Kouzlo časů minulých: chudobinec

Byl jsem v něm mnohokrát, naštěstí jako zvědavý čumil a navíc, když mně bylo kolem deseti. Dnes, kdy se mezi chudé dostaly už statisíce spoluobčanů není až tak od věci podívat se zpět do doby, kdy chudobu představoval nedostatek chleba, nebylo co dát na nohy a v zimě posloužil k zateplení jutový pytel od brambor. 

U nás stál chudobinec na konci dědiny a byla to poměrně ošuntělá, ale zděná budova velikosti dnešní čtyřbytovky, do které se však muselo vejít až osm bytů.

Postavila ji obec pro lidi, kteří neměli kam hlavu složit a měli v obci domovské právo. Byly to rodiny někdy až desetičlenné a živily se příležitostnou prací, příspěvkem od obce a různými milodary. Děti chodily řádně do školy, ovšem skoro vždy bez svačiny a tak jsme se s nimi dělili o tu svoji.

Topení pocházelo skoro výhradně z lesa, odkud ženy nosily posbírané větve v nůších na zádech a chlapi občas uřízli nějakou tu soušku a za to hajnému pomohli se sázením stromků. Ze soušek na dvorku chudobince během léta vyrůstaly hraně dřeva, zásoba na zimu. Byly tam rovněž chlívky, kde mečely kozy a vyjímečně chrochtalo prase, našla se i králíkárna a ohrádka s kachnami. Pokud mně paměť neplete, Hanička a Julča chodily pást husy a měly sebou pod paží pokaždé nějakou učebnici nebo knížku. Stačily se naučit, přečíst pěknou pohádku a ještě srpem nasekat otýpku kopřiv na krmení kačen.Myslím, že děti z chudobince nebyly vůbec ustrkované od ostatních, spíše naopak. Stálo se, že v zimě přišel do školy Lojzek Pernický s nohama omotanýma pytlovinou a motouzem. Pan učitel mu půjčil svoji židli a posadil jej u kamen, aby mu nohy oschly. O přestávce si zavolal Josku Zvonka, jehož otec byl místní švec a objednal Lojzkovi botky. Zaplatil ze své kapsy. Měli jsme ho vždycky rádi, od té doby však jsme na něj nedali dopustit.

Chudobinec byla líheň fotbalistů a nebylo se čemu divit. Vždycky tam bylo pohromadě pět, šest ogarů mezi osmi až dvanácti lety. Střídali se v pasení koz kolem potůčku u lesa, kde byla pěkná rovinka o velikosti tak třetiny fotbalového hřiště. Přeborník v pasení byl Jaroš Orsáků, kterého kozy, nevím dodnes proč, poslouchaly na slovo. A on také byl organizátorem pozdějších turnajů, na které chodili i ogaři z okolních dědin. Na branky padlo několik rovných olší, uřezaných u potůčku /a zaplacených výpraskem od zainteresovaných otců/, plochu vypásly kozy /bobky nebyly nijak na překážku/ a lajny byly vysypané bělavým pískem. A to bylo podhoubí pro pozdější fotbalový klub čtvrté třídy, ve kterém jsem si zahrál i já.

Fobalová tradice kupodivu v této dědině zůstala. Korunu tomu dal pan Bursas Charalambos, který v současnosti v této dědině žije a je držitelem mnoha světových rekordů v žonglování s míčem.

Doma jsem už přes padesát let nebyl, jen občas projíždím a navštěvuji hřbitov. Trochu se stydím. Chudobinec jistě vzal za své, to hned po válce, zůstala však vzpomínka i na něj. Jestli z něj vane kouzlo časů minulých, posuďte sami.