Naše cesta pokračuje nejzajímavějšími místy Norska a přinesla nám spoustu krásných zážitků. Proč se s nimi nepochlubit?
Norským pupkem je možno nazvat Geiranger, protože jeho rozloha vzdáleně odpovídá poměru mezi ním a vlastním tělem Norska. Dnes ráno z něj vykukují z mlhy jen okraje s dohledností tak možná do ve vzdálenosti třiceti metrů. Nevadí, každý si z časem poradí a v deset už je slunce opět na forhontě, jak karbaníci označují přednost ve hře. Už vzlétl i vyhlídkový vrtulník a budí ty, kteří ještě neprotřeli oči. Některým se to podařilo až kolem jedenácté a nedbajíce etikety, vrhli se na zbytky šunkofleků od večeře.
V přístavu už zakotvil velký trajekt s nejméně tisícovkou turistů na palubě a malé čluny odvážejí turisty z trajektu na pobřeží do městečka a ti zaplavují obchody, stánky se suvenýry, fotografují se před nadživotním Trollem nebo přímo v jeho náručí. Ulice šumí přijíždějícími auty a autobusy a přehlušují především štěbetání Japonců. No ano, krásné místo, které s chutí polyká turistický průmysl a my se nedáme.
Kolem jedné odpoledne vyjíždíme na vyhlídku nad Geiranger, mísíme se do davu přijíždějících a odjíždějících turistů ze všech koutů světa, zdravíme se s Poláky a kocháme se pohledem.
Vodopády, nazvané Sedm sester na nás shlížejí ze stěny fjordu. Po něm se pět set metrů pod námi blíží ta samá loď, kterou jsme včera připluli do Geirangeru.
Hodina v čudu, ale nelitujeme. Startujeme na Orlí cestu směrem na Trollstigen.
Trajekt nás přepravil do Linge za 15 minut a jízdné 168 NOK. Jedeme stále po silnici č.63. Hory kolem nabývají na mohutnosti, krajina je čím dál víc líbivější, po zasněžených polích se ve vodě plahočí několik horských turistů.
No podívejme. Nový chuchvalec/v našem slengu označení zajímavého místa/, který tu před třemi lety nebyl. Gudbrandská rokle. A stála za to.
Konstrukce prohlídkové trasy ze dřeva a železa zapadá do prostředí.
Pohled do divokého, řvoucího vodního pekla v bujné přírodě.
Vojtovi poněkud uhnula ruka při registraci okolních krás.
Jedeme údolím, obklopeným vysokými, stále ještě zasněženými horami, ovšem políčka kolem silnice vykazují konec jara, i když šeříky jsou v plném květu. Překvapením pro mnohé jsou na políčkách růžovějící jahody, které nás provázejí několik kilometrů. protože o pro ně příhodném klimatu v těchto místech víme už z našich minulých cest a i letos se určitě potkáme se stánky na parkovištích podél silnic, kde nabízejí čerstvé jahody.
Kdo by nezastavil na vyhlídkovém parkovišti deset kilometrů před Trollstigen, ten by přišel o zážitek, který jsme my zvěčnili na kamerách a uložili mezi pamětihodnosti.
Polední opar kolem vrcholku hory mu dodává majestátnosti.
No a „za rohem“ už na nás netrpělivě Trollstigen čeká. Od roku 2001, kdy jsme tu byli po prve, se podstatně změnil. Ještě před třemi lety probíhaly práce na rekonstrukci a vzniklo rozsáhlé parkoviště na místě původního jezírka, proud protékající řeky byl zregulován tak, aby z ní padající vodopád do hloubky málem tisíc metrů byl co nejprudší, vznikla moderní hala s občerstvením a jako místo pro odpočinek, nová vyhlídka na okolní hory a vodopády byla vysunuta až nad vodopád a stará, původní, má změněnou přístupovou cestu a stánky kolem ní zmizely. Původní sádrový Troll v reálné velikosti jako zázrakem zůstal. Stojí pře jedním obchodem a stále se nabízí k fotografování. Nevím, nevím, jak se mu ty změny v jeho království, líbí. A tak jsme si to všechno prošli.
Křeslo zůstalo na původním místě a nikdo v něm opět nesedí. Prima.
Jezírko zmizelo a nahradilo je betonovými "svodidly" vedená řeka.
Nová konstrukce chodníku nad dosud bouřící vodopád.
Starý chodník na pravou stranu údolí byl včetně vyhlídky zmodernizován.
A pokud se vám nechce chodit, můžete sledovat "cvrkot" z moderní budovy.
Zůstal jsem tu pro pamětníky starých, zašlých časů.
Sjíždíme neskutečně ostrými serpentinami do údolí a ani nevíme, jestli jich je stále dvanáct, protože se i silnice rekonstruovala. Silnici od „propasti“ pod ní oddělují balvany po okraji, jinde betonové zábrany. Jsme v pohodě i když s překvapením projíždíme po můstku přes vodopád, protože zmizel malý tunel, který tu býval a voda už nám nestříká na auto, jako kdysi. No lze říct, že Norové neudělali všechny tyto popsané úpravy k obrazu svému, nýbrž k obrazu stále pohodlnějších a nenasytných turistů. Naštěstí silniční značka „Pozor Troll“ je stále na svém původním místě. Dál nelze jinam, než do Andalsnes. Projíždíme a silnice č.64 nás vede přes Isfjorden do Molde. To jsme ovšem měli štěstí, protože na trajekt z Afarnes do Solsnes jsme najeli pět minut před odjezdem. Žádná ztráta času a přeprava za 200 NOK to je paráda. Blíží se večer a vyhlížíme z oken nějaký kemp. V Molde jsme ale klopýtli. Po E39 naše cesta nevede a tak jsme se museli pár kilometrů vrátit a pokračovat po šedesát čtverce na Eide. Značka nabízí vlevo kemp tak zahýbáme a u recepce čteme, že chaty jsou obsazeny. Ze stráně na nás kývá mladík a tak to neotáčíme. Nabízí velkou chatu hned vedle kempu za 700 NOK.
Chata jako malovaná, perfektně vybavená vším, co kuchař i odpočívající turista potřebuje.
Při prohlídce kuchyně mně srdce poskočilo radostí. Ubytování za pět hvězdiček, balkon s výhledem na Kornstad fjord a toalety pro náročné. Majitelka nám vypráví, že se právě vrátila z výletu na Atlantickou cestu, kde my zítra směřujeme. Byla tam mlha, studeno a vyhlídka veškerá žádná, zatím co tady je ještě teď pětadvacet a slunce se prochází po fjordu. Bramboračka a sekaná s bramborem chutnaly
