Víte, jak to funguje v zákulisí nemocnice? Nedělejte si iluze. Špatně. Ať jste v Čechách, či v Německu. Personální krize a neochota toho zbytku, co musí zastat práci za ty chybějící, válcuje chod zdravotnictví napříč všemi státy.
Hned po Vánocích si začala Mina stěžovat, že nějak špatně snáší změny tlaku a cítí se pořád „schwindlig“. Pak přestala chodit do práce. Po několika dnech telefonicky oznámila, že je těhotná… A od té doby se neukázala.
Všechny tři Frau to vzaly sportovně a s odevzdanou veselostí si rozdělily její lednové služby. Myslím, že to byl pouze profesionálně kontrolovaný nejvyšší stupeň hysterie. Mě na oplátku přidělily natrvalo hlavní mobilní telefon. Po celou pracovní dobu na něj volají sestry z příjmu, příbuzní hospitalizovaných dětí, nebo taky vyděšení rodiče, kteří akutně potřebují kvalifikovanou radu „někoho z nemocnice“.
Teď, po 14 dnech, už se mi sice tak netřese ruka, když hovor přijímám, zato mám ale pravidelný tik v pravém oku. Už jsem si na něj zvykla.
Když jsem telefon dostala první den, předvedla mi primářka, kterak si na něj během odpoledních služeb (když si ho ode mě převezmou) nechávají přepojovat veškeré hovory, které potřebují. Během vysvětlování mačkala tlačítka střídavě na mobilu, pevné lince v lékařáku i svém osobním telefonu a nakonec se na mě usmála: „Tak, a teď se vám na tento telefon dovolá každý, kdo vytočí mé telefonní číslo, nebo bude chtít volat sem na lékařák, no a taky všechny sestry z akutních příjmů, nebo z oddělení…“, strčila mi mobil do kapsy a odešla. Opařeně jsem tam zůstala stát a zmateně si překládala, co mi právě řekla. Jak to jako myslela? Tak jak jsem to pochopila? Proč by to ale dělala? Vůbec to nedává smysl…
Zkusila jsem z pevné linky na lékařáku vytočit její mobil, že se jí radši zeptám a zděšeně jsem zjistila, že se opravdu dovolám jen na přístroj, co držím v ruce. Zašla jsem k sestrám a prosila je o radu, z mojeho zmateného výkladu ale vůbec nepochopily, co po nich chci. No nechápala jsem to ani já. Přišlo mi to příliš absurdní.
Z přemýšlení mě vytrhlo až zvonění mobilu a hlas pána, který si přál mluvit s naší pimářkou. „Hmm, musíte vytočit koncové čtyřčíslí 9000…“, vykoktala jsem statečně, i když mi bylo jasné, co mi odpoví „Ano, to jsem právě udělal…“ a vyčkávavě se odmlčel. I kdybych ho chtěla přepojit (jakože jsem nevěděla jak), stejně by to opět zvonilo u mě. Když teď budu chtít zavolat primářce, že jí někdo shání, dovolám se sama sobě. Když budu akutně potřebovat pomoc na oddělení, pokecám si akorát tak sama se sebou. Naprázdno jsem polkla a pánovi se omluvila:“ víte…nemám tušení, co bych pro vás teď mohla udělat….“ Ani nepoděkoval a vztekle zavěsil.
Volal mi pak ještě jednou, zrovna, když jsem mířila primářku hledat, tentokrát si ale ani nevyslechl mojí uvítací větu s představením a típnul to jen co uslyšel můj hlas.
Hned jak jsem dorazila k sekretářce Manuele jsem jí poprosila o radu, jak přesměrovat všechny hovory na příslušná místa, vrtěla ale soucitně hlavou, že mi nerozumí. Až Frau Kauf konečně pochopila, jak to s telefonem je a když dorazila i primářka, poznamenala směrem k ní kousavě: „Helgo, to ale nebyl zrovna šťastný nápad…“. Což primářka roztržitě uznala pokýváním hlavou, že si zřejmě ráno vůbec neuvědomila, co dělá.
Proč si na to ti lidi tady nedávají pozor? Já jsem ve střehu neustále, proč mi to dělají ještě těžší? Nemůžou mi to trochu ulehčit a víc se soustředit? Sestry na příjmu mi třeba pravidelně nosí špatné papíry. Používají se totiž jiné na ambulanty, jiné na hospitalizace, jiné na předhospitalizační vyšetření. Dalo mi dost práce, než jsem tenhle složitý systém pochopila. Z každého papíru se totiž ještě musí část odtrhnout a někam odnést, někde jinde podepsat, orazítkovat, nechat potvrdit rodičem, vložit do kastlíku na recepci, nebo nechat ležet u počítače. Nikdo mi to souvisle nevysvětlil, musela jsem to odpozorovat. Podle Růženy jsou důležité jiné věci, než jaké mi vštípila Mina, sestry mají samozřejmě úplně jiný názor. A Frau Kauf si nosí papíry s sebou na Kojence. Prostě totální zmatek. A když mi sestra vrazí do ruky jiné papíry, než jaké očekávám, tak na ně zmateně koukám a přemýšlím: To jsem jen sestře z příjmu v telefonu špatně rozuměla a jedná se o jiného pacienta?...nebo jsem stále ještě správně nepochopila systém vyplňování papírů?... nebo se tyhle papíry vypisují navíc? Nebo co jako? Když se mi podaří sestru zadržet a zeptat se, přelétne ve spěchu papíry očima: „..joo, to se asi někdo splet, vytisknem vám nové…“ , mávne nad tím ledabyle ve spěchu rukou… Jak splet? Proboha lidi, proč mi v tom děláte chaos? S takovou se to fakt nenaučím!
