Za toskánským sluncem aneb Za neznámou do neznáma

Jsou dny, kdy se vám nic nechce, všichni vám lezou na nervy a vy jste uvniř smutní, ač k tomu nemáte žádný důvod. Prostě vás jen rozhodila nějaká hloupost a nedokážete se nad tím povznést. Já v takových chvílích jím! Sežeru ...

... na co přijdu. Zrovna v sobotu jsem tu lednici pěkně vyluxovala!!!

A pak vám najednou zavolá holka, která má život plný trablí a do telefonu s úsměvem řekne: ,,Ahoj Káji, já jsem tak ráda, že jsme se viděly." V tu chvilku se i na mé tváři objeví smailík, tělem mi projede ten krásný pocit radosti a nahlas si řeknu: ,,Bože, já jsem taková kráva!"

Když jsem zjistila, že Majda pojede na dovolenou do Cortony v Toskánsku, věděla jsem, že ji musím vidět. Tuhle holku totiž nesmírně obdivuji, ač ji osobně neznám - tedy neznala jsem. Život se s ní nemazlil a ona je stále usměvavá a optimistická.

S čím vším se tahle čtyřicetiletá ženská musela potýkat a stále potýká, to vám psát nebudu, ale věřte, že to v životě nemá vůbec lehké. 

Seznámila jsem se s ní před rokem na Facebooku. ,,No jo, ten požírač času Facebook" - řekne mnoho z vás. Ale já znám díky tomuto požírači času spoustu úžasných lidí a také jsem stále v kontaktu s českými kamarády. Proto na něj nedám dopustit! 

Majda na iDNES četla mé blogy, a prý se u nich tak bavila, že mě chtěla poznat blíž. Napsala mi tedy na Facebook zprávu. Ale jelikož já neměla ani páru o tom, že od né-přátel zprávy padají do jiné kolonky, viselo mi jich asi dvacet (přibližně rok) ,,ve vzduchu."

,,No jo, hvězda, ani neodepíše," říkala si Majda, když dál četla mé blogy, ale odpověď na její zprávu žádná. A nebýt Hanky (mé další čtenářky a kamarádky Majdy), tak se možná ani neznáme. A to by byla veliká škoda, protože hned jak jsme se potkaly na parkovišti v Cortoně, začaly jsme si povídat tak, jako bychom se znaly dlouhá léta. 

A teď už pojďme za toskánským sluncem.

Cortona je od Assisi asi hodinku cesty. No, mým autíčkem hodinku a půl. Moje stará Fiestička je na popojíždění po okolí výborná. Malé uličky v Assisi s ní lehce projedu, všude zaparkuju, nebojím se, že jí odřu a hlavně mi ji nikdo neukradne, i kdž bude celou noc otevřená. Na dálnici se s ní ale trošičku bojím. Přece jen je stará, malá a neudržovaná - chudinka.

A tak jsem jela přes Perugii a kolem jezera Trasimeno pomalu a kochala se tou krásou - jako pan doktor ve filmu Vesničko má středisková. Vždyť kochat se, to je přeci nádherný, je to relax. Nač stále někam spěchat?! Navíc, pokud si celou cestu po telefonu povídáte s vtipným a hezkým kamarádem, to se kocháte dvojmo. Miluju vtipné lidi co mě umí rozesmát. A vůbec mi nevadí, pokud vtipkují na můj účet.  

Když mi v půlce cesty začal prokluzovat plyn, takže bylo pravděpodobné, že brzy budu potřebovat trojúhelník a oranžovou vestu, vůbec mi to nevadilo. Bylo mi prostě fajn. Jak se říká: ,,Cesta je cíl," a tentokrát jsem si tu cestu fakt užila.

Cortona je vidět už ze superstrády (neplacená dálnice). Malebné městečko, které založili Etruskové, je na rozhraní Toskánska a Umbrie a řadí se k nejstarším městům na kopci.

Kousek za jezerem Trasimeno jsem sjela z dálnice mezi lány slunečnic a hned jsem si vzpomněla na film Pod toskánským sluncem, který se natáčel právě v Cortoně a jejím okolí. V překrásném prostředí vznikl krásný film, který je přesným odrazem dnešního života cizinek v Itálii. Kdo tento film z roku 2004 neviděl a má rád Toskánsko - doporučuji.

