Od té doby, co jsem matkou, mě často napadá, k čemu tak přirovnat tu naší bezva dovolenou. Jak jí co nejvýstižněji popsat všem těm, kteří matkami nejsou, přesto však námi, ufňukanými matkami, pohrdají.
A dnes mi to došlo. Začlo totiž sněžit. U nás na pasekách, tady se se sněhem netroškaří. Tady když se to spustí, tak vážně chumelí. Během noci nás přikryla slušná, několikacentimetrová souvislá pokrývka, kam až dohlédnete.
Děti i já jsme od rána, přilepení k okenní tabuli, spřádali plány, co všechno budem venku dělat. Od představ k činům, jdem na to.
Už to oblíkání na ven bych mohla přirovnat k natěšenému chystání výbavičky pro miminko, k tomu bezelstnému pocitu štěstí, který zachvacuje většinu osob očekávající své první dítě. Už už chcete vyběhnout ven do závějí (porodit a odnést si to miminko domů), ale trochu vás brzdí to všechno okolo, na co se musí myslet.
Loňská kombinéza je našemu Jonášovi už malá, Filipovi ještě velká. Je třeba být kreativní a nějak to vymyslet. To, co dítěti pořídíte na začátku zimy, mu na konci už nemusí padnout. Skoro máte chuť dětem za ten jejich růst vynadat.
Taška s čepicemi, dědictví po našem příbuzenstvu, sebou nese naději, že mezi nimi objevím alespoň jednu, která na letošní obvod hlavy mých dětí sedne jak ulitá. Leč bohužel. Je třeba k tomu mít i spolupracující děti. Ty se ovšem vyskytují pouze v představách lidí, kteří děti nemají. My matky nakonec po krátkém nerovném boji rezignovaně souhlasíme s čepicí, kterou si děti vyberou podle obrázku na čele. Případně podle barevných kombinací („Ne, tudle ne! Já nechci zelenou!“, ječí náš Jonáš a strhává si z hlavy čepici červenou, tu se Spidermenem). Rukavice vzdávám rovnou. Za tu vzteklou náladu, navozenou ještě před odchodem z domu, za tu mi to teda nestojí. Není nad vlastní zkušenost. Sníh je prima. Sníh studí. Studí, znamená todle. Hele rukavice. Hodí se, viď? Tak na. Když si je sundáš, bude to nanic. Vážně. Neházej je na zem, nešlapej po nich. Víš co? Dej mi je a dělej si, co chceš…
Těm bezdětným tyhle debaty nevysvětlíte. Pokud je prožíváte v představách, nic na nich není. Pokud se na několik let stanou vaší jedinou konverzační realitou, dost v té kritice matek na mateřské zkrotnete.
Venku paráda. Ten sníh a tak. Děti v euforii opouští matčino teritorium, matka je v euforii nahání zpátky ( i s těmi rukavicemi). Musí jim přece ukázat, co všechno se dá se sněhem dělat. Mateřská dovolená, ano, v tuto chvíli jako z katalogu.
Já to dnešní ráno sesbírala kolem pískoviště lopatky a pobídla děti, ať si najdou tatrovky, že budem z příjezdové cesty odklízet sníh. Děti se celé šťastné jaly soustředit na výkon, já v podobném duchu, v nadšení z prvního sněhu, začla sníh odhazovat, hezky zkraje. Klasická velká lopata byla v tu chvíli kdoví kde, co na tom, já si s úsměvem, takovou malou dětskou maketou, dělala pravidelné řádky a bylo mi dobře. Děti i s matkou zabrané do hry, navíc v činnosti, která má smysl. Co víc si na mateřské můžu přát.
Chumelenice zhoustla. Když jsem se ohlídla, bylo vidět, že místo, které jsem už odházela, chytá první vrstvu. A to byl ten moment, kdy mi to došlo. To, k čemu těm bezdětným můj život s dětma přirovnám.
Takže poslouchejte. Porod, to je okamžik, kterým do ruky berete lopatu na sníh. Jste plní sil a nadšení. Odházet tu cestu dá zabrat, ale vy na to máte.
Začínáte svědomitě a pečlivě. Sněží, to neva. Dokončíte řádek a koukáte, musíte přidat, jinak nestíháte. Vypustíte plánovanou pauzu, není kdy. Jde to hůř, než jste si mysleli, kruci. Po očku sledujete, jak to dělají sousedi. U nich prý pohoda. U vás je evidentně něco špatně. Ale není čas na hlubší myšlenky, před váma hromada sněhu, za váma taky, makáme, makáme.
Jste zpocení, unavení, je vám zima a začíná se smrákat. To nikoho nezajímá, noční směna je vaše. A ta zítřejší taky. Víkendovka, svátek. Dny se vám po čase slijou v jednu šmouhu, každý je stejný, nic jiného než sníh. Jasně že víte, že vaši příjezdovou cestu za vás nikdo odhazovat nebude, ale pomoc by se fakt hodila, máte toho brzo plné zuby. A výsledek nikde. Je to furt dokola, odházím, nasněží, odházím, nasněží. Jak u blbých. Docela vám z toho hrabe. Ne, hrabat máte vy, takže zabereme.
Po pár pokusech začátečníka chytnete grif. Na chvíli ze sebe máte radost. Přidali jste v tempu, ustalo sněžení, cesta je skoro odházená, pude to. Omyl, změna stavu. Prší. Asi vznikne ledovka-jaktože jste na něco takového nepomysleli? Jak to, že nemáte v zásobě písek? Radši pytle písku. Nikdy dřív jste je nepotřebovali, ale teď jezdíte do obchodu jen pro ně. Musíte mezitím sehnat a zaplatit někoho, kdo za vás v tu dobu bude odhazovat sníh z cesty. Furt totiž sněží, chápete? Cesta v cajku je teď vaší jedinou prioritou. Kdysi jste plánovali i světýlka okolo a tak, ale jste rádi, že zvládáte základní level. Jste alergičtí na kecy všech, kteří příjezdovou cestu nemají, a přesto pindaj.
Začínáte o sobě pochybovat. Dřív se to zdálo tak jednoduché. Tak primitivní. Odklízet sníh, co je na tom? To zvládne každý. Proč si to neužíváte? Jo, jsou chvíle, kdy svítí slunce a vločky se lesknou, cesta odházená. Naplňuje vás to štěstím i pýchou. Ale to nic nemění na tom, že váš starý život, ten bez sněhu na příjezdové cestě, že ten je prostě pryč. Že ať se vám chce nebo ne, ať máte jakékoliv vlastní nenaplněné potřeby, vždycky bude na prvním místě ta cesta.
Závidíte každému, kdo má možnost dělat cokoliv jiného, než odhazovat sníh. Jezdí si do práce válet šunky a vy přitom nemáte ani čas se najíst. Všude hromady sněhu. Nezvládáte to. Nesmíte to říct nahlas, jak byste mohla, když všichni okolo mávají lopatou s takovou chutí. Ve dne, v noci. Nespíte, soustředíte se jen na to, udržet si životní funkce a proházenou příjezdovou cestu. Na záchod taky nechodíte, naštěstí to úzce souvisí s tím, že nemůžete dodržovat pitný režim. Vaše režimy jsou vám vůbec ukradené. Při odhazování rupla lopata, musíte pořídit novou. Nebo improvizovat. Bože, ať už skončí zima. Chci dovolenou.
Ale tu mateřskou ne, to mi teda věřte…
PS: kdo nepochopil nadsázku, toho budou mé děti strašit ve snu. S lopatou na sníh.
