Znáte to. Jste na tom fakt blbě, opakovaně se hecujete, že to zvládnete, to dáte, to vydržíte. Pak přijde poslední kapka a vy rezignujete. Složíte zbraně. A ono to najednou začne být lepší.
Z agentury mi zavolali po víkendu, v pondělí odpoledne. Prý dostali můj mail, chtěli by znát podrobnosti a vymyslet se mnou nějaké řešení. Byla jsem zrovna na lékařáku s Růženou a Frau Schenk. Když jsem mobil zvedla a začala do něj česky mluvit, doktorky si dál v tichosti vyřizovaly svoje papíry. Bylo to TAK VTIPNÉ, když jsem přímo před Růženou popisovala, s čím vším v práci nejsem spokojená a ona neměla tušení, o čem mluvím. Vzala jsem to trochu jako psychoterapii.
Paní z agentury mě se zájmem vyslechla a řekla: „ Nové místo vám samozřejmě najdeme, může to ale trochu trvat…pár týdnů…možná i měsíc…Máte nějaké podmínky?...“ Já? Jestli mám podmínky? Vypadnout ODSUD. Kamkoliv jinam...
Nakonec jsme se domluvily, že bych chtěla zůstat v oblasti Sachsenu a spíš poblíž hranic. Když jsem mobil položila, nedokázala jsem se zbavit spikleneckého úsměvu a pocitu šťastné úlevy. Tak jsem to fakt udělala. Potvrdila jsem svůj odchod z Nordhausenu.
Už mi bylo jedno, jak protivná Růžena je, jak na oddělení nic nefunguje a jak vázne spolupráce se sestrama. Byla jsem najednou nad věcí, už se tu s tím nebudu muset trápit. Odejdu odsud a budou se s tím muset poprat sami. Místo mě možná nastoupí mladá absolventka z Halle, jejíž životopis nám před pár dny ukazovala primářka ráno na předávce. S povzdechem tehdy poznamenala:„no od března nás tu začne přibývat, takže budeme mít plný personální stav, budu jí muset odmítnout…“ . Teď, po tom telefonátu, jsem si na ní vzpomněla-jestli si do té doby nenajde místo jinde, nejspíš si jí sem vezmou místo mě. Určitě to pro ně bude lepší-bude rozumět úplně každému německému slovu, které jí řeknou. Nebude se snažit s nima diskutovat o různých postupech léčby. Taky se ale budou muset smířit s tím, že nebude vůbec nic umět-ani sona, ani odebírat krev, ani dělat příjmy, ani sloužit, ani hodnotit výsledky a vlastně ani samostatně vyšetřovat. To se člověk po škole naučí až každodenní prací. Každý rok v praxi je v medicíně k nezaplacení.
V úterý se do práce vrátila Mina. Uplynul prní trimestr jejího těhotenství, období, kdy může dojít ke spontánnímu potratu. Správně by Mina ani tak neměla na Dětském oddělení pracovat, máme tu příliš vysoké riziko infekčních chorob, které můžou miminko vážně poškodit. V Německu dostávají těhotné ženy, které pracují s dětmi (dětské lékařky, sestřičky, učitelky ve školce) takzvaný Beschäftigungsverbot, zákaz pracovat, a zaměstnavatel jim musí najít náhradní uplatnění. Minu by mohli posadit na lékařák a nechat jí uzavírat chorobopisy, ale primářka vyžaduje, aby se na chodu oddělení podílel celý náš tým stejnou měrou. Navíc Mina potřebuje plnohodnotně pracovat kvůli předatestační přípravě. A tak jsem se s ní jen dohodla, že k infekčním dětem budu chodívat já, jinak že může provádět veškeré výkony, které bude chtít. Můj pocit štěstí se zdvojnásobil. Konečně jsem si mohla s někým normálně pokecat. I Mina byla ráda. Nejspíš počítala, že se s ní „po její zradě s otěhotněním “ nebude nikdo bavit. Svěřovala se mi, jak už během října a listopadu všechny tři „Frau“ vzdychaly nad personální situací a utahovaly si z ní-„no nevím nevím, Mino, ale s takovou s těhotenstvím do budoucna vůbec nepočítejte, to budete ještě muset nějako dobu vydržet…“ smály se prý dohromady. „Jak mi můžou tímhle stylem diktovat, kdy můžu otěhotnět? To je snad moje věc. Nikoho se na to ptát nebudu….“ rozčilovala s Mina.
