Každý doktor to jednoho dne pochopí – kdyby se nemusel starat o pacienty, měl by spoustu času vypsat veškerou dokumentaci. Jinak bída, furt ho ti pacienti ruší.
Četla jsem si před pár dny diskusi pod jedním lékařským článkem, mám dojem, že se týkal zkušenosti pacientů s pohotovostní ambulancí, jistá si nejsem. Ale ono je to celkem jedno. Nechci mluvit o článku, ale o názoru, který se v diskusi objevil. Zaujal mě natolik, že jsem si ho zkopírovala coby inspiraci pro další blog. Prý:
…když jsme přišli na řadu, doktorka se koukla dětem do krku, změřila teplotu, konec, a pak 20 minut psala na pc lékařskou zprávu. Došlo mi, že doktoři tu dnes nejsou od toho, aby léčili, ale aby popsali co nejvíc papírů. Jedině tak se vykáže práce…
Víte, možná to ten člověk tak nemyslel, nerada bych mu křivdila, ale trochu z toho nabývám dojmu, že doktor toho pro ně z doktořiny houby udělal. Jen psal, aby vykázal činnost.
Jako bychom my, doktoři, potřebovali někomu dokazovat, že pracujem. A že ve výsledku ta naše činnost stojí za psí štěk, protože neléčíme, jen píšem.
Taky se mi vybavil zážitek z praxe na chirurgii, kde jsem coby medik obcházela s týmem lékařů vizitu. Velkou vizitu. To je vám taková událost, kdy se všichni, co maj co kecat do procesu péče o pacienta, seberou a naráz se na ty pacienty vyrazí kouknout. Je vám to s takovou docela procesí, velká věc, ta velká vizita, to víte. Sejdou se na ní doktoři, co vymýšlí, jak dát pacienta do richtiku. Tedy všichni doktoři, co se u něj střídají a přišli s ním nějak do styku. Dál primář, který o všech pacientech musí mít přehled. Sestry, které plní plán léčby dle ordinace. Medici a žákyňky, které se učí, jak se co dělá. Každý musí být připravený, každý o pacientovi něco ví. Pacientů většinou nebývá úplně málo, spíš víc, řekla bych. A to vám takhle, tohle procesí, dorazí do jednoho z mnoha pokojů, primář všechny pozdraví, ošetřující lékař mu o každém pacientovi poreferuje, zahloubají se spolu nad zdravotní dokumentací, sestry případně něco šeptem doplní. Primář se se zájmem zeptá, jak se pacient má, pacient odpoví, že dobře, procesí se rozloučí a nazdar. A vy si pak jako ten medik na konci toho procesí, ještě než se dovřou dveře od pokoje, vyslechnete, jak ten jeden pacient říká druhému: „Ku-va, sem se měl dát na doktora. Ať de do pi-e, prej primář, se zeptá jen jak se mám. No to umím taky, na to nemusim bejt doktor!“
Řeknu vám to takhle. Sbíhají se nám tu dvě paralely a obě se týkají zdravotní dokumentace. Ta se vést musí. Těžko by si lékař či sestra jen tak z hlavy pamatovali, co kterému pacientovi naordinovali, čím vším si prošel, kdy, proč a jaký to mělo efekt. Co se jak měnilo v čase. Prostě zaznačit si to, ty zásadní informace, to je třeba. A to do té dokumentace. Dá to dost práci a zdravotnický personál si na to během pracovní doby musí udělat čas. Někdy čas není, třeba když vás jako doktora někam odvolají (přijela rychlá, rodí se špatné dítě), a vy si to, co jste právě o rozpracovaném pacientovi zjistili, musíte pamatovat tak dlouho, než se dostanete k dokumentaci, abyste to řádně zapsali. Je fajn v tom mít systém, to mi teda věřte. Jen tak si pak můžete během velké vizity utřídit myšlenky, ve stručnosti se svými plány obeznámit primáře a plynule rozhodovat, jak s kým co a dál. Jako lékař máte na starosti víc pacientů, než toho jednoho, to je jasné. Někteří se vám na chvíli ztratí (během vizity jsou třeba zrovna na operaci, nebo na plánovaném vyšetření), jiné si přesunete cíleně (při zhoršení na JIP, při projevech infekce na izolaci), vaše pozornost a komplexní povědomí je denně roztříštěna na několik úrovní. Představte si to tak, jakobyste ve velké kuchyni vařili oběd o několika chodech. Víc sporáků, a na každé plotýnce něco. Taky trouba a gril. Vše v provozu. Každá část jídla v jiné fázi procesu, něco nachystané k servírování (propuštění domů), na něco se naopak teprve ohřívá voda. Tak jako kuchaři v podniku si i vy, jako doktor, musíte všechno rozvrhnout tak, aby to šlapalo, zároveň ale musíte vést záznamy o každém přisypání pepře a soli. O každém zvýšení teploty pod hrncem, o každé nové potravině, kterou do pokrmu přimícháte. Zaznačit tak, aby to pochopili všichni ostatní, co se v kuchyni pohybují. A taky tak, aby se během velké vizity stihli projít úplně všechny místnosti, ve kterých se vaří a peče, a aby šéfík věděl o stavu jídla v každém hrnci. Ochutnávat z každého ho asi nutit nebudem, co myslíte.? Stačí, že jeho tým to má pod kontrolou, dokáže to interpretovat díky dokumentaci, a dobrý, jasný? Teda šéfík se zeptá, jestli dobrý a když dobrý, tak se jde dál, rozumíme si? Pokud potřebujete z pozice kynutého knedlíku něco probrat, tak proč toho nevyužijete? Proč ty kuchaře posíláte do pi-e?
