Znáte to. Přijdete na návštěvu k lidem, co mají děti a docela koukáte. Na to, jak to tam vypadá. Všude se válí hračky, míjíte pokreslené zdi, omlácené futra od dveří, nohy se vám lepí k flekům od jídla pod stolem.
Ne, že byste ty svoje kamarády soudili, ale říkáte si, že takhle daleko to u vás doma nikdy zajít nenecháte. Vy ne.
Pak se vám narodí děti. Přijde vám zvláštní, že jste si kdy mohli myslet, že je reálné, mít před dětmi své okolí pod kontrolou. Je úplně jedno, jak výchovu dětí vedete. Pochopíte to poté, co svůj pokrevní vrh rozšíříte o víc kousků. Ne každý je totiž stejný. Jednoho čmárání fixou po nábytku nikdy moc nebralo, druhý se toho nemůže nabažit.
Jednomu můžete opakovaně vysvětlovat (řvát na něj popadesáté jak smyslů zbavení), že se šlapacím autem se do zdi nenaráží, ten další, i bez vašich výchovných rodičovských rad, preferuje pouze bezpečnou jízdu bez nehod.
Chováte se ke všem svým dětem stejně, i přesto si každé z nich najde jinou formu toho, jak ukojit své skryté pudy. A to navzdory tomu, jakou újmu vám tím způsobí. Vaše újma je jim beztak ukradená, při jejich záchvatu tvořivosti naopak můžou pocítit křivdu ony.
Přes to všechno v nich podporujete kreativitu. V rámci rozvoje jsem dětem pořídila dětské nůžky. Nebyl to dobrý nápad. Už je před nimi i zamykám, ale v průběhu času se k nim pokaždé někdo z nich dostane. Náš Jonáš stříhá, co mu přijde pod ruku. Dokonce na to obětoval i vlastní dudel. Hrdě mi přišel ukázat jeho torzo. To jsem nevyfotila, ale jiný materiál se v okolí najde vždycky.
Děti se taky v tichosti někam zašijou, a tam soustředěně zkoumají, jak jde co oddělit, sloupnout, či roztrhat. Zkušený rodič tomu říká "pět minut ticha".
Občas jako rodič vykazujete sebedestrukční sklony. To třeba, když dětem pořídíte hračku na přání. Vemte si takový sliz na házení. Zelená barva je ještě dobrá. Na zdi jsme už měli i červenou. To pak když k nám někdo přišel, minul omlácené rohy, zničené autíčka, řvoucí děti, a pak ty rudé fleky na zdi, vyděšeně se ptal, co se u nás stalo. Nic, já na to, nestíháme renovovat.
Ono se to bezpochyby odehrává i v rodinách s jedináčkem, ovšem v domácnostech s vícero dětmi to nabývá grády. Zatímcio honíte jedno dítě s fixou v ruce, další z koupelny vytahá sadu kýblů a vyrobí pro bráchy ostrůvky, že prý si budou hrát na moře.
Dostáváte se tím do stavu, kdy je vám všechno jedno. Sama vysypete na hromadu bednu s hračkama, jen ať se chvíli přehrabují v nich, co na tom, jak to u vás s takovou vypadá. Hlavně, že zabavíte smečku a máte čas zlikvidovat největší škody.
Jsou chvíle, kdy děti nedělají vůbec nic. Nic destrukčního. Jsou čerstvě vykoupané, oblečené do pyžama, mají nasazenou suchou plenku, jsou připravení do postele. Zaobíráte se dalším dítětem v pořadí, to první poslušně čeká. Čeká zpátky ve vaně.
Jako rodič si projdete několika vývojovými fázemi. Definuje je zděšení, přijetí a rezignace. Časem dospějete do vyspělého stádia zvaného „odolný rodič“. To je ten, který si odpustí zběsilé pobíhání s hadrem a vymění ho za foťák, aby si výtvory svých dětí zvěčnil. Třeba jako já, když jsem na stole objevila dýni, připravenou k dekoračním účelům. Nejdřív mi jí přišlo líto, ale pak jsem usoudila, že to má styl. Nemyslíte?
