Od začátku vyhlášení nouzového stavu a uzavření škol jsme bombardováni články a prohlášeními, které se nejvíce zabývají banalitami.
Je to množství úkolů, údajně nezvládnutá komunikace s žáky či další podružné problémy, mezi které patří sáhodlouhé rozklady o tom, zda žáci musí doma vůbec něco dělat, když to není v zákoně. Tím se zakrývají daleko horší a podstatnější problémy.
A že problémů máme v současnosti dost, jeden je menší a jeden obrovský. Školy ovšem nejsou na vině ani omylem.
Je to třeba nedostatečná vybavenost škol IT a nedostatečná podpora škol profesionálními IT správci. Vše totiž záleží na penězích, a ty stále chybí. IT je prostě drahá legrace. Ony chybí na leccos, jenže slibů se nenajíme, ani nevybavíme a neopravíme, co je potřeba. O příslibech slyšíme vždy před volbami a potom nastává dlouhé ticho.
Jako největší problém vidím naprosto nezvládnutou legislativu a tolik školských předpisů, že školy vypadají jakoby byly sevřeny svěracími kazajkami. A to je ještě zkomplikováno nejednoznačností výkladu různých předpisů, takže se ředitelé a učitelé často napříč republikou nemohou shodnout, jak vlastně postupovat. Není možné skoro nic. Pomalu vše se musí vydat formou zákona nebo vyhlášky. A „rychlost“ změn známe. Školství se tím stává rigidní. Vidíme to v současnosti na hádanicích okolo přijímacích řízení, maturit. A nebo na tom, že vlastně neexistuje distanční vzdělávání na základních školách a jen čekám, kdy se toho chytí zase nějaký táta parťák nebo šikovný právník a naše více jak měsíční snahy přijdou vniveč. Některé věci je prostě někdy (naštěstí to není často, ale přeci ta možnost tu je) nutné řešit rychle a nejlépe okamžitě. Nejde čekat na klasický legislativní postup. A proto by měli ředitelé škol mít možnost rozhodnout právě v takových situacích. I s tím rizikem, že ne vše bude správně. Ale to není ani teď. A větší autonomie by neškodila ani v době, když už bude lépe. Autonomie škol je totiž skoro nulová.
To, že si někdo myslel, že učitelé jsou jakési zastaralé struktury a vyhořelé figurky, to bylo špatné. Ukázal se opak. To, že někdo tuhle myšlenku hlásal do médií, to už bylo trestuhodné. A ještě horší je, že si tyto myšlenky pár jedinců vrchnost vzala k srdci a zařadila je do svých „vizí“ a „strategií“
Jako největší příčinu tohoto stavu vidím v nenaslouchání lidem přímo ze škol. Jak učitelů, tak ředitelů. Ti totiž nejlépe vědí, co je trápí, s čím jsou problémy a často by měli návrhy, jak celou situaci zlepšit. Místo toho je stále dokola nasloucháno omezené skupince lidí, kteří často ani ve školství nepůsobí nebo mají spíše ideové nebo idealistické cíle. Podle toho potom mnoho věcí vypadá, a je jasné, že ne dobře.
Jestli máme nyní příležitost na něco apelovat, tak hlavně na změnu legislativy a pravomoci škol. V součinnosti s přímými účastníky vzdělávacího procesu. Je podružné si teď brát do úst známkování, systém výuky, strategie a vize.