Nefunguje tady komunikace mezi příjmovýma sestrama a doktorama. U nás jsem byla zvyklá, že když dorazilo dítě do nemocnice, byly základní informace o něm sepsané v papírech ještě dřív, než jsem stihla doběhnout já. Dítě jsem měla změřené, zvážené, znala jsem teplotu i tlak krve, dle stavu i saturaci kyslíkem a tepovou frekvenci. Rodiče byli informováni o zvyklostech oddělení, v dokumentaci byly nalepené štítky se jménem, souhlasy nachystané k podepsání. Při vyšetřování mi byla sestra při ruce, odběry krve probíhaly automaticky za vzájemné spolupráce. Tady to tak není. V ambulanci (která je v přízemí budovy) jsem po celou dobu příjmu sama. Když jsem zezačátku pracovala kvůli zaučení dohromady s Minou, všimla jsem si, že si pokorně provedla naprosto všechno od úvodního vysvlečení dítěte až po závěrečné převlečení a vydesinfikování lůžka. Tím, že jsem tam bývala s ní a snažila se sama do práce zapojit, jsem to začla vnímat jakoby automaticky a vzala to jako holý fakt. Kor když mi Mina tvrdila, že sestra přichází k příjmu jen opravdu výjimečně. Zčásti didakticky a zčásti ze zvyku mi pak ukazovala, kam mám na závěr odnést zkumavky s krví k sestrám v recepci, aby si pro ně nemusely chodit…
Když jsem byla následně na příjmu s Frau Rapp a snaživě jsem po sobě na závěr uklízela, vyštěkla po mě Růžena naštvaně: „ Frau Karolova, to není VAŠE práce! Proč si nezavoláte sestru?“ Když jsem jen zaraženě stála a rodiče od dítěte mě vyčkávavě pozorovali, pokračovala už trochu smířlivěji: „na příjmu máme k dispozici sestry, musíte si je ovšem telefonicky zavolat. Sestra má za úkol dítěti změřit teplotu, zvážit ho a změřit ho. A nachystat set na odběr krve. Musíte jí o to ovšem POŽÁDAT…“
Hmm, zajímavá myšlenka, rekapitulovala jsem si to v hlavě. Celý příjem vedla ona-od úvodního pozdravu, po odebrání anamnesy, já tam byla jako sekundář, co se zaučuje a plní rozkazy-i kdybych věděla, že si sestru mám zavolat, to si vážně myslela, že bych jí v rozhovoru s rodičem vyrušila a sápala se na telefon na jejím stole? Nemohla mi názorně ukázat, jak si běžně sestru volá ona? Jakým číslem? Jak přesně jí úkoluje? To opravdu KAŽDÉ sestře den co den opakuje, co je potřeba při příjmu udělat? Proč to ty sestry nedělají automaticky? Vždyť přece ví, že děláme příjem, že budem potřebovat papíry k hospitalizaci a základní vyšetření dítěte. Proč je o to mám pokaždé telefonicky žádat?
Když jsem v následujících dnech dělala příjmy sama, marně jsem se sester dovolávala. „Teď nemůžem, máme moc práce, přijdem až budem moct…“odbyly mě pokaždé. Během čekání jsem dítě vyšetřila, vypsala si všechny papíry a nakonec i zvážila a změřila. Než sestra dorazila, bylo všechno hotové. Růžena pak na oddělení chladně projížděla vyplněnou dokumentaci očima a nakonec procedila: „tu sestru jste si opět nezavolala, že? Ale já jsem vám to už říkala! To není VAŠE práce! Jak si myslíte, že to budete s takovou stíhat na službě?“ Chtěla jsem se obhájit, ale nenechala mě ani se nadechnout a pokračovala: „musíte si sestry vycvičit! Samozřejmě že nepřijdou samy od sebe, proč by to dělaly! Musíte jim důrazně říct, že je potřebujete!... Musíte si se sestrama udělat pořádek!...“
Já? Těm paním v letech, co tu pracujou už dvacet let, tu budu vysvětlovat, kdo je tady pánem? Já cucák z Východu? Já se s nima mám hádat, tvářit se jako velitel nebo se doprošovat? Já praktikant, co vypadá, že stěží vylez ze školy? Já se svojí mizernou němčinou? Já, která doteď nechápe tenhle Kocourkov přesvědčená, že jsem si ho akorát špatně vyložila? Já jim tu mám měnit systém, který si pohnojili a denně s ním bojují? Jděte se vycpat!
