Vymýšlet titulky k článkům, to není jen tak. V této fázi naší cesty po Norsku jsme jeli krajinou, která byla podobná té naší a ničím zvláště nevynikala. Přesto byla zajímavá.
Ne , nejde o překlep. Však vám řeknu proč. Už včera jsme se dohadovali, zda k cestě do Malmu použijeme jakési okresní cesty, která je sice na mapě, ale bez čísla. Zvítězil názor, že i v nízkých, zalesněných horách, můžeme objevit zajímavá místa, zvláště když je dnešní den sice pod mrakem, ale příjemný.
Majitel kempu nás před odjezdem navštívil a přesvědčoval nás. abychom zůstali alespoň ještě jeden den a sliboval hory, doly včetně neskutečných rybářských zážitků. Když jsme se jej chtěli zbavit řekli jsme mu, že nemáme rybářský vercajk. Nabídl, že nám celé vybavení bezplatně půjčí, ale nepřesvědčil nás.
Údolí, kterým jedeme, samozřejmě protéká řeka a vody je v ní pramálo. Na stráních jsou obdělaná políčka a na nich sklizená tráva do bílých balíků, jíž se po takovém zpracování myslím říká senáž, na stráních se pasou krávy, některá pole právě zoraná a překvapuje nás barva půdy, která je šedá. Po pravé straně silnice zastavujeme k odpočinku u jakýchsi dvou kůlen nebo jak jinak bych to nazval. Ta první, kterou si prohlíží Zdeněk by mohla posloužit před deštěm a ta druhá skýtala překvapení. Byla neuzamčená a uvnitř se nacházelo ubytování pro čtyři osoby k volnému použití. Zřejmě zařízení, které vlastní nedaleká farma.
Milan chvíli spočinul a jedeme dál. Začínají zemědělské samoty a na okraji silnice je značka s varováním, že se na silnici pohybují ovce. Víme, že ovce mají vždy přednost a tak zpomalujeme a potkáváme první kousky.
Za chvíli se už jsou na silnici zábrany proti průchodu ovcí, které oddělují stáda různých majitelů. Ovcí a zřejmě i majitelů přibývá, ovce jsou kolem cesty nebo leží přímo na ní a tak musíme několikrát zastavovat. Ovcím se na zahřátém asfaltu asi líbí proto, že z ní vyzařuje teplo.
Udivila nás i skutečnost, že některé ovce měly kromě čísla v uších připojenu i GPS. To je pak snadno majitel hlídá. Technika nezná mezí i když neuhlídala, když si některé ovečky bez ostychu hrály na maminku a tatínka.
Když už je dobrých dvacet kilometrů situace na silnici stále stejná, kdosi pro ni vymyslel výše použitý název. Cestou jsme potkali dvě auta, z toho jedno bylo poštovní, a zajímavé oplocení. Majitel zahrady u zemědělského stavení v minulosti kolem ní zasadil malé břízky a když vyrostly, seřezal jim vršky a vznikly tak sloupy, mezi které natáhl pletivo. Dobré, ne?
Malm je tu a ručičky hodinek málem na patnáctce. Prodejna Coop je dobře zásobena a nejlevnější jsou rybí výrobky. Sledujeme cenovky, které mají skoro stejné hodnoty u různého zboží jako u nás. Třeba bochník chleba 34.-. Bohužel 1 NOK se dnes rovná 3,15 Kč. Došel nám právě chleba ten pravý, moravský /i když s modrou plísní v závěru - Vojta pravil, že stejnou barvu plísně má i mnohý sýr a penicilin se vyrábí také z plísní/, zelenina, chuť je i na různé pasty z krevet nebo z kaviáru. Nakupujeme.
Před odjezdem si prohlížíme vozítko, které tu zaparkovala zákaznice ke Coopu přilepeného květinářství. Ano, ta v tom červeném kabátku. Kolik jí je? No určitě přes sedmdesát.
Míříme přes Namsos na páteřní norskou silnici E6. Bez ní se v Norsku, ale i při cestě Švédskem, neobejdete. Známe ji už jako svoje boty, protože jsme po ní jeli při každé Expedici alespoň 500 km. A tak neudivuje, že zastavujeme u kempu, na kterém jsme se shodli, že nás už v minulosti hostil. Kromě jména – Storforsen, nebylo na něm nic až tak zvláštního. Ani hluční Němci, kteří si dopřávali tučné večeře a ochutnali i naši bramboračku. Fantastische. A ze střech se ozývá klapot, jak kapky deště na ně narážejí.