S Majdou jsem se měla sejít v centru městečka, ve tři odpoledne, na schodech do kostela. Ideální místo pro schůzku s neznámou. Ale v tom vedru!? V těhle dnech se teploty vyšplhaly ke čtyřiceti stupňům a centrum Cortony je jak rozpálená pec. Kdyby tam byla alespoň ta fontána, která je ve filmu uprostřed náměstí. Ale před lety jsem ji marně hledala, stejně jako vilu Bramasole. 

Tento úžasný název vily vznikl od slova bramare (přát si, toužit) a sole (slunce). Vila Bramasole však (oproti fontáně na náměstí) existuje. Jen ji najít!

,,Sejdeme se na tom parkovišti pod stromy, u vstupu do města," Řekla jsem Majdě den před odjezdem. Její telefon nefunguje, a tak mi volala od správce rezidence, ve které byla se svojí kamarádkou Lenkou ubytována. Klikatou silnicí jsem vystoupala z údolí pod hradby města a zastavila se na prvním parkovišti, před branou do centra. Čekám a čekám a čekám. Po půl hodině jsem se zeptala kolemjdoucích, jestli je tu víc takových parkovišť. Bylo, i když menších! Já v Cortoně parkovala jen jednou, před sedmi lety a pamatovala jsem si pouze tohle první a největší. Co teď? 

A tak jsem se rozjela po všech parkovištích okolo hradeb Cortony a doufala, že se nějak najdem.

Když už jsem přestávala doufat a chtěla se vrátit do Assisi, zazvonil mi telefon. Majda s Lenkou čekaly na posledním možném parkovišti, o kterém jsem neměla ani zdání. Naštěstí si od kolemjdoucích půjčily telefon a zavolaly mi. Po hodině hledání jsme se konečně sešly. Zpocené jak dvéře od chlíva, žíznivé a lehce nervní, ale stále s úsměvem. 

A po minutě vysvětlování jsme si padly kolem krku, jako staré známé a rozhodly se, že pokecáme lépe u bazénu v agriturismu než v klimatizované kavárně.

Z Cortony, která leží v nadmořské výšce 500 metrů, vyjely jsme do agriturisma, v nadmořské výšce 800 metrů a byla to nádhera.

Miluji Toskánsko a Umbrii. Tu zeleň všude kolem (i v horkých letních měsících), ta panoramata, ty zalesněné kopce, ta slunečnicová pole, ty rozsáhlé vinice a olivové háje nad údolím.

Historická vila, kamenné domečky v zahradě, dva bazény a úchvatný výhled na kopce kolem, to stálo za těch pár serpentýn, ze kterých mi sice nebylo nejlépe, ale ledová káva se zmrzlinou to spravila.

Tři hodiny jsme si povídaly o životě, o Itálii (kterou Majda tak miluje), o jejich dlouhé a komické cestě z Chebu do Toskánska a o chlapech - to věčné a vděčné téma!

,,Kájí, můžu si tě vyfotit? Chci mít památku na to, že jsem se sešla s českou spisovatelkou pod toskánským sluncem. Jako v tom filmu, vidělas ho?" Majda vyndala fotoaparát a začala mě fotit ......já se začala usmívat jak pako a potit! 

Naštěstí jsem byla rudá už od sluníčka, tak ty mé rozpaky holky nezaznamenaly a obě začaly mačkat spoušť. Přiznám se, dělalo mi to dobře, i když jsem u toho v bazénu uklouzla a málem si rozbila hubu.

Ale stát se na chvilku spisovatelkou Frances (Pod toskánským sluncem) a k tomu fotomodelkou, to za nějakej ten držkopád na schodech bazénu rozhodně stálo!

Čas ale utíká nejrychleji, když je vám fajn. A tak se těch několik hodin zdálo jako pár desítek minut. Škoda, že jsem druhý den ráno musela do práce. Mohla jsem si dát s holkama Prosecco u bazénu, koukat na západ slunce a povídat si celou noc pod hvězdným nebem. A v takové nadmořské výšce, daleko od měst a silnic, to má člověk pocit, že si na ty hvězdy může sáhnout. 

Tak snad zase za rok holky, bylo to moc fajn!!!