Jednou za dalších nutností spojených s životem v zahraničí, je zajistit si vyhovující bydlení. Hledat přes internet, vyptávat se místních, kamarádů, v práci. A taky mít štěstí.
Když jsem se v nemocnici stavovala na Osobním oddělení vyzvednout si nějaké papíry, zeptala jsem se jen tak mezi řečí, jestli se někdo neozval s nabídkou pronájmu. Herr Schulz mi totiž první den říkal, že lidé v Nordhausenu ví, že v nemocnici pracují cizinci, kteří hledají volný byt. A že se proto na osobním občas sejde několik adres, kam stojí za to zajít se podívat. Jednu už jsem vyzkoušela v předchozím týdnu, a jak už jsem psala, byla zabraná. Tahle druhá se málem ztratila v nepořádku ve skříni, paní z osobního jí chvíli hledala, už už skříň zavírala, že se asi spletla, ale pak jí zahlídla a JEN TAK mi jí podala. Fascinovaně jsem očima projížděla barevné fotky s vybavenou kuchyní, zařízeným obývákem, útulnou ložnicí a čistou koupelnou. Dýchalo z toho na mě doslova domácké prostředí. A navíc - pět minut od nemocnice a kousek od centra! Paní z osobního pobaveně sledovala mojí reakci, a pak vesele poznamenala, že na číslo rovnou zavolá a domluví mi schůzku.
Nemohla jsem se dočkat konce pracovní doby. V jedné ruce adresu, ve druhé mapu jsem byla během chvilky na místě a v časovém předstihu si zvenku šťastně prohlížela velký rodinný dům se zahradou.
Otevřela mi usměvavá paní v letech, představila se jako Frau Amelia a srdečně mě uvedla dál. Provedla mě celým přízemím, ukazovala na jednotlivé věci a komentovala je. Tiskla si při tom starostlivě ruce na prsa a roztržitě si upravovala vlasy. Budila dojem hodného a poctivého člověka, který s obavou dává všanc kus svého domova.
S manželem jsou oba v důchodu a bydlí v patře. Vchod do přízemního bytu je jednak zezadu ze zahrady, která je pro nájemníka volně k dispozici, a jednak z ulice, která vede přímo k centru města. Při průchodu kuchyní se zastavila, aby vše správně popsala - „tady máte mikrovlnku, ledničku, myčku, kávovar, varnou konvici…“, pak začla otvírat skříňky a pokračovala: „ mixér, toustovač, váhy, hrnce, nádobí, příbory, cokoliv, co potřebujete, je vám k dispozici…“. Spokojeně sledovala mojí nevěřícnou reakci, chvíli si jí se mnou vychutnávala, a pak pokračovala do obýváku. Zmínila výhled do zahrady, předvedla roztahovací gauč a poznamenala, že k televizi mi samozřejmě pořídí i DVD přehrávač, který je momentálně nefunkční. Kabelovku se chystají zapojovat v příštím týdnu. V ložnici zamířila k velkým skříním a jako správná žena spiklenecky vyzdvihla přednosti obřího úložného prostoru. Nakonec mě zavedla do prosvětlené koupelny, a když se můj pohled zastavil na pračce, začala mi předvádět police plné mycích prostředků a pracích prášků, abych si snad nemyslela, že by mě to nechala kupovat. „Takže…“ povzdechla jsem si na závěr realisticky, „…kolik stojí měsíční pronájem?...“ a radši jsem se na to posadila. Bylo mi jasné, že jsem našla bydlení snů a s obavama jsem čekala sumu, která mě vrátí na zem. V ruce jsem zatím nervózně mačkala papír z personálního oddělení a oči mi neustále zajížděly k jediné uvedené ceně - 50 euro, které si paní účtuje za noc, když je byt pronajímaný jako penzion. „No to já teď z hlavy takhle narychlo ….“, tvářila se paní nešťastně, „…budete sama, že?.... S manželem možná později….hmm…tak to bychom pak kdyžtak upravili….hmm…a budete chtít, abych vám i uklízela?.....ne, hmm…tak to bude tím pádem taky levnější…hmm…něco musím připočíst za pronájem všech těch věcí,že…hmm...“, oddalovala vyřčení ceny, jako by tím tušila, že se s ní vzápětí rozloučím. Nakonec se odhodlaně narovnala, zhluboka se nadechla a řekla: „tak 450 euro měsíčně, co říkáte?“ plácla se na kuráž do kolen. Když jsem v první chvíli nic neříkala, zatvářila se ustaraně: „ jakou jste měla představu?...a limit?...je to nad vaše možnosti? Víte, až na elektřinu, která se musí platit zvlášť, a dělá asi 30 euro měsíčně, je v tom už všechno zahrnuto-voda, plyn, poplatky za TV, za odvoz odpadů…prostě všechno…“.Opravdu?“, rozzářila jsem se s úlevou, „ale to je potom výborné, moje hranice celkového nájmu byla 500 euro měsíčně…“, přiznala jsem upřímně.
