Dokud nejste matkou, nechávají vás v obchodech uličky, určené dětem, naprosto chladnými. Po porodu vás ovšem vaše pudy pudí (právě a pouze) směrem, kde se prodává dětské zboží. Blahopřeji, vítejte mezi námi.
Trpělivě a pozvolna třídíte informace, abyste se zorientovali, podle jakých pravidel jsou řazené jednotlivé regály. Nic pro lidi s nižším IQ, máte ten dojem. Trvá to, ale nakonec se naučíte poznávat hračky podle věku, oblečení podle tělesné délky a plenky podle hmotnosti . Vzděláte se v číslování Sunaru a pochopíte, že příkrmy je třeba nakupovat dle ukončeného měsíce života.
Celé tohle by nejlíp charakterizovala scéna z filmu „Tři muži a nemluvně“, což je kultovní snímek o tom, jak se chlapi neplánovaně učí pečovat o malé mimino. Jeden z nich běží do obchodu nakoupit to nejnutnější a dost žasne, jaká že je to věda. Na dotaz ohledně věku a váhy dítěte jen bezradně kouká a nakonec povídá, že to dítě je …asi takhle velký…“, přičemž roztahuje ruce, jako když se popisuje velikost chycené ryby. Paní za pultem se ho následně snaží narychlo vzdělat a upozorní ho, že údaj o věku dítěte je velmi důležitý. Jelikož například dudlík, co se nasazuje na lahev s mlékem, odborně savička, se vyrábí s různě velkými dírkami na pití. Jiný dudlík pro novorozeně, jiný pro kojence, jiný pro ještě starší dítě. Každý dudlík má jinak velkou dírku pro sání. „Dudlík má totiž tři rychlosti, víte?“
Časem zjistíte, že se z vás stal odborník a jste na sebe náležitě pyšní. Každá z návštěv obchodu (a to jakéhokoliv) bude na dlouhou dobu (zatím mám dojem, že navždy) zahrnovat automaticky průlez okolo dětského zboží. Ve skutečnosti nic nepotřebujete, jdete dovnitř vlastně jen pro rohlíky, ale co kdyby měli plenky v akci, nebo ovocné kapsičky ve výhodném balení, že ano. A tak se zas a znova rozplýváte nad bryndáčky, které nepotřebujete, které ale ve vás, takhle čistě zabalené a barevně vyladěné, evokují pohodu při stolování, ke které ve vaší jídelně ve skutečnosti nikdy nedospějete. A to proto, že vaše děti bryndáčky nesnáší, a tak jejich štos leží nedotčen v krabici ve špajzu pro případ „co kdyby“.
Jednoho dne zjistíte, že míra množství dětského zboží ve vaší domácnosti, překročila únosnou mez. Nenastalo to tedy úplně vaší vinou, částečně jistě, ale dost se na tom podílí příbuzenstvo. Pokud někdo z vašeho okolí povil potomky dříve než vy, časem u vás skončí krabice (nemyslím jednu), kterým se u nás říká „panstvo odložilo“. Tím si nestěžuji, jen konstatuji, proč se u nás v obýváku vyskytují čtyři odrážedla, nebo proč jsem z chrastítek vytvořila samostatný šuplík.
Vás, jako matku, zachvacuje při vybalování nových (starých) hraček pocit nadšení z představ, jak se to bude dětem líbit, současně ve vás ovšem narůstá panika z vědomí, že to budete hlavně (a pouze) vy, kdo bude o nové členy domácnosti pečovat. Tomu odpadne kolečko, té někdo ostříhá vlasy, todle na baterky nesmíme zapomenout na dešti. Ve vlnách vzteku budete dětem vyčítat, jak si ničeho neváží, jak tohle autíčko přežilo tři generace a jak nechápete, proč musí svůj životní cyklus ukončit zrovna ve vaší domácnosti. Budete spravovat a lepit a dokreslovat a omlouvat se příbuzenstvu, které na těch zbytcích hraček při další návštěvě spočine zaraženým pohledem a budete přesvědčení, že jako matka, vychovatel, průvodce životem, či příbuzná, že prostě selháváte na celé čáře.
Selháváte proto, že ty skvělé, drahé hračky se po čase válí někde v blátě, zatímco vaše děti se zájmem rozebírají starý tlačítkový mobil, nebo soustředěně navlíkají kuličky z rozbitého počítadla.
A to je ten moment, kdy vám to dojde. Přestanete shromažďovat hračky, vytuněné na míru daného věku dítěte, a začnete se poohlížet po věcech, které jsou na vyhození.
S odměrkami na Sunar se dá skvěle trénovat poznávání barviček. Taky se při jejich manipulaci bezvadně rozvíjí jemná motorika.
Větve na spálení zkuste nastříhat na malá dřívka a stavět z nich s dětma chlívečky pro zvířátka. Nebo pro kuličky.
Z plastových kontejnerů na kytky jsou skvělé kyblíky. V bazéně z nich teče voda, v písku se dají prosívat kamínky, nebo s jejich pomocí stavět hradby. Nehrozí, že by na někoho ze smečky nezbylo.
Odřezky dřeva, určené ke spálení, můžou posloužit jako domino, nebo jako kuželky. Kreativitě se meze nekladou.
S prázdnými pet – lahvemi se dá naložit obdobně.
Vytáhněte cedník a špejle a nechtě děti, ať si poradí.
Místo šlapacího autíčka zařiďte jízdu ve starých kolečkách. Zážitek, který se nikdy neomrzí.
A občas, občas nedělejte vůbec nic. Nevymýšlejte program, netrapte se tím, zda je dostatečně edukační. Dětem stačí hromada hlíny. V tom jejich světě je to nad všechny hračky.
Takže se pro příště těm regálům s dětským zbožím vyhněte obloukem, jasný?
