Jestli žijete s osobou, která podobnými frázemi nezlehčuje proces, který musíte opakovaně absolvovat, držte se jí! Jestli se ta osoba na pracím procesu dokonce podílí, jdu po ní!
Moje sestra vystudovala psychologii. Absolvovala taky kursy asertivity. Má díky tomu kvalitní tah na branku. Občas bych jí doma docela potřebovala, vlastně by měla být k dispozici každé zoufalé ženě, která má za manžela klasického chlapa. Vyprávěla mi, jak ten její muž ležel natažený na gauči, nohy na stole, v ruce mobil, ona v letu okolo. Dost běžná situace, řekla bych. Sbírala odhozené kousky špinavých ponožek a dovolila si nahlas poznamenat, jestli by taky mohl něco dělat. Aniž by vůbec zvedl oči od displeje, utrousil prý manžel nevzrušeně, že ona toho taky moc nedělá, že snad pere pračka…
Ano, takže, prosím ty ženy, které ještě nestihly zamířit, aby tak učinily, a v mezidobí nabízím instruktážní blog o tom, jak pere pračka:
1)Špinavé prádlo neumí levitovat. Jistě tím naruším vnímání světa většiny mužů, ale věřte mi, to zmuchlané tričko se ze země samo nikam nedostane. Pokud ho tam po pár dnech nenaleznete, neznamená to, že hrdě odkráčelo za lepším. Buď ho ke svým hrám použily děti (v tomto případě se s ním rozlučte), nebo se ho ujala manželka. Čím dýl jste spolu ve svazku manželském, tím dýl to tričko žena zkouší nechat ležet, ale nakonec stejně vyměkne. Protože stav, ve kterém si hromádek špinavého oblečení všimnete vy (muži), se rovná několika týdnům po klinické smrti ženy (tedy myslím tím klinické smrti z toho bordelu okolo). A varování pro otrlé. Nikdy své zmizelé kousky oblečení nekomentujte sarkastickými poznámkami typu: „ kams mi to zase uklidila?!...“
Než jsme si s manželem postavili dům, žili jsme spolu nějakou dobu v bytě. Pochopila jsem během tohoto období základní pravidla společné hry, a proto jsem si během stavby domu prosadila několik vychytávek.
Začnu tou, která se vztahuje k levitujícímu prádlu. Abych ho nemusela nosit z horního patra dolů, vymyslela jsem si shoz. Je to vpodstatě plechový komín(na fotce s otevřenými dvířky), jehož horní část začíná v horní koupelně a dolní část končí v dolní koupelně, kde taky stojí pračka. Jediný, kdo do shozu hází prádlo, jsem samozřejmě jen já, všichni ostatní spoléhají na zmíněnou levitaci, ale trochu se obávám, učit shoz používat mé děti. Nerada bych v dolní sběrací nádobě nacházela kousky lega, nebo šlupky od banánů.
2) Špinavé prádlo se musí roztřídit. Vybavuju si, jak jsem ležela s rizikovým těhotenstvím v nemocnici, a manžel mi po týdnu volal, že už nemá do čeho oblíkat děti. Že asi bude muset zapnout pračku, a jak prý se to dělá. Postupoval podle mých instrukcí a nakonec mě ujistil, že je mu všechno jasné. Volal ovšem znovu pár minut poté. Prý studuje štítek na své mikině, je to z 90% bavlna a z 10% nevíco a jak má vlastně to prádlo třídit. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že ho opravdu nechám celý koš s prádlem, hezky kousek po kousku, vyhledat cedulky a donutím ho to třídit podle nich, ale pak se mi ho zželelo. Řekla jsem mu, ať si udělá čtyři hromádky- bílé, světle barevné, tmavě barevné a černé-a pere je zvlášť. Kdyby měl chuť, může si dát stranou i červenožluté a modrozelené věci, ale netrvám na tom, to už by byl pro chlapa nadstandart. Pračka, prádlo, děti i manžel přežili ve zdraví.
Pro ulehčení třízení jsem si vytvořila další vychytávku, kterou vřele doporučuju všem, kterým to prostor umožňuje. Všechno špinavé prádlo, co se shromažďuje na dně shozu(na fotce povysunutý ven), průběžně (v naší pětičlenné domácnosti dost podstatný detail) třídím do proutěných košů. Nechala jsem si na ně vyrobit speciální skříň. Pokud je některý z košů plný, vyprázdním ho rovnou do pračky. Komín shozu je schovaný za skříňkami, které bezvadně slouží jako úschovna na mycí prostředky i zásoby koupelnové kosmetiky. Velikost prostoru není v metrech, ale v promyšlení jejich využití.