Růžena jí hned první ráno po návratu do práce předala „můj“ služební telefon. Mít ho v kapse znamená permanentní stres. I pro toho, kdo perfektně rozumí německy. Mina si ho odevzdaně zasunula do pláště a Růžena směrem ke mně poznamenala: „Frau Karolova, vy budete místo toho pracovat na oddělení. Budete ho mít celé na starosti. Primářka si stěžovala, že se vám v pátek vizita vůbec nepovedla. Budete to muset zlepšit a zapracovat na tom. Dnes ještě odreferuju oddělení na vizitě já, ale od zítřka už to bude vaše práce….“. Vyměnily jsme si s Minou pohledy a já jen vyrovnaně kývla „OK….“. Mě už nerozházíš Růženo. Já už tu vlastně nepracuju, jestli o tom ještě nevíš…
Rozdělily jsme si s Minou práci tak, jak nám oběma vyhovovalo. Mina vyřizovala telefonáty s rodiči a já dělala infekční příjmy. Najednou všechno odsýpalo a mělo smysl. Neskutečná úleva…
1.března nastoupila nová kolegyně. Alke. Už tady v Nordhausenu na Dětském kdysi pracovala. Pak se odstěhovala do Halle a na tamní klinice si dodělala atestaci. Netuším, proč se zatoužila vrátit zrovna sem. Kór když musí z Halle denně dojíždět a autem je to po dálnici asi 70 km.
Spousta věcí je na oddělení pro Alke nových-změnily se, co tu nebyla. Trochu v ní poznávám sama sebe, něco jí přijde stejně absurdní, jako mě. Primářka si jí ten první den vzala stranou a vysvětlovala jí základní informace o jednotlivých odděleních jako tenkrát Růžena mě. „Hej, můžu se přidat?...“, chtělo se mi zavolat, „ráda bych si to poslechla ještě jednou, mám spoustu otázek…“ Ale proč vlastně, už je mi to tu ukradený…
Alke první den víceméně jen pobíhala od personálního oddělení k výdejně prádla a na zorientování na oddělení neměla vůbec čas. Hned druhý den, v pátek, probíhala velká primářská vizita před víkendem. Já měla na starosti odreferovat celé oddělení Větších dětí. Růženě se nade mnou ustrnulo srdce a před příchodem primářky se mnou projela všechny dekurzy a zrekapitulovala, co je u kterého dítěte důležité. Věděla jsem, že budu muset u dětí vylíčit i krátkou anamnesu před přijetím, abych jednotlivé případy objasnila i Alke, která děti neznala. Bylo mi zle jak před písemkou z němčiny. Sice jsem občas gramaticky mluvila fakt naprosto z cesty, ale odreferovala jsem to téměř celé úplně sama. Připadala jsem si jako ostřílený mazák. Když jsme s velkou vizitou pokračovaly na Kojenecké, pronesla primářka směrem k Alke: „Och, včera jste tu byla o něco víc než já a i dnes ráno jste už pár dětí viděla na vlastní oči, odreferujte prosím vizitu pro nás vy…“
Alke neohroženě převzala dokumentaci, ovšem její srdnatá hvězda zhasla hned u prvního inkubátoru. Nevěděla, kam se má podívat jako první, co které zkratky znamenají, co je pro nás důležité, a co je vůbec před víkendem v plánu. Byla úplně mimo. A kdo by nebyl? Úplně jsem jí rozuměla a chtěla jí říct: „prosimtě, to je přece normální, že nic nevíš-vždyť jsi tu druhý den! Co nám máš asi k těm dětem vykládat, vždyť my je všichni známe líp než ty. Je jasné, že se vůbec neorientuješ. Ti lidi tady jsou naprosto mimo, jsou to normální cvoci! Absolutně, ABSOLUTNĚ si neumí představit problémy člověka v novém prostředí! Vybodni se na ně!...“
Štve mě, že položím zbraně v době, kdy je vlastně po válce. Je to přesně tak, jak jsem si představovala-skončila zima, vrátila se Mina, nastoupila nová posila, ubylo práce. Fakt jsem si to tu užila v tom nejhorším období. Je to k vzteku. Jenže-Růžena se nezmění a jen představa spolupráce s ní je vyčerpávající. A pak-ta organizace práce zůstane stejná, to množství ambulantů a příjmů na službách taky.
Jo, udělala jsem dobře. Teď jen čekat na nabídku od agentury…
