Jiný kraj, jiný mrav. A zvyky. Ale především řeč. Ta hlavně. Jestli máte dojem, že už vám to začíná jít, jste na omylu. Líp ještě dlouho nebude…
Ranní vizity probíhají už celkem plynule. Těch pár vět, které ke komunikaci s dětma potřebuju, zvládám téměř bez přemýšlení. Problém nastane, když musím přidat nějakou novou. U malých dětí, které si neumí problémy cizinců s řečí vysvětlit, tak celkem snadno identifikuju vlastní gramatické omyly - registruju jednoduše narůstající zděšení v jejich očích. Čtu jim v nich doslova: „Co ta divná paní po mě chce? Je to vůbec doktor? Nemám zavolat o pomoc?...“
U kluka po úraze hlavy jsem potřebovala vyšetřit hybnost očních bulbů. „Siehe bitte mein Finger…(dívej se prosím na můj prst)“, přidržela jsem mu ukazováček před očima. Kluk místo toho můj prst chytnul a pevně ho držel. Až pak jsem si uvědomila, že jsem sloveso „siehe“ vyslovila zkomoleně, a tak klukovi znělo spíš jako „ziehe… (přitáhni)“.
U holky s bolestí břicha jsem profesionálně prohmatávala podbřišek a vyprávěla jí: „jsem z Čech (holka se usmála)….nemluvím ještě dobře německy (holka se zaposlouchala)….ale rozumím (holka zakývala hlavou)….a vyšetřovat umím (holka se uvolnila)…..nemám ponětí (holce se zděšením rozšířily zorničky)…“ Bodejť, chtěla jsem říct - neměj strach…
Ještě stále se ztrácím i v léčebných postupech. Německé kolegyně striktně odmítají diskusi a nezajímají se, jak se to dělá v Čechách. To, co je samozřejmé u nás, tady není zvykem a obráceně….
„Proč chcete u dítěte, které přišlo pro průjem a zvracení, odebírat vzorky a výtěry stolice?...Že chcete zjistit, zda nemá střevní infekci?... No zatím vypadá dobře, počkáme, až jestli bude mít řídké stolice u nás a podle toho se rozhodneme…“ škrtla moje plány nekompromisně Frau Rapp.
„Snad nechcete rentgenovat dítě jen proto, že má protrahovaný neutichající kašel a rýmu? A že teď trochu teplotuje. A že slyšíte něco málo vlhkých fenomenů nad plícema. Počkáme na zánětlivé parametry z krve, na to, jak bude kašlat u nás, a podle toho rentgen doděláme….“, vrtěla nesouhlasně Frau Kauf hlavou nad mojim návrhem snímku u dítěte odeslaného z obvodu jako zápal plic.
„Sono břicha u dlouhodobých bolestí a zažívacích obtíží? No můžeme to udělat.“, připustila Frau Rapp a pokračovala: „vyšetření stolice je ale opět úplně zbytečné….No a zapomněla jste objednat dechové testy - laktosový, fruktosový a C13. Že jste je u vás nedělali? Tak tady je děláme…“ , štěkla Frau Rapp a odešla. Co že to říkala? C13? Nebo jsem se přeslechla a bylo to C 30? Na co ten test vůbec je? A objednat znamená odklikat v počítači, nebo jen napsat do papírů pro sestry? Do dokumentace sester, nebo doktorů? Ježišmarjá! Ať se jdou všichni vycpat! Nemůžou mi to říct jinak, než na půl huby? Myslím, že na mě je dost zřetelně vidět, že mi to není jasné. Čím víc ale zmateně koukám, tím víc mám dojem, že si mě okolí vychutnává.
Frau Rapp si mě takhle jednou nechala zavolat do příjmové ambulance. „Fyzikální vyšetření mám již hotové, je potřeba doplnit aktuální anamnesu, vyzpovídat rodiče a vzít krev…“trousila směrem ke mně Frau Rapp a odebírala k odchodu. Dodala ještě něco, čemu jsem nerozuměla, a už už zavírala dveře. „Moment prosím, „ přidržela jsem kliku, „mám taky zadat indikované odběry do počítače, nebo to pak uděláme společně?“ Frau Rapp se zastavila uprostřed pohybu a zašveholila: „no to bych si vás nevolala, vždyť už jsem vám říkala, že….blablabla“
Víte co? Znělo mi to úplně stejně nesrozumitelně jako předtím…Stihla jsem jen mrknout, Frau Rapp zabouchla dveře a byla ta tam.
