Dnešní zamyšlení bude o normálnosti (nenormálnosti) světa a důvěře. A kupodivu se dostanu i ke školství.
Sedím si u ranní kávy a brouzdám internetem, abych se probudila. A dnes jsem se probudila velice rychle. Možná až moc. Co mě tak probudilo? Byla to debata o tom, jak se máme či nemáme dotýkat dětí. Konkrétně – lze dítě ve škole hladit, posadit si na klín, obejmout? No jistě, že učitel nebude celé dny někoho hladit či objímat. Takové chování si máme nechat na chvíle, kdy je to většinou žádoucí. Např. při utišení plačícího žáčka nebo vystresované dívčiny. Ty děti často i samy žádají o podobný projev empatie a pochopení. Proč bychom jim měli něco tak samozřejmého, jako pohlazení nebo obejmutí odepřít. Učitel si většinou sám dokáže rozhodnout, zda dítě tento projev účasti přijme, zda ho potěší. Jenže já četla o strachu. O stížnostech. O možných soudních peripetiích. Ne, nedělejte to, kolegové, co kdyby…. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Čtu dobře? Nepřehlédla jsem nějaký důležitý detail? Jaké žaloby? Co se to stalo se světem kolem mě?
Musela jsem si všechno nechat projít hlavou. Pak jsem po celý den sledovala diskusi, která se kolem tématu rozpoutala. A nabyla jsem dojmu, že svět se zbláznil. Ne, lidi se zbláznili. Byla v tom atmosféra strachu. Dle některých příspěvků mohl člověk nabýt dojmu, že školy musí být doslova prošpikované úchyly. Byla v tom atmosféra, kterou jsem zažívala kdysi, před víc jak třiceti lety.
Teď se tu snažím sedět, už s chladnou hlavou a napsat své pocity a vše, co mě kolem toho problému napadá. Je to totiž o nedůvěře. O nedůvěře k učitelům. Absolutní nedůvěře. A také to bylo o sraženém sebevědomí a sebedůvěře mnoha mých kolegů. I když mě jejich názory doslova lezly na nervy, snažila jsem se celý den pochopit, proč tohle píší. Není zas tak nesnadné na to přijít. Jestliže se podíváme např. na školské předpisy, vidíme snahu o absolutní odpovědnost učitelů. Například za chování žáků. V tělocviku, o přestávkách, na školních akcích mimo školu. Jen to martirium všech možných „sichr“ papírů. Které ve svém důsledku vám stejně budou na nic, pokud vás rodiče zažalují, že jste dítě nechali zchromit při šplhu na tyč. Nebo když dítě na výletě rozbije něco opravdu drahého (viz známá kauza s milionovou vázou). Učitelství je prostě práce jako každá jiná. Zajisté, že se zde mohou objevit i jedinci, kteří mají k odpovědnému chování daleko. Ale povětšinou je tomu naopak. Proč tedy potřebujeme obhajovat tak jednoduché chování, jako je utěšování dítěte i za pomocí tělesného kontaktu? Proč potřebujeme na to, že s dítětem jdeme do kabinetu udělat depistážní test, informovaný souhlas rodičů? Proč potřebujeme souhlas na všechno, proč se nám nedůvěřuje?
Jsme zahlceni stovkami předpisů, které snad ani nelze splnit. Musíme vyplňovat a podepisovat stohy papírů. V médiích jsme neustále na tapetě, co všechno musíme, nesmíme. Už se v tom začínáme ztrácet, už nikdo pomalu neví, jestli tohle se smí a tohle nesmí. Výklady kdejakého metodického pokynu jsou zcela protichůdné. A na konci je učitel, ředitel, který je odpovědný. Za tento velezmatek. Učitel, nebo ředitel, který se stále třese, kdo mu zase něco vyčte.
Mám ráda články a povídání o finském školství. Tam to je! Ta důvěra. Škole se dá důvěra, že se snaží dětem pomáhat. Když se dítě zraní o přestávce, když spadne z prolézačky na dvoře, kde nebyl dozor, nikdo to neřeší jako u nás. Zavolá se rodič, ten si dítě vyzvedne a jede s ním k lékaři. Tam se neřeší, kde byl učitel, jak dítě poučil, kolikrát ho poučil, kde je poučení zapsané, kde je poučení podepsané…. Každý nejspíš chápe, že učitel opravdu není osoba, která má zájem na přizabití dítěte. Že to není úchyl, který objímal Aničku, protože plakala, že se jí stýská po mamince. Že to není pedofil, když se objímal s žákyní devátého ročníku, která byla zoufalstvím bez sebe, že ji nechal kluk a on byl prostě první, koho potkala a měla šanci se mu vyplakat a očekávala vstřícnou reakci.
Měla by být důvěra v to, že učitel odhadne, jak se má k dítěti chovat. Zda je např. objetí nebo pohlazení na místě nebo zda si to dítě nepřeje. A když to i udělá a dítě projeví odmítavou reakci, není nic snazšího než se hned dítěti omluvit s tím, že jste to mysleli dobře, ale teď už chápete, že Natálka o pohlazení nestojí. Je to tak jednoduché. Je to instinktivní chování. Je zcela přirozené. Netrestejme učitele za to, že nebyli schopní zabránit rvačce na záchodě nebo i ve třídě. Učitel není superman, který musí vždy a za každých okolností odhadnout veškeré situace. Učitel je člověk, který si ani omylem nepřeje mít zraněné dítě, nešťastné dítě.
Dejme učitelům důvěru. Je to dle mého názoru velice potřebná věc. Která nestojí ani korunu navíc ze státního rozpočtu. Dejme mu důvěru i v tom, jak učí, co učí. Dodejme jim důvěru i tím, že se jich budeme ptát na zkušenosti. Že se s nimi budou vyšší orgány radit při tvorbě legislativy, při tvorbě výstupů, nových vzdělávacích programů a dalších věcech, souvisejících se školstvím Dnešní školství kolabuje právě nejvíc kvůli naprosté nedůvěře v lidi, kteří mají učit žáky a studenty. Mnoho lidí odešlo (především muži) neboť spousta věcí je naoktrojovaná jak Bible. Mnoho pedagogů začíná být unaveno věčným „bytím ve střehu“, kdo si zas na ně za co půjde stěžovat. Bojí se toho mladí adepti pedagogiky, kteří ještě ani nezačali ve školách pracovat.
Nevím, zda se tento můj článek dostane do rukou těch výše. Pokud ano, pak končím větou: lidé, důvěřujte nám.