No, a když zrovna jako doktor nepobíháte mezi hrnci v kuchyni, ale sedíte v pohotovostní ambulanci, vypadá to, že se nemáte na co vymlouvat, když máte na starosti prokazatelně jen toho jednoho pacienta. I když-pokud se vrátím k diskusnímu příspěvku, který jsem zmiňovala v úvodu, přijde mi, že lékař vyšetřil dětí (pacientů) víc. Což samo o sobě znamená taky víc psaní, nemáte nic proti, že ne? A to psaní, víte - někdy vám to ani jako doktorovi nemyslí úplně rychle. Nejste si jistí, jak zformulovat to, co jste o pacientovi právě zjistili. A jak to taky srozumitelně vymyslet a napsat pro něj tak, aby to mělo hlavu a patu. Někdy vás úplně neposlouchá počítač a tak. Někdy k tomu musíte skákat mezi programy a aktivovat tiskárnu, to když si vymyslíte něco extra, třeba jako recept, nebo žádanku na další vyšetření. To se pak klidně může stát, že pacienta máte vyšetřeného raz dva, ale se zprávou a doporučením, které mu šijete na míru, si lámete hlavu tři čtyři.
Tak, to je ta první paralela. Něco si zapsat musíte a čas, který tomu věnujete, si nevycucáte z prstu. Musíte si ho vycucat z mezer v pracovní době, kdy se nevěnujete pacientovi. Což pacienta děsně štve.
V historce z pohotovostní ambulance jsem už ale naťukla i paralelu následující, a to druhou. Druhá paralela vznikla uměle a to zásluhou lidí, kteří doktořinu nedělají, ale mají potřebu doktorovi jeho práci organizovat. Tihle lidé přidávají do zdravotnické dokumentace nové a nové papíry, které je potřeba vyplnit a založit. Prý legislativa a vnitřní předpisy. Je nutný souhlas s hospitalisací, s výkonem, s poučením, se vším. Stran žádosti o konzilium nestačí jen někam zavolat, musí se to objednat přes počítač, žádanku vytisknout a nechat orazítkovat sestrou, která si to zaznačí i do své dokumentace. Výsledky vyšetření musí být zasílány poštou, a to i v rámci jedné nemocnice. I když jde jen o jednu větu, dorazí na čistém, velkém papíře A4, někdy víckrát po sobě, to když se to špatně domluví. Někdy teda, i když se to domluví dobře. Radši víckrát, než vůbec, že jo. Každý list si přečíst, řádně orazítkovat, podepsat a zacvaknout do dokumentace. Je potřeba psát všechno a všude, někdy dvojmo – jak ručně, tak na počítači, hezky aby to vyhovovalo předpisům. Můj kamarád, lékař s desetiletou praxí, mi tuhle říkal: „Když jsem nastupoval, stačil mi toner v tiskárně na tři měsíce. Teď už jen na tři týdny…“
A po každém dovaření jídla, které se naservíruje (propustí domů), stvořit kompletní zprávu o tom, jak to šlo. Detailní technologii postupu, pro každý kynutý knedlík zvlášť. Skloubit to tak, aby řízek, co jde domů a chce zprávu, nečekal moc dlouho, ale zároveň, aby se nám řízek, co jsme právě přijali a leží v kuchyni na pánvičce, nespálil do černa. Ruce má doktor jen jedny, časové možnosti pracovní doby omezené. Jak to s takovou vyřešit? No osekáte čas, který je potřeba věnovat kontaktu s řízkem, protože dokumentaci za vás nikdo nedopíše.
Vybavuje se mi věta, kterou tuhle problematiku shrnul jeden přednášející na fakultě: „Oni by ve špitále mohli na tu administrativu najmout sekretářku s maturitou. Problém je, že za ty peníze, za které to udělá doktor, by žádná sekretářka pracovat nešla….“ A tak jsou pacienti vzteklí na toho doktora. Že píše, aby vykázal práci.
Zakončila bych to příhodou z operačního sálu. Coby čerstvá absolventka jsem se tam potkala s jedním skvělým anesteziologem. Měl roky praxe, dvě atestace a zdravé názory. Když jsem mu podsunula dokumentaci od pacienta, jestli by mohl po skončení operace vyplnit své kolonky, odvětil, že samozřejmě a přes celou stránku nakreslil prase jedním tahem. Ještě to svědomitě orazítkoval, s úsměvem mi to vrátil a dodal, že jeho anesteziologický protokol je součástí dokumentace a nebude tudíž přepisovat stejné věci dvakrát. Radši si pokecá s pacientem, jak mu po té operaci je. Vyhodit z práce ho můžou, nic jiného než prase do té naší dokumentace kreslit nebude. A co myslíte? Pracuje tam dodnes.
