Začátky v cizině bývají krušné. Dopisy plné syrové reality z boje můžou rodinu doma dost znepokojit. A tak je načase, najít jiný úhel pohledu a napsat něco o tom, co je tam u vás vlastně fajn.
Moje bydlení má prostě geniální polohu. Uprostřed všeho, co potřebuju. Na jednu stranu práce, na druhou centrum, přímo rovně vlakové nádraží, přes cestu obchod s potravinami, doprava dolů supermarket, nahoru plavecká hala, doleva cesta k parku.
Ráno můžu vyrážet až v 6:50 a stejně to na sedmou stihnu. Pokaždé, když si to uvědomím, zavzpomínám na hodinové trmácení přes Zlín trolejbusem na gympl, nebo čekání na věčně zpožděné autobusy k pražskému Motolu. Člověk ušetří docela podstatnou část života, když jí nemusí trávit denně na cestách.
Odpoledne používám byt jako průchoďák. Odložím v něm věci z práce, naberu podklady k vyřizování do města a pokračuju plynule opačným východem směrem k centru. Ostatní lidi v Nordhausenu musí celou ulici od nemocnice k obchodům obejít, protože je obestavená domama a chybí v ní uprostřed nějaká ulička. Tuhle si mi na to stěžovala Claudio- Rumun, který tu pracuje jako traumatolog. Nabídla jsem mu, že to příště může klidně vzít přes mou předsíň-stačí zazvonit, jestli jsem doma. Přišlo mu to jako bezva nápad.
K nádraží vede od mých dveří téměř přímá cesta skrz centrum a hlavní nákupní tepnu. Sem tam na ní potkávám povědomé tváře rodičů a dětí, které na mě radostně ukazují. Pamatují si mě už i úředníci z banky, nebo pojišťovny a někteří o mě mají dost podrobný přehled aniž by se museli dívat do papírů. Den je potom takový jakoby barevnější. Je to fajn bydlet na menším městě.
Když uprostřed vaření zjistím, že mi něco chybí, prostě jen vyběhnu přes ulici. Trvá to asi třicet vteřin. Obchod má takovou ideální velikost, nemusím se proplétat nekonečnýma uličkama a najdu v něm přesně a akorát to, co potřebuju. Prodavačka u kasy už mě zná a pokaždé se na mě přátelsky usmívá. Je příjemné vidět někoho, koho práce baví. Pokaždé mi popřeje hezký zbytek dne, nebo slunečný víkend, nebo něco takového. Myslím, že jí baví poslouchat mojí němčinu s přízvukem a odpovědi plné chyb. Tváří se, že to je roztomilé.
Hledala jsem na internetu, co bych mohla v Nordhausenu podniknout a objevila jsem plaveckou halu se saunou. Paráda! Sauna je přesně to, co v těchhle mrazech potřebuju. Okamžitě jsem si sbalila věci a vyrazila na průzkum. S přesnou adresou jsem si hlavu moc nelámala, stačil mi orientační směr, protože byl krásný zimní den plný slunce a já měla náladu se třeba i jen tak projít a seznámit se víc s okolím. Zjistila jsem že lázně mám skoro za domem!
Paní u okýnka byla nesmírně milá. Když jsem jí vysvětlila, že jsem ve městě nová a chtěla bych do bazénu chodit pravidelně, ochotně mi prodala kartu, na kterou budu mít levnější vstup a osobně mě provedla celou budovou. Na to, že byla neděle odpoledne, bylo v bazénu i sauně jen pár lidí. Ze začátku mi přišlo trochu divné, že si nemám s kým povídat, jako ostatní, že jsem tam sama-ale na druhou stranu-mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Byla jsem v ráji. Jen tak jsem si splývala v teplé vodě skoro prázdného bazénu a pozorovala přes sklo lidi zabalené v zimních bundách a čepicích. Mezi saunou a bazénem jsem pendlovala přes dvě hodiny. Do sauny se nesmí v plavkách. Bylo mi to úplně ukradené. Vůbec ty nahaté Němce a Němky neznám. A oni neznají mě. Co mi je do nich. Když chci, prostě vypnu a to jejich brebentění je jako šum. Když se s nima nebudu chtít bavit, řeknu, že nerozumím. Ani si to nemusím moc vymýšlet. Že bych se měla učit němčinu a procházet poznámky z práce? Ani omylem. Ještě si zaplavu tam a zpátky, ohřeju se v sauně, pak si budu zhruba 15 minut jen tak umývat vlasy, a pak se na neurčitě dlouho natáhnu v odpočívací místnosti. A taky si zjistím, jestli tu dělají masáže. Jestli mě ještě někdy napadne se po práci něco učit, zajdu si do parku a počkám, až to přejde…
Není to tady tak zlé. Záleží na úhlu pohledu. Už jsem ho našla. A kdybych ho ztratila, mám jinou možnost. Nikdo jiný z našeho oddělení tuhle šanci nemá. Když mě to tu bude fakt moc štvát, prostě odejdu. Můžu se sbalit a všechno to tady opustit. Růžena tu zůstane až do důchodu. S Babettou!
