Série blogů, ze které dnes zveřejňuji první část, je věnována příběhům, které se týkají dětského lékařství a skutečně se staly. Myslím, že je potřeba, aby se o tom vědělo. Třeba to někomu zachrání život.
Začněme tím, co se stalo pětileté Míše. Její jméno je smyšlené, a to vzhledem k zachování anonymity. Použité fotografie jsou však skutečné, stejně jako příběh, který vám dnes budu vyprávět.
Maminka přivedla Míšu na pohotovost. Prý bolest břicha. Netrvalo to ještě ani jeden den, průjem neměla, nezvracela, ale stěžovala si současně i na tlak v zádech, což je docela zvláštní. Nakonec jí lékařka z pohotovosti odeslala na dětské oddělení, k takzvané observaci. Dítě se přijme, uloží, provedou se laboratorní odběry a opakovaná vyšetření. Lékaři sledují, jak se stav vyvíjí po odejmutí stravy (lačnění), případně po jejím znovuzavedení. Čekají, jestli se stav zlepší po krátké dietě, jestli se to rozjede v klasickou střevní virózu, nebo jestli to celé vygraduje v zánět slepého střeva. Příčin, které bolesti břicha u dětí vyvolávají, je mnoho. Pracovní diagnózy „bolest břicha u dětí“ se bojí už medici, kteří veškeré souvislosti začínají chápat.
U Míši dopadla všechna vstupní vyšetření v pořádku. Téměř nebylo čeho se obávat. Jenže bolesti neustávaly a lékař rozhodl o provedení rentgenového snímku břicha. Našli by se rodiče, kteří by tohle vyšetření, vzhledem k radiační zátěži, odmítli. Naštěstí, v tomto případě, nedošlo k prodlení a první snímek nasměroval lékaře zásadním směrem:
Nebylo pochyb o tom, že Míša spolkla něco, co do zažívacího traktu nepatří. Ani po opakovaných dotazech na rodiče a Míšu však nebylo jasné, o co by mohlo jít, a jak dlouho už to uvnitř Míšina těla leží. Druhý rentgenový snímek břicha se provedl s určitým časovým odstupem, trávicí trakt dostal šanci cizí těleso samovolně vypudit přirozeným směrem. Leč nestalo se:
Bylo téměř jisté, že se jedná o kompaktní kroužek z kovových kuliček. Matka Míši si uvědomila, že je snad někdy v minulosti doma viděla. Důležité bylo, že se neposunuly ani o píď, a že lékaři začali tušit, o co by mohlo konkrétně jít:
Jedná se o stavebnici Neocube, zdroj nekonečné zábavy. Sada, která je nabízena jako hračka, obsahuje 116 kuliček o průměru 0,5cm. Jde o velmi silný magnet, který unese až 10kg závaží a 10 000x svou vlastní váhu. Tento hlavolam se dá formovat v zábavné tvary:
Je dokonce tak inteligentní, že se do formace seskupí sám. Dokládá to druhý snímek z rentgenu, který po překreslení do řeči laiků vypadá asi takto:
Není to skvělé? Kuličky Neocube umí vytvořit krásný a zábavný řetízek navzdory nepřátelskému prostředí, jakým je agresivní žaludeční sliznice. Ta totiž produkuje kyselinu, která nám pomáhá rozložit například nedělní flák vepřového. Žaludek Míši ovšem nepočítal s tím, že bude Míša mimo sváteční oběd polykat i kuličky z neodymu, železa a boru potažené niklem. Chemickou reakci, kterou to vyvolá, si můžeme prohlídnout díky endoskopu a lékaři, který s ním umí pracovat, a kterému tímto děkuji za poskytnutí veškeré fotodokumentace v tomto blogu. Zde snímek přímo z akce uvnitř žaludku - nalevo špička endoskopu s kleštěmi, uprostřed korodovaná půlka kuličky, která prohrála svůj boj s žaludeční kyselinou. K dokonalé zábavě s Neocube snad ještě trocha krve:
Endoskop, to je vám takový přístroj ve tvaru hadice. Do těla se strčí pusou a protahuje se skrz trávicí trakt tak daleko, co to jde. Nic příjemného, děti se kvůli tomu musí samozřejmě uspat. Což taky není úplně bez rizika. Jenže tenhle lékařský výkon je pořád lepší, než rozpárat břicho chirurgicky od žeber třeba až k pupku. A vyndávat řetízky z kuliček tak, že se rozřízne žaludek či střevo. Nenávratně se tím totiž poruší část trubky, která nám má celoživotně sloužit jako místo, kudy prochází potrava. Bohužel, na párání břicha a trávicího traktu v Míšině případě nakonec taky došlo. Protože magnety, se kterými je tak skvělá zábava, hrajou dost nefér hru. Jednak jsou mnohem silnější než magnety, které má lékař k dispozici na té své endoskopické hadici a zároveň ty super kuličky výrobci opatřili dokonale hladkým, elegantně kluzkým, a pro klíšťky endoskopu neuchopitelným povrchem. Pokud k tomu všemu kuličky stihnou vrůst do tkáně a v tichosti si tam erodovat, nedávají endoskopistovi příliš šancí na úspěch. Vytáhnout pozpátku, nerušeně, stejnou cestou, kterou se dovnitř dostaly, prostě nejdou:
Nezbylo, než povolat chirurga a bez ohledu na kosmetický efekt či celoživotní rizika vyndat vše rozpáráním břicha, dokud byl ještě čas. Není Neocube skvělé? Řekněte, která hračka poskytne tolika lidem tolik zábavy:
Míša měla štěstí. Kuličky spolykala naráz, ty se pospojovaly rovnou v žaludku a utvořily v něm efektní formaci. Ale zkuste si představit, co by se stalo, pokud by Míša polykala kuličky na etapy. Třeba během jednoho dne, v průběhu několika hodin. Jednu kuličku by slupla ráno, druhou v poledne. Ranní dávce zábavy by se podařilo proklouznout až do tenkého střeva, odpolední dávka zábavy by se poslušně přicvakla ke každé další, která by se přišla bavit později. Kuličky by mezi sebe samozřejmě ohromnou silou stiskly též vrstvu střeva a žaludku.
A přesně tohle se stalo. Jinému dítěti, v jiné nemocnici, v opačném koutě republiky. Polykání magnetických hraček (a nemusí jít jen o kuličky Neocube) na etapy se může rovnat rozsudku smrti. Rodiče druhého dítěte z našeho příběhu do rodiny taktéž pořídili zdroj nekonečné zábavy, hračku Neocube. Vypadalo to stejně. Dítě přišlo s bolestí břicha. Běžná vyšetření v normě. Postupné zhoršování celkového stavu. Na rentgenu cizí těleso. Dítě pod dohledem kolegů, kteří s Neocube ještě neměli tu čest. Bohužel. Nikdo nepředpokládal, že přímo uprostřed roztomilého tvaru probíhá nenávratně devastující chemická reakce, během které mizí střevní stěna, stav se rapidně horší a končí tragédií, kterou se přes veškerou snahu nepodařilo zvrátit. Tvar, který kuličky vytvořily, jsme si my, dětští lékaři, mohli prohlédnout až ze snímků z pitevny. O ty se dělit nechci a nebudu.
Takže přátelé, kolegové i rodiče. Vemte si z tohohle příběhu ponaučení. To prostě nikdo z nás už zažít nechce, věříte?
