Jestli jste si mateřskou ještě nikdy neprošla, rozumím vám. Byla jsem na tom podobně. Dokud nemáte děti, máte dojem, že jste unavená. Hrozně unavená z práce. Na mateřské zjistíte, že jste byla naivní. Fakt naivní.
Když jsem ještě neměla děti a chodila do práce, vracela jsem se domů příšerně vyčerpaná. Alespoň jsem si to tehdy myslela. I když jsem se nemusela o nikoho starat, a odpoledne mě čekal jen vlastní program, připadala jsem si pokaždé ty první minuty po návratu domů úplně nepoužitelná. Říkala jsem si tehdy, jak skvělé by bylo, kdyby mi někdo nachystal jídlo a chvíli po mě nic nechtěl, ani na mě nemluvil. Vybavuju si, že jsem se tehdy zařekla, že si tenhle pocit budu pamatovat, a až budu jednou na té mateřské, že budu manželovi po příchodu domů dopřávat zasloužený klid. Odnesla jsem si z tohohle životního období doslova fyzický soucit s pracujícími muži, kteří nemají možnost si odpočinout na mateřské dovolené. Řekla bych, že se ve mně tehdy začaly formovat vlastnosti dokonalé manželky. Vize mé budoucnosti, tedy doby, kdy budeme mít s partnerem děti a budeme rodina, vypadaly asi takhle:
Manžel odejde ráno do práce, já si den uspořádám přesně podle sebe. Pestrá snídaně, pak hry s dětmi v pokoji zalitým sluncem, nebo přímo na zahradě, na čerstvém vzduchu.
Zdravý oběd, polední klid u pohádky, v mezidobí pár nezbytností, které mě jako ženu na mateřské budou samozřejmě naplňovat. Díky mě se z domu stane domov. Prádlo bude vonět tak nějak líp, než kdekoliv jinde. Podlahy se budou lesknout, přesně tak, jako v reklamách. Vždyť - kdy jindy, než na mateřské dovolené, budu mít tolik času být doma a všechno stihnout. Všemu bude vládnout řád a pořádek. Budu krásnější, než kdykoliv předtím, nebudu se přece honit celý den v práci, jako dřív. Budu na sebe mít čas celý den. Až se odpoledne bude manžel vracet z práce, dýchne na něj pohoda a klid, přesně tak, jak jsem si to vždycky přála. Dopřeju manželovi oddych po práci, pomlčím o negativech, a když už na něj promluvím, tak jen o tom, co se dětem povedlo. Odpoledne strávíme nějakou krásnou rodinnou akcí a večer…No večer uspíme děti a budem se mít pro sebe, jako dřív, ne? Jo, takhle nějak to dokonce psali i v nějakém článku. Nepamatuju si, jak se jmenoval, ale četla jsem ho určitě v době, kdy jsem na mateřské ještě nebyla. Kdy jsem jen zažívala ty chvíle vyčerpání po práci a byla přesvědčená, že nic horšího už mě čekat nemůže.
Dobře, teď ta moje mateřská realita.
Je ráno. Dům jeví známky opotřebovanosti (proboha, žijem v něm teprve tři roky!!! Jak bude vypadat třeba za deset let?!), ale na první pohled je celkový stav ucházející. Bodejť by ne, do noci jsem uklízela, protože-co nestihnu vyřídit bez dětí, to druhý den nestihnu vůbec. Ne, připravovat s dětma snídani v kuchyni, kde se válí zbytky od večeře, fakt nechcete. Takže to děláte v mezidobí, kdy všechno utichne. Což je pozdní (mnohdy velmi pozdní) večer. Odcházíte spát jako poslední, ale máte ze sebe radost, ráno se vám bude do takového prostředí dobře vstávat.
Manžel odchází a vše je na svém místě. Tedy tak, jak je zvyklý on, a také všichni ostatní muži, a pak také ženy, které ještě neprošly peklem zvaným mateřská dovolená.
Ta začíná okamžikem, kdy se vzbudí děti. Vzhled a stav jednotlivých místností se rapidně mění. Můžete dle toho dokonce sledovat, kudy děti už proběhly.
V počátcích své mateřské kariéry jste fascinovaná rychlostí, jakou se vaše okolí mění. I když vykonáváte uklízecí manévry s efektivností, jakou byste do sebe do té doby nebyla bývala řekla, bývá to marné. Občas máte dojem, že se hýbe samo prostředí, zatímco děti setrvávají v relativně statické pozici. Například když je voláte k jídlu a oni zírají na pohádku v televizi.
Některé části domu poznáváte jen podle pevných součástí vybavení. Třeba taková koupelna. V období před dětmi se v takovém stavu nikdy nenacházela. A teď takhle vypadá denně. Nejvíc vás na tom děsí, že jste jí do současné podoby uvedla sama. Sušíte tam pokydané oblečení, hadry, kterýma jste utřela zbytky jídla ze země, poslintané plenky, počuraný podsedák. Taky jste tam odhodila manželovo triko, co se válelo na židli, a odkopla botu, co se vám připletla do cesty. Hračky na zemi nejspíš opadaly z toho dítěte, kterému jste do koupelny odběhla vyměnit plenku.
Ten pohled na tohle všechno vás deptá. Deptá vás vaše staré já, které se kdysi vracelo z práce a bylo přesvědčené, že si potřebuje odpočinout. Stejně jako manžel, který po příchodu domů očekává klid, mír a pohodu.
I když doma za manžela nemáte žádného despotu, stejně vám to nedá se na to všechno vykašlat a nechat to tak jak je. Trávíte svou báječnou vysněnou dovolenou tím, že se snažíte přetransformovat jednotlivé místnosti do původní podoby, i když je vám jasné, že je to zcela zbytečná práce. Přejete si mít to pod kontrolou, než se manžel vrátí z práce. Protože - vždyť se přece jen staráte o děti, to se dá zvládnout levou zadní. Vlastně pravou přední, v té levé totiž neustále poponášíte některé ze řvoucích dětí. A tak, jak se blíží doba návratu manžela, ustává mejdan, a tak nějak se vám daří vaši misi splnit. Pomalu...
...se z té sluje stává domov. A manžel přichází domů, aniž by tušil, co proběhlo v mezidobí.
Ne, nezvládnete to takhle denně, nebojte. Vaše děti se o to postarají. Často se tohle všechno odehrává jen ve vašich představách. To, co chcete, bývá dočista jiné. Realita na mateřské je krutá. Ale užijte si jí, ty děti za to stojí.