Rozuměla jsem dobře, nebo řekla spíš-„ne, to bych vám zavolala…?“ Jak v tom počítačovém programu zjistím, jestli už byly odběry zadané? Vždyť já ještě stále pořádně s jistotou ani nevím, jak laboratoř odklikat. Když mi to Frau Rapp ukazovala před pár dny, přeblikávala rychle myší z jednoho příkazu na druhý, nestačila jsem tenkrát ani vyluštit cizí slovo, natož si ho v hlavě přeložit. Pamatovala jsem si jen orientačně, na které místo na obrazovce ukázala myší a v jakém pořadí. Chtěla jsem si po práci nad program sednout a slovíčka si dopřeložit, jenže nemám ještě osobní přihlašovací údaje a do systému se tak sama nedostanu. Když jsem druhý den Frau Rapp poprosila, jestli by mi to mohla ještě jednou ukázat, zadívala se na mě pohoršeně-„ ale vždyť jsem vám to už jednou vysvětlovala!....“
Teď jsem teda zkroušeně seděla v přijímací místnosti, maminka se na mě vyčkávavě dívala a já koukala do prázdných papírů a bylo mi do breku. „Prosím vás, nevíte náhodou, jestli mám ty odběry zadat i do počítače? Nerozuměla jsem moc dobře, co mi Frau Rapp říkala…“, přiznala jsem se nakonec dobrovolně. Maminka byla naštěstí strašně příjemná, takže teď se jenom chápavě usmála a vysvětlila mi srozumitelně, co po mě Frau Rapp chtěla. To už je vrchol-musím se na nejasnosti v postupu vyptávat samotných rodičů!…Jak hluboko budu muset ještě klesnout?...
Z telefonování mám ještě stále respekt. Když sedím sama na lékařáku a aparát náhodou začne zvonit, hypnotizuju ho chvíli upřeným pohledem, ve snaze přesvědčit ho, že to je omyl. S kousáním do rtu pak studuju číslo na displeji, jestli to je hovor zvenčí, nebo odsud z budovy a nakonec sluchátko s těžkým srdcem zvednu, spisovně se představím a zadržím dech, aby mi neuniklo ani jedno slovo z následovného rychlého brebentění toho na druhém konci drátu. Většinou to naštěstí bývá některá z kolegyň-volají mě na příjem, zjišťují, co se děje na oddělení, nebo někoho shání. Když je ale hovor zvenčí, jde většinou o rodiče, kteří se chtějí zeptat na stav dětí. Stalo se mi to zatím jen dvakrát, ale pokaždé to byla naprostá katastrofa. V tom čirém zoufalství jsem si nebyla ani schopná vybavit, o které dítě se vlastně jedná. Nemám paměť na česká jména, natož na německá. Vždyť je kolikrát neumím ani vyslovit. Navíc mi chybí taková ta spontánní vatová výplň, kterou se dá hovor běžně odlehčit, než se k výsledkům proklikáte v počítači, nebo než si je nalistujete v dokumentaci. Při hovorech se mnou panuje, řekla bych trapné ticho, přerušované jakoby strojovým: „…čekejte prosím… čekejte prosím…“. A už nevolejte prosimvás…
Denně narazím na nový papír, který ještě neumím vyplnit. Nemyslím tím administrativní balast jako v Čechách, ale papíry z dokumentace. Jiné používají na oddělení větších dětí, jiné na kojencích, jiné na novorozencích. Tam dokonce jedny pro příjem (porod) a jedny pro propuštění (poslední prohlídka dítěte). Jiné při překladu z jiných oddělení. Musím se navíc orientovat taky v sesterských záznamech. Někdy vypadají dost podobně. Snažila jsem si vybavit, kolik různých popisků bylo v naší dokumentaci v Čechách a u kolika z nich nebylo zřejmé ani nám, českému personálu, k čemu jsou vlastně dobré. Tady mi nikdo neřekne, které kolonky jsou důležité a které ne. Předpokládá se, že umím vyplňovat všechny a všem slovům rozumím. Že jediným pohledem určím, kam patří popis vyšetření, léčby, ordinaci sester, připomínky k postupu, vedlejší nálezy, plánované odběry. Kam ještě spadá lékařský záznam a kde už začíná sesterský. Když váhám, vypadá to, že selhávám jako lékař, nikdo si nepřipouští, že bych mohla dokumentaci pro záplavu cizích zkratek jednoduše „nerozumět“.
Sem tam zaregistruju, že se personál zasekne na mém písemném vyjádření v dokumentaci zkoumavým pohledem. Včera Frau Rapp poznamenala mezi řečí: „všimla jsem si, že často píšete, že pacient má „kleine (malé)“ bolesti. Víte, to slovo „kleine“ my používáme při popisu velkosti - třeba-„to dítě je malé“. Pro bolesti používejte spíše výraz „gering“ (nevýrazný), vypadá to lépe…“
Proboha, to mi nemohla říct, když to viděla poprvé? Píšu to tam denně čtrnáct dní v kuse, to zkoušela, jestli na tuhle řečnickou nuanci přijdu sama? U kolika mých dalších vypocených slovíček se personál v tichosti baví? Připadám jim jak černoch „Mireček“ z Básníků? Já sobě docela i jo-doteď, stejně jako on, nevím, jak správně popsat genitál: „pánský a dámský?“
“
