Ten minulý dopis, ten o smrti Adriana, měl být poslední. Měl být takovým symbolickým zhasnutím. Nad tou mojí cestou za hranice, do Německa. Ale - přece jen je třeba ještě něco dodat a pokusit se tu tragédii vysvětlit.
Rodiče Adriana souhlasili s pitvou. Ta je tady v Německu přípustná pouze pokud pozůstalí nejsou proti. V České republice je naopak vyšetřování příčiny smrti u dítěte do 15 let ze zákona povinná. Protože smrt dítěte je VŽDYCKY patologická. Ať už je příčina sebevíc zřejmá. Pitva musí domněnky potvrdit. Nebo vyvrátit.
Co objasní u Adriana se dozvíme možná až za několik měsíců. Jestli vůbec. Vzorky tkání se totiž složitě vyšetřují a podrobují se testům a zkouškám.
Mohl mít srdeční vadu. Ovšem nějakou abnormální, tedy takovou, která se neprojevuje šelestem (nikdo z nás ho u Adriana nikdy neslyšel) ani cyanosou (zmodráním kůže-ať už okolo úst, na končetinách, či generalizovaně), ani jinými známkami dekompenzace (poruchy srdečního rytmu, výkyvy tlaků, ztráty vědomí). Nic podobného jsme u Adriana ani jednou nepozorovali. Přesto-i když Mina EKG vyhodnotila jako fyziologické, nechala si ho nyní znovu přinést z archivu a podrobně ho zkoumala, jestli něco nepřehlédla. Jako pediatři umíme EKG hodnotit, řekla bych, v rámci možností. V mezích toho, z čeho jsme složili zkoušky na fakultě a s čím se setkáváme v běžné praxi. Nejsme kardiologové, pro něž je záznam srdeční křivky denním chlebem. Naše Frau to dokonce otevřeně přiznávají. Přenechávají ho k vyhodnocení „nám mladším“, protože „my si to jistě ještě pamatujeme ze studií“…Nikdo po nás běžně nálezy nekontroluje, a tak jsme odkázány jen na vlastní vědomosti a tlustou učebnici kardiologie. Tohle samozřejmě nikdo netuší, ale praktikuje se to napříč všemi obory, ve všech nemocnicích na světě. Ne, doktor neví všechno a nemá k ruce vševědoucího učitele. Do zákoutí medicíny proniká velmi často osamotě, vyzbrojen tím, co se mu podařilo pochytit na lékařské fakultě…Zní to morbidně a je to morbidní...
Další z možných teorií Adrianovy příčiny smrti je patologie v nervové soustavě. V mozku, či nervových spojích, cokoliv, co by vedlo k náhlé ztrátě vědomí – od nejrůznějších druhů epilepsie, poruchy prokrvení až po všemožné nádory. Opět je ale vysoce nepravděpodobné, že bychom při takové diagnose nepozorovali žádnou kliniku. Ne pokud byl u nás Adrian celkem 3x hospitalisovaný, pokaždé napojený na monitor, po celou dobu bez jediného znepokojujícího projevu. Ať už z pohledu sester, nebo nás doktorů. Jediným chybějícím dílem skládačky je neprovedené EEG, ale- změnilo by se něco, kdybychom ho udělali? Viděli jsme stovky podobných dětí, nejde je držet na monitoru dokud se neprovedou všechna vyšetření a nedorazí všechny výsledky. Ne pokud jsou klinicky zcela v pořádku. Už na fakultě nás učili – neléčíme patologické nálezy, léčíme pacienta. Naším cílem je mít pacienta v pořádku. A to Adrien po celou dobu byl.
V úvahu přichází nejvíce takzvaná „náhlá smrt kojence“. Syndrom, jehož příčina je neznámá. Rizikové faktory se u postižených dětí často shodují – cigaretový kouř, nízká socioekonomická úroveň, mužské pohlaví, přetápěná místnost, poloha na břiše, měkká podložka. Náhlá a nevysvětlitelná smrt postihuje spící zdravé děti do jednoho roku. U Adriana by tomu všechno odpovídalo. Je to ale varianta, která se tak jako tak nepodaří prokázat. Spíš zbyde po vyloučení ostatních.
