky, sněhové chumelenice, vítr, vedra... Zkrátka mám rád všechny živly, které ženou člověka do hospody." (Z životních moudrostí Bolka Polívky) 

Vkročením do hospody si přišli na své i kuřáci, kterým se momentálně nedostávalo na cigarety. Kouře, že by se daly čagany věšet. Výčep, pár stolů, dva z nich se šuplíky pro karbaníky, kulečník, pár tág, na stěnách jeleni v říji a plakát, volte č.1, jehož vylepení pan hostinský trpce litoval, když mu po volbách hospodu znárodnili a protože tam bydlel, musel drahně let platit i za bydlení ve svém vlastním domě.

V neděli dopoledne bylo v hospodě jako v úle. Zatím co ženy prosily na mši, které se říkalo "ranní", za chléb náš vezdejší a odpuštění všech svých nepravostí, které v tiché zpovědnici pošeptaly panu faráři, chlapi zamířili přímo do hospody. Ne všichni. Ti, kterým žena vládla pevnou rukou nebo radostmi svého těla, sice šli do kostela, postavili se u zadních dveří a počkali, až se manželka usadí v některé z předních lavic (aby byla na očích). Když se "usádlila" a rozhlédla se, která sousedka chybí, chlap se nenápadně vytratil a těch dvěstě metrů k hospodě zvládl v nebývalém tempu.

Už samo vybavení místnosti předurčilo druh chlapské zábavy, na kterou mnozí čekali celý týden. Pravda, karbaníci se scházeli i ve čtvrtek, ostatní ovšem odskočili na pivo u výčepu nebo pro cigarety, třeba i v pět ráno, kdy šli za rosy posekat louku a vytáhli tak hospodského z postele. Ale vraťme se k nedělnímu dopoledni. Debatní kroužek kolem stolů zaručoval největší konzumaci piva, ale i nějaká ta čtvrtka borovičky, slivovičky nebo dvacetiprocentní "tulácké" přišla k duhu. Probíralo se všechno, na co přišla řeč a byly to řeči úplně jiné, než které jsem slýchal při drhnutí peří, kde byly samé ženské. Víc bych se o tom nešířil, však mi rozumíte.

K této skupině jsem ve svých patnácti usedal nejdříve jako kibic u karetních stolů, později jako hráč a vypracoval jsem se až ke dni, kdy mně na partičku maryáše pozval pan přednosta stanice ČSD, protože pan řídící učitel nepřišel. A tak jsem s třesoucím se hlasem dával fleky, refleky a díval se do šuplíku, kolik tam mám peněz. A to jsem byl opravdu v první lize. Kromě přednosty stanice a pana řídícího zasedl ke kartám ve čtvrtek i pan farář, často červenal vzrušením i stavitel Palčík, pojišťovací agent Pravčák a když bylo nejhůř a nesešli se hráči ani na maryáš ve třech, zaskočil i pan hostinský Velikovský. Ti všichni mně učili a často jsem dostal za vyučenou.

Pro hostinského jsem ovšem nebyl žádné terno, protože moje útrata se skládala z jedné sodovky za 60 haléřů, slaných tyčinek za korunu čtyřicet a karetného za jednu korunu. Od maryaše jsem přešel na taroky, později v úplně jiné společnosti na oko hazardní hra/ a s kartami jsem skončil, když jsem se oženil. "Když sem sa oženil, jak by mně hlavu sťál..." zpívá se v jedné valašské písničce.

Bitky ani pitky se u nás v hospodě nekonaly. Klidný chod hospodského života narušil občas jen incident, při kterém sedlák přišel pro syna s bičem v ruce a bič bez rozpaků použil, nebo když tetka Závišová přišla pro Ferdyša a když zjistila, že nevládne, vrátila se pro dvoukolák a spoustou nadávek děkovala chlapům, že jí ho pomohli naložit. Dříve jezdila s "tragačem", ale když už musela vzhledem k věku několikrát odpočívat, pořídila si dvoukolku.

Kulturu v hospodě zastupoval sborový zpěv rozveselených hostů kolem půlnoci, v přísálí se hrálo občas ochotnické divadlo, jako "Perly paní Serafinky", "Jedenácté přikázání", "Král tuláků", "Naši furianti", "Maryša" a určitě jsem pár tenkrát aktuálních her zapomněl.

Velkou atrakcí bylo, když přijel kouzelník a illuzionista Kellner a po tři večery předváděl své kousky až do vyčerpání zájmu.

V hospodě jsem prožil mnohou chvíli a došel k poznání, že ze mne "hospodář" nebude. A nebyl. A není.