Jednoho dne dospějete ve své profesi do okamžiku, kterým začnete popírat vše, co jste si kdy o sobě mysleli. Začnete uvažovat způsobem, který vás dřív u ostatních děsil. Začínáte doutnat. Směřujete k vyhoření. Jo,tak se tomu říká.
To, jak probíhalo zveřejnění Steffiina těhotenství, znám jen z vyprávění od Kristy, protože jsem ten den měla volno po službě. Prý se Steffi nejdřív přiznala v soukromí primářce, která zachovala profesionalitu a popřála jí s úsměvem k požehnanému stavu. Následně to primářka veřejně oznámila ostatním pediatrům na odpolední předávce. Frau Kauf sebou prý praštila o desku stolu a dostala děsivý hysterický záchvat, kdy si chytla obličej do dlaní a několik minut (!) ze sebe jenom vyrážela hlasité zvuky. Šlehala prý pak po ostatních tak vzteklým pohledem, že Kristy seděla jak přikovaná a neodvažovala se jejím směrem ani podívat. Došlo jí, že ona svoje těhotenství prostě oznámit nemůže. Ne jako HNED, ale VŮBEC NĚKDY. Ale že k tomu jednou bude muset dojít. A v ten moment se jí prý zhroutil svět. Všechno, co jsme si plánovaly, i to, co jsme pro oddělení doposud dělaly, bylo najednou pryč. Cokoliv odteď řeknem, bude špatně, jakékoliv naše požadavky budou nemístné. Pokud vypadneme ze systému, který jsme se doteď snažily zachraňovat, budeme vinny. Ona se svým utajovaným a já se svým tak toužebně očekávaným těhotenstvím. Všechny ty měsíce, kdy jsme zaskakovaly za ostatní, kdy zrovna tihle OSTATNÍ nikdy nepocítili „práci v podstavu“, teď, kdy jsme konečně byly na řadě my – jsme na tom najednou hůř než předtím. A nemáme nárok… Frau Kauf ani nikdo jiný to sice PŘÍMO neřekl, ale z toho výrazu, z té děsivé atmosféry, to bylo víc než jasné.
Ne, že by nám to mohl někdo zakázat, nebo provést něco horšího, než podobný výstup, ale prostě můžeme zapomenout na to, že by nám někdo „naše štěstí“ přál. Tak, jako to probíhalo u Petera (jsme nesmírně zarmouceni, že musíte odejít, nebojte se, u nás máte dveře vždy otevřené, budeme na vás čekat s otevřenou náručí…), Alke (ach, to je TAK úžasné, že jste těhotná, MOC vám to přejem, vůbec už nechoďte do práce, hlavně se šetřete…), Rebeky ( báječná zpráva, že můžete odejít do vlastní praxe, vás budou pacienti určitě zbožňovat. Zastavte se u nás kdykoliv, moc rádi si poslechneme, jak se vám tam daří…) a dokonce i Johanne, která o odchod z našeho týmu vlastně vůbec nestála (oh, to je ale KRÁSNÁ novina, kdy máte termín? Nebojte se, místo u nás vám samozřejmě podržíme, teď se hlavně věnujte sama sobě…). Ale my - ten zbytek? Kristy, já a Mina? My už můžeme jen „zklamat“. Zírala jsem na Kristy, po celou dobu co mi tu osudnou předávku líčila, s otevřenou pusou a nejspíš jsem vypadala úplně stejně jako Frau Kauf. Málem to se mnou seklo. Fakt jsem se dlouho necítila tak, že bych nedokázala nějakou informaci rozdýchat. Musela jsem se na to posadit. A pak jsem Kristy řekla, že jestli jsem se půl roku nedostala k tomu, napsat domů dopis, tak že tentokrát si čas fakt udělám. Protože tohle bych jinak opravdu nevymyslela. A tak vznikla minulá kapitola...
