Od té doby, co máme víc dětí, se s plánováním výletů moc nepářem. Prakticky vůbec. My teda, popravdě řečeno, moc nevýletujem. Mé rodičovské svědomí to sebekriticky přiznává a slibuje, že se polepší, jenže samo ví, že ne. A proč?
Tak hele, musí být krásně. Někde jsem četla, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Zkuste o tom vést debatu s matkou od třech dětí. Nebo spíš s těma dětma. Klidně je nechám pobíhat v dešti, válet se ve sněhu, nebo v blátě. Ale odmítám se, v rámci zachování svého duševního zdraví, hádat s prokřehlou ufňukanou smečkou, že s koláčema bahna na botách do mojeho auta prostě nikdo nepoleze.
Taky je potřeba, aby byli všichni zúčastnění v odolné fyzické kondici. Mé děti jsou v ní často, já už moc ne. Ale když už se hecnu, vzdají to ty děti. Klidně si zvýší tělesnou teplotu, nebo vysejou pupínky zrovna to ráno, které spadá na plánovanou rodinnou akci.
Jako rodič musíte být správně naladěn. Protože jste to vy, kdo organizuje cíl i cestu, kdo balí svačiny, náhradní oblečení, pití, dudle, plenky i hry do auta. Jste to vy, kdo vymýšlí, co se bude zpívat, a taky jste jediný, kdo doopravdy zpívá. Kdo udržuje pozitivní atmosféru, i přes vlny vzteku či ukřivděnosti, které vás masírují ze zadních sedadel. Vy, co během čekání na zelenou lovíte hračky a dudle z podlahy, utíráte sople a poutáte zpátky všechny, co se soustředěně odpásali a hrdě vám to hlásí. Jste to vy, kdo opakovaně odpovídá na otázku, jestli už tam budem. Ne, jako rodič pochopíte, že na skupinové výlety se vyráží pouze a jenom ve stavu bezpečné duševní pohody.
No a když se u nás jedno sobotní dopoledně všechny tyhle nepravděpodobné faktory nečekaně naakumulovaly, rozhodnutí bylo závratně rychlé. Pojedeme se podívat na Pustevny. Je tam prý vybudovaná zajímavá přírodní stezka, vyhlídka zkonstruovaná v lese, mezi stromy. Hodně jsem o ní slyšela a přišlo mi, že naše děti dorostly tak akorát do věku, kdy bychom to jako rodina snad mohli absolvovat ve zdraví.
Tak. Konec sarkasmu. I přes drobné nesnáze, to byl úchvatný zážitek. Tak mimořádný, že na něj snad i slovy plýtvat škoda.
Ale pár poznámek přece jen. Zaujalo mě technické řešení celé stavby. Některé detaily mi jako matce dodávaly potřebného klidu. Jelikož jsem absolvovala životní fázi, ve které jsem se účastnila stavby domu, dokážu rozlišit hřebík od šroubku a šroubek od pořádného šroubu. A že jich tam bylo.
Nemalujte si výlet příliš růžově. Ono na těch fotkán není moc vidět, jak jako rodič plníte úplně jiné funkce. Holt na soustředěnou vnitřní meditaci a nasávání kouzla okamžiku nemáte jako rodič nárok.
Místo výhledu do okolí vyhlížíte své děti. Ztratily se nám v davu několikrát. Pokaždé se našly, což po určité době nepovažujete úplně za výhru.
Vzhledem k rostoucímu riziku infekční zlobivky jsme vzdali trpělivé vyčkávání v řadě na skleněný můstek. Atrakci jsme si zvěčnili alespoň v zastoupení anonymního páru. Budem nad fotkou rozjímat v klidu domova a doufat, že si podobná selfíčka časem taky dopřejem.
Pokud už se vám podaří nahnat všechny členy rodiny ke společné fotce, ujistěte se, že spolupracuje i váš fotoaparát.
Netuším, co jsem na přístroji navolila (co mi v něm děti zaktivovaly), naštěstí to věděl ten, co nás fotil, a tak vznikla i reprezentativnější verze. Tedy stran jasu a rozložení barevného spektra. Děti už vykazovaly první známku zpruzenosti. Cestou zpátky dolů si Matěj uvědomil, že už se dlouho neptal, jestli už tam budem, a dost se ho dotklo, když jsem poznamenala, že už jsme tam byli.
Naštěstí děti čekala ještě cesta lanovkou zpátky dolů k parkovišti. Absolvovaly jí v tichosti a pro mě osobně bylo těch 25 minut úplného klidu jednoznačně zážitkem dne.
A to až do chvíle, než to kouzlo přerušil manžel, jedoucí s Matějem a Jonášem na sedačce za náma. Prý mi z lanovky něco spadlo. Pán, jedoucí naproti, se vesele zapojil do našeho hovoru a poznamenal, že to byla peněženka. No hlavně, že ne dítě, ulevilo se mi. Leč, opustila mě šála. Má oblíbená. Jakobych nemohla nenávratně pohřbít třeba manželovu čepici, které se marně snažím zbavit už několik let. Prý má k ní vztah. Tak to já už k mé šále bohužel ne...
Takže na závěr vzpomínkové foto. Ne s dětma. Ale s tou mou šálou. Ať se jí tam, na těch Pustevnách, líbí.