Paní spokojeně vydechla, postavila na kafe a dál jsme pokračovaly spíš v přátelské konverzaci na téma práce v nemocnici a život v Nordhausenu. Předala jsem jí na sebe kontakt a slíbila, že se ozvu do konce týdne. Paní Amelia mě vyprovodila hlavním vchodem do ulice a dlouze mi mávala.
Vzala jsem to rovnou přes náměstí k radnici, kam mě směřovala už Mina v práci. Najdu tady prý realitní kancelář, která mi jistojistě několik nabídek k bydlení předloží. Nerozhodně jsem chvíli postávala před prosklenou výlohou s nápisem začínajícím na Immobilie… a marně v duchu vzpomínala, jestli se tak skutečně německy řeknou nemovitosti. Nakonec jsem se osmělila a vpochodovala dovnitř.
V ústrety mi vyšla precizně vypadající Frau a vyčkávavě se na mě zadívala. „Sháním bydlení k pronájmu…“, stačila jsem jen otevřít pusu a paní už mě s profesionálním úsměvem usazovala k širokému stolu. Otevřela přede mnou složku s nabídkama a během vyptávání, jaké mám konkrétní představy, v katalogu listovala. Nakonec mi představila tři byty. Velikostně zhruba totožné, jako jsem právě viděla. Tím podobnost končila. Všechny byly v paneláku, čili o letním slunění na trávníku bych si mohla nechat zdát. Každý na okraji města, takže ráno bych musela do práce cestovat autobusem. A ani jeden z nich nebyl vybavený. Ale vůbec-to znamená, že neměl ani kuchyňskou linku! Už jsem o téhle raritě něco zaslechla, ale potřebovala jsem se ujistit, že jsem jí pochopila správně. „Ano, v Německu je zvykem si do pronajímaného bytu pořizovat kuchyň. Při stěhování si jí zase odvézt. V této poslední nabídce,“ zapíchla Frau prst do zašedlé fotky, „ však kuchyň je…“, dodala hrdě a ukázala při tom na otřesnou umakartovou slepeninu. V nastálém tichu jsem nejistě polkla a Frau dodala: „Ovšem, musela byste si jí odkoupit. Kdybyste chtěla byt v budoucnu opustit, možná by se vám jí zase podařilo prodat,“ doplnila s nadějí v hlase. „Nájmy se pohybují v rozmezí 350 až 470 euro….plus elektřina, samozřejmě …a ta dělá….“, posunula si brýle na nose a zadívala se na mě: „…ta dělá asi 30 euro…“,dokončila jsem větu za ní. Paní přitakala a pokračovala: „ k ceně nájmu je samozřejmě nutné připočítat provizi….“. „ A ta činí 2,3 násobek nájmu…..“ doplnila jsem místo ní a ujistila jí tak, že praktiky realitek jsem si stihla nastudovat. „Děkuji vám…“ , ukončila jsem debatu. Paní mi ještě všechny tři papíry s popisy bytu operativně vycvakla z katalogu a předala mi je s tím, že se mám co nejdřív ozvat, kdy provedeme jejich prohlídku.
Já měla jasno. Návštěva realitky mi potvrdila moje vnitřní rozhodnutí. Budu bydlet u Amelie.