A taky-je tu ještě jedna teorie. Vybavuju si, že jí nahlas vyslovila Kristy, i když jsme nad ní v duchu uvažovaly všechny. Násilná smrt z rukou Adrianovo matky. Několikrát k nám přece dítě přivezla pro neklid, který sama doma nebyla schopná zvládnout. Všem nám přišla tak trochu labilní. Kdo zjistí, jak to bylo tentokrát? Nikdo nedokáže, zda modřiny v okolí úst pocházejí ze zoufalé resuscitace, nebo z polštáře přitištěného přes obličej. Nebo z obojího. Den dva poté by se snad důkazy najít podařilo (tvar pohmožděnin, vlákna v dýchacích cestách), ale nyní-po týdnu na ventilátoru?
Existují rodiče, u kterých nás podobné domněnky napadají okamžitě. Pak jsou však rodiče, kteří na první pohled žádný patologický dojem nebudí. Vůbec byste do nich neřekli, že by mohli svému dítěti ublížit. Sice neúmyslně, ale přesto.
Třeba jako ti, kteří přijeli do ambulance na mé následující službě. Tatínek od dítěte se mnou hovořil vlastně už předtím, telefonem, kdy se mi snažil vysvětlit, že jeho dítě se popálilo, má na rukou puchýře, a co má dělat. Nasměrovala jsem ho na naší ambulanci a zhruba do patnácti minut jsem se s ním i osobně setkala. Seriosně a slušně vypadající pán, tak pětatřicet, v náručí ani ne dvouletou brečící holčičku. Dle slov tatínka holčička vyběhla na zahradu, kde večer předtím probíhala velikonoční oslava. Její součástí bylo i velké ohniště. V tom přes noc dohořívaly uhlíky, které poránu vypadaly jen jako hromada bílého popela. Holčička do něho prý vběhla, zakopla a popálila si ruce. Ty jí už sestra z příjmu operativně chladila ve velké nádobě s vodou. Obě ruce měla poseté puchýři, kůže byla ale jinak pěkně prokrvená a „živá“. Připravili jsme masti a obvazy a já mezitím zjišťovala, jestli není popálená i někde jinde. Tatínek si prý ničeho jiného nevšiml. Když jsme však dítě vysvlekli, zjistili jsme, že má puchýře i na břiše a stehnech. Vypočítala jsem to na 9% celkového tělesného povrchu. Holčičku jsme přijali k hospitalisaci, abychom jí zavodnili (popálenou plochou ztrácí tělo tekutiny), ulevili jí od bolesti a dohlídli na pravidelné převazy. V místech na rukou a kolenech, tedy tam, kde jsou klouby, se můžou jizvy špatně hojit. Vznikají takzvané striktury, kůže se v místě jizvy svraští, a tím se vyvine porucha pohyblivosti v kloubech. Je důležité tak rány pravidelně sledovat. Tatínek neměl nic proti, naopak mi několikrát poděkoval, jak jsem to zvládla. Když pak dorazila i matka od dítěte, nechali si mě ještě zavolat, abych vše znovu vysvětlila. Budili dojem inteligentních a rozumných lidí.
Následující den odpoledne, zrovna když sloužila Růžena, dorazil na návštěvu i starší čtyřletý bratr holčičky. Vtěstnal se spolu s oběma rodiči do malého pokoje s batolecí postýlkou, ve které byla jeho sestřička napojená na monitor. Trvalo to jen chvíli, ta poklidná rodinná sešlost. Sloužící sestra zrovna seděla za svým pultem a vyplňovala papíry, když ticho na oddělení rozřízl příšerný výkřik. Sestra se stačila jen vyděšeně narovnat v zádech, když se z pokoje naproti vyřítil otec, hrůzou vytřeštěné oči. Jeho manželka prý otevřela okno, postavila čtyřleté dítě na parapet a „jen na chvíli se otočila“. Dítě z okna vypadlo. Z druhého patra…
Ne, nevymýšlím si to. Vše, co jsem doposud o Nordhausenské nemocnici napsala, se skutečně stalo, i když je to k neuvěření. Ta oblast, ve které jsem pracovala, byla zvláštním místem nešťastných náhod, raritních případů, lidí s nízkou intuicí a často i inteligencí. Ještěže, alespoň tedy v tomhle případě, také místem s vysokou koncentrací štěstí, když už ne rozumu.Ten chlapeček ten pád přežil. Co víc. Neměl na sobě ani škrábnutí...