Teď, pár dní poté, se situace uklidnila. Já ale od té doby o to víc špatně snáším to, s čím s v nemocnici denně setkávám. Tu práci na porodním sále a na novorozeneckém oddělení, tu komunikaci s matkami, které si neváží svých dětí. Stojí mě nesmírné úsilí zachovat vlídnou a chápající tvář, neboli soucitně naslouchat steskům, jak si s dětmi neví rady. Bez emocí pročítat dokumentaci plnou poznámek „nezbytná spolupráce se sociálním úřadem“, „osm sourozenců, pět žije v náhradních rodinách“, „matka stáří 20 let, čtyři potraty, cigarety v těhotenství, nedonošenec, nabídnut k adopci“…
S ubíjející pravidelností potkávám v ambulanci stále stejné rodiče, vláčející za sebou své děti, které jsou jim na obtíž. Přestáváme si s Kristy brát servítky a občas nahlas nekompromisně řekneme to, co si opravdu myslíme. Jako tehdy, když do ambulance (pošesté) dorazila záchrankou holčička se svou matkou, Frau Schulz. Ne, žádná příbuzná našeho vedoucího Personálky, i když úrovní jistě ze stejného vrhu.
Dítě Frau Schulz, holčička Leonie, se narodila v červenci 2012. Dva měsíce poté se mi poprvé dostala do ambulance s podezřením na „křeče“. Vybavuju si přesně ten dojem z prvního kontaktu s rodinou Schulzových - matka nachlup podobná své vlastní matce, která tvořila hlasitý doprovod. Obě přes sto kilo živé váhy, divoce natupírované účesy do výšky, černé vlasy, tmavé stíny, výrazný make-up, tři brady, masivní náušnice a tlusté prsteny na každé ruce. Dítě přitištěné na mohutné poprsí, kterým matka v nervózním rytmu neustále pohupovala do taktu babičky, která rozrušeně líčila, kterak dítě přes den krčí nohy k břichu, bezpochyby kvůli těžkým střevním křečím...Tenkrát jsem si vydechla, že se nejedná o žádné „mozkové křeče“, dítě vyšetřila, vše náležitě vysvětlila a „pro jistotu“ Leonii hospitalisovala. Protože mi bylo jasné, že tahle rodina se jen tak odbýt nenechá. Že potřebují hlavně uklidnit, že se opravdu nejedná o nic vážného. Neshledali jsme patologii, vše vysvětlili a matku s dítětem další den propustili.
Od té doby jsem Frau Schulz i Leonii vídala v nemocnici poměrně pravidelně. Přesněji-její matka jí za ty necelé dva roky života nechala už 10x vyšetřit v pohotovostní ambulanci, přičemž 5x to skončilo hospitalisací. Ovšem ne proto, že by snad dítě bylo tak těžce nemocné, ale proto, že je Frau Schulz extrémně neschopná a líná. Pochopila, že stačí nechat dítě přivézt záchrankou a dodat větu „VŮBEC NIC nejí“ a my jsme pak povinni se o dítě postarat i přesto, že je klinicky naprosto v pořádku. Frau Schulz patří do kategorie matek, pro které jsou děti doplňkem, často otravným, neboť odmítají způsobně jíst, občas ublinknou, mají řidší stolici, nebo prokašlají celou noc. Abychom si snad nedovolili potíže zlehčovat, bývá Frau Schulz preventivně pokaždé agresivně naladěná. Nepřijela přece proto, aby si vyslechla, že je dítě v pořádku. Dorazila proto, že tady chce dítě nechat. Samo, ona jde domů...
Leonie u nás během pobytu na oddělení sice sem tam prostestuje (jako každé dítě), ale při troše námahy si nakonec dá říct a pěkně spolupracuje. K tomu jí, nezvrací, neprůjmuje, nekašle. V podstatě neprojevuje ani jeden ze symptomů, kvůli kterým si její matka vyžádala hospitalisaci. Když Leonie po pár dnech předávám zpátky do péče Frau Schulz, trpělivě vysvětluju, jak o dítě správně pečovat. Nevypadám však jako primářka, Schulz mi nevěří. Je schopná mi ještě vynadat, jestli si jako myslím, že je dítě zdravé, schopné propuštění. Poukazuje přitom na ušmudlaný sopel, který mu od vizity nikdo z nás nebyl schopný utřít. A to jsou chvíle, kdy se se skousnutými zuby pevně držím něčeho poblíž, vděčná, že mě v cizí řeči nenapadají výrazy, které mám na jazyku. Leonie, stejně jako desítky dalších, tráví své dětství za zdmi nemocnice-přes svátky, přes víkendy - tak, jak se to jejich rodičům zrovna hodí do dnů klidu. Ani jeden z nich si nenajde hodinu (!!!) denně na to, aby je navštívili. A tak tam ty děti sedí, jak mláďata v útulku. Vděčné, když kdokoliv z nás otevře dveře a natáhne se po nich. Trhá mi to srdce, když oddělením procházím a zachytávám ty pohledy přes mříže postýlek. Když k nim zajdu, abych podala spadlou hračku, děti se po mě s nadějí natahují v domnění, že jsem je přišla zachránit. Sem tam se najde žákyňka na praxi, která má čas si s „dětmi bez rodičů“ pohrát. Sem tam si je k sobě ve chvilce klidu vezmou i sestry, nebo já či Kristy - ale na to jsme sami všichni příliš vytížení, než abychom to mohli dělat pravidelně. A tak jsou tyhle děti „bez rodičů“ odkázány na hodiny a hodiny samoty v nemocniční posteli.