3) Nastává fáze pro muže, tedy fáze „pere pračka“. Jen tak mezi řečí, jako dodatek - pračka nepere naprázdno. Neboli - je potřeba myslet na to, dokoupit včas prášek, aviváž a tablety na odstraňování kamene. A taky čistič pračky. Ano, i pračka se potřebuje občas vyčistit. Což už je kapitola pro většinu mužů zcela nepochopitelná. Pro ženy méně, ty ten proces totiž několikrát ročně vykonávají.
Pereme. Ne, pere pračka. Krásná část. Ovšem jen chvíli. Až skončí, je třeba na to myslet a mokré prádlo vytáhnout. Doporučuji mužům, aby se nad tím blbě nepošklebovali. Pokud se v režimu „pere pračka“ ještě staráte o děti, vaříte a uklízíte, stane se velice snadno, že mokré prádlo prostě nestíháte zařadit do nabitého programu. Nemůžete nikam jet, ani si odskočit na půl dne, jste přikovaní povinností se o mokré prádlo postarat.
4) Tím se dostáváme k dalšímu bodu. Věšení prádla. Pro mě jediná část procesu, kterou si skutečně užívám. Miluju vůni čerstvě vypraného prádla, stejně jako posečené trávy, nebo ranní kávy. Hmm, k té se nedostanu, takže jen ta tráva a prádlo.
Pro venkovní sušák jsem u našeho domu dlouze vybírala místo, které by ho bylo hodno. Místo, kam by celý den svítilo slunce, a já se při věšení mohla rozhlížet do dáli (kam se sotva dostanu).
Vydláždila jsem to místo kameny (ručně!-ale pomáhala mi mamka) a obroubila ho drobnými sazeničkami levandule, to aby pocit venkova dýchal dokonalostí.
Z levandule mi vyrostlo křoví o průměru jednoho metru.
Je to krásné, řekla bych nad očekávání, ale trochu mi to zabírá místo na to prádlo. A ten sušák, víte, moc se mi do té venkovské idyly nehodí. Mamka dokonce poznamenala, jestli ho nechci přemístit někam jinam, že to tam úplně kazí. Jako, musím souhlasit, ale - on tam byl, chudák, první. Navíc mi ho tam manžel zabetonoval. K takovému výkonu už manžela jen tak nedonutím. Ba ne, sušák bude muset zůstat...
5) Sundávání prádla. Nedílná součást jednoduchého procesu „pere pračka“. Spadá do stejné kategorie jako bod 4. Pokud na něj zapomenete a zaprší, docela vás to otráví. Takže na to preventivně myslíte. Což už je samo o sobě nanic. Proč na to máte myslet vy, když „pere pračka“?
6)Třízení a žehlení. Žehlení škrtám, nežehlím. Respektive, žehlím pouze plenky, utěrky a manželovo trička (košile nenosí, juchuchů). V momentě, kdy začnu žehlit, mě to baví. Pustím si k tomu něco, co nemusím sledovat, jen poslouchat (třeba Krause) a je mi vážně dobře. Jenže-pokud máte děti, pak je těch chvilek, kdy „máte volno“, tak málo, že pocit „je mi dobře“ rozhodně nechcete vyplýtvat u žehlicího prkna. Takže od žehlení stranou, budem jen třídit.
Chvíli mi to v naší pětičlenné domácnosti trvalo, ale už jsem na to přišla. Nejefektivnější způsob je ten, že veškeré prádlo nejdřív rozhážu na hromady „to je Matějovo“, „to je Jonášovo“, „to je Filipovo“, „to je moje“, „to je Radkovo“, „to zašít“, „to na půdu“. A až pak jednotlivé hromady skládám, abych měla u sebe rovnou to, co k sobě i patří. Ne, nepotřebujete na to vysokou školu, ale hodí se.
7) No a za sedmé. Za sedmé? Trochu moc, na to, že to praní je tak primitivní proces, ne? Konec keců, finišujem. Lahůdka na závěr. Roznos komínků do jednotlivých skříní. Nesnáším to, a tak to často oddaluju tak dlouho, až mi komínky objeví mé děti. Občas pak i brečím.
Víte, s pračkou je život určitě jednodužší, než kdysi. Na tohle já si nestěžuju. Já jsem zoufalá z toho, že jsou někteří muži (ne všichni!) přesvědčení, že na praní nic není. Protože "pere pračka". Pere. Doprala, a mě to začíná nanovo...