No a tentokrát mi do ambulance dorazily znovu. Frau Schulz s Leonie. Po sedmé. Opět záchrankou, opět se stejnou písničkou. A tak, v tu chvíli, jsem ztratila zábrany, bylo mi jedno, co si o mě Frau Schulz pomyslí, nebo jestli si na mě bude stěžovat. Leonii jsem vyšetřila, a pak, přes stištěné rty, s pohledem upřeným do očí Frau Schulz, jí řekla: „ Víte co? Leonie není nemocná tak, aby musela ležet v nemocnici. Je jen nachlazená a nejspíš u ní začíná střevní infekt. Který teď trápí každé druhé dítě v okolí. Stačí si jen dát tu práci a nabízet jí dietní jídlo a dostatek tekutin. Nevypadá na to, že by – jak mi tvrdíte - VŮBEC NIC nejedla. Samozřejmě, že u toho bude brečet a prskat-ale to je NORMÁLNÍ. Od toho jste matka, abyste se o to postarala a péči jí zajistila. Stejně jako to dělají VŠICHNI OSTATNÍ rodiče. A pokud to nezvládáte, tak tentokrát zůstanete s Leonií hospitalisovaná, abyste se to konečně naučila. Protože není možné, abychom vaše dítě přijímali pokaždé, když se vám to zlíbí!“
Frau Schulz na mě chvíli zírala neschopná slov, pak se ale vzpamatovala a s agresivitou sobě vlastní začala sbírat svoje věci po ambulanci. Vykřikovala do toho něco na způsob, že je to vrchol, a že jedou okamžitě na kliniku do Halle, když se tu o ně odmítáme postarat! Přivolala jsem si tenkrát na pomoc Frau Kauf - jednak proto, abych měla svědka, a taky proto, aby Frau Schulz vyslechla názor i někoho jiného. Poměrně srozumitelně jsem Frau Kauf vylíčila celou situaci, s důrazem na informace mezi řádky, doufajíc, že pochopí, o co tady jde. Pochopila. Ovšem – přesto - dala za pravdu Frau Schulz. Leonie je NEMOCNÁ, MUSÍ zůstat v nemocnici, to je BEZ DEBAT. NABÍZÍME tentokrát lůžko i matce z toho důvodu, abychom mohli ODPOZOROVAT, co za potíže rodiče trápí a mohli jim tak PŘÍMO pomoct a navést je, a zkontrolovat, že je dítě v danou chvíli opravdu v pořádku...
Mlčky jsem se dívala střídavě na Frau Kauf a malou Leonii, odsouzenou k dalším krevním odběrům a nemocniční rutině, zatímco si vzlykající Frau Schulz teatrálně otírala rozmáznuté šminky a ukřivděně si na mě mé nadřízené stěžovala, „že měla dojem, že naznačuju, že není dobrá matka...“. Jen pud sebezáchovy mě přinutil nedodat nahlas sarkasticky, že minimálně TOHLE pochopila správně. Frau Kauf si mě pak vzala stranou. Nejspíš považovala za velmi přátelské gesto, že mé nemístné chování nebude dále rozmazávat a jen mi doporučí, abych se příště snažila lépe volit slova. Odpověděla jsem jí, že to bych jistě mohla, ale že jsem se VĚDOMĚ neudržela, protože u téhle matky už jsme to příliš mockrát zkoušeli po dobrém. A že mi je líto, ale u některých rodičů to udělám příště znova. Frau Kauf to nekomentovala, já ostatně její nekolegiálnost taky ne. Frau Schulz své dítě samozřejmě nechala na oddělení o samotě. Po sedmé. Frau Kauf se přece postará.
