My jezdili Trábošem, strejda Vašek měl Leninovy sáně

Píše se rok 1979, já stojím v hospodě, v ruce trubku z měkké průhledné umělé hmoty, plné barevných žvýkacích kuliček a má sestřenice Iva se vdává. Pětatřicet let a mně to připadá jak ,,včera."

Ale nepředbíhejme, teď jsem ještě doma v Hlubočepích, mamka kontroluje byt a táta Trabanta. ,,Vše zavřeno a vypnuto, nádobí po snídani umyté, tak si holky vemte boty a můžeme zamknout." Nikdy nikam neodjela, pokud neměla byt jako ze škatulky. Na pořádek byla mamka maniak, až moc. To po mamče naštěstí zdědila ségra. Neříkám, že já jsem bordelář, ale neuklízím uklizené.

,,Kájo vzala jsi si Kinedryl?" Já bez Kinedrylu blila hned za první zatáčkou. ,,Kinedryl jsem si vzala, ale tvrdej chleba a skořápky jsme nechali doma." A tak se mamka vracela pro nasušené zásoby. Teta Maruška měla hodně slepic i králíků. Nic se nevyhazovalo. 

Iveta a já skočíme na zadní sedačky, mamka jde otevřít vrata. A jedem! ,,Zprava dobrý, zleva tanky." Tuhle větu jsem slýchávala v autě furt. Že by černý humor z osmašedesátého? 

Cesta Praha - Piletice tenkrát trvala několik hodin, takže se do Hradce Králové za příbuznými jezdilo na svátky, svatby a zabijačky. 

Jak jsem po cestě viděla u lesa žirafu (upoutávku na ZOO), věděla jsem, že bude motorest. Točená zmrzlina, limonáda a pro strejdu Vaška koupit papírovou krabici, ve které byly čtyři Plzně. Tenkrát vítaný dárek pro chlapa. Jak se ten vyhlášenej motorest jmenoval si už nevzpomenu, ale silnice se musela přejít přes lávku.

Někdy jsme se zastavili v Poděbradech, na zmrzlinu a protáhnout si nohy. Přece jenom táta měřil dva metry a Tráboš byl trochu těsnější.

Když jsme projížděli kolem letiště na Pouchově, věděla jsem, že už budou jen garáže, můstek u pomníčku padlého vojáka, tam kde rostou velké lípy a třetí Šumperák vlevo parkujeme. Vrata už byla otevřená. Teta, strejda i sestřenice čekali, stejně jako já, když jeli oni k nám. Já si při čekání zapisovala celé dopoledne všechna auta, která projela pod okny - tenkrát jich projelo tak deset, ale radostí jsem tam vydržela sedět hodiny. Strejda zas čekal na zahradě, v zimě v garáži a místo odpočítávání aut, odpočítával vykouřené Clejky. 

Tenkrát to byla radost, svátek, štěstí, když přijeli příbuzní na návštěvu. 

,,Tak pojďte už nahoru na kafe," pobídla nás teta Maruška. V jídelně byla připravená bábovka, chlebíčky, tyčinky, limonády. Teta udělala turka, pro nás děti vyndala polárkáč, šlehačku a hodiny jsme všichni seděli, povídali, hodovali. Táta se strejdou si jako správní bratři odskočili do kotelny pokecat. No pokecat - dát si cígo, pivko a okouknout ty svoje káry. Leninovy sáně - Moskvič strejdy stál v garáži, byl světle modrý. Na zahradě zůstal náš bakeliťák, naleštěnej jako Ferrari. 

Proč bakeliťák nebo papundekl? Trabantu se tak říkávalo kvůli materiálu, ze kterého byl vyrobený - z duroplastu. Bylo to tak lehké auto, že když jsme jednou zapadli v Klukovicích do otevřeného kanálu, táta vylezl, nadzvedl, poposunul Trabanta a jelo se dál. A nebo že by byl můj táta Hulk? V tu chvilku tak vypadal a já na něj byla patřičně pyšná. Naštěstí zelenou barvu měl jen náš Tráboš.

Šimoňáci nebo Hradečáci, jak jsme jim říkali, měli Šumperák na jedné straně Piletic a baráček, ve kterém bydlela tety maminka, na druhé straně. Jak už jsem psala, strejda byl chytrej. Když už ve stejné vesnici, tak co nejdál od tchyně. 

,,Ivo, Jitko, jdeme za babičkou," zavolala teta do koupelny, kde jsme si zrovna s holkama očuchávaly její pičifuky. Všichni jsme vyrazili procházkou, kolem Šrámkova statku, který sousedí s barákem tety. Tenkrát to byl obyčejný statek, kde měli krávy a koně, teď je to skanzen, kde se konají folklorní slavnosti a festivaly.

Prošli jsme kolem autobusové zastávky, u které byl malinkatý domeček s dřevěným plůtkem a se zahrádkou jak pro trpaslíky. Žili v něm dva starouškové, kteří sedávali na malé lavičce a pozorovali kolemjdoucí. Hned vedle byl místní národní výbor s malou knihovnou. Každou neděli pouštěli rozhlasem z MNV dechovku a přes týden z něj informovali obyvatele o všem možném. O kousek dál, velké JZD, kde pracovala i moje teta. Do práce vstávala celý život v pět ráno - hrůza. Hned vedle byl baráček babičky a přes ulici konzum. Na konci vesnice bytovky a vojenské prostory.  Piletice jsou tak malá vesnice - na rovině, že tam každý chodil pěšky nebo jezdil na kole.

,,Tak tady bude Iva s Martinem po svatbě bydlet," ukazuje nám pravou půlku svého podlouhlého domku babička. Mě to ale moc nezajímalo, protože v babiččině kuchyni byla stará kamna, otoman pod oknem, sekretář plný pohlednic a v pokoji, na velké dřevěné posteli - duchny. Takové ty pravé duchny, do kterých když skočíte, tak se tam ztratíte - jako dítě samo sebou, teď už bych se tam těžko ztrácela. A to všechno bylo pro pražskou holku hrozně zajímavé. Stejně jako prase v chlívku, králíkárna nebo stará stodola, ve které jsem se cítila jako v seriálu Tajemství proutěného košíku. Piletice byly pro mne tenkrát ráj. A když jsem s babičkou Šimonovskou, mámou táty a strejdy, chodila krást na pole okurky, byla jsem šťastná jak blecha. To kradení mi zůstalo do dnes. Jak vidím někde za plotem nějaké ovoce, mám rázem ruku jako Saxana.

Tenkrát jsme přijeli na svatbu Ivy. Bylo jí osmnáct, brala si Martina a pod srdcem už nosila malého Martínka. Někdy se to tak semele. A tady se to semlelo hezky. Jsou spolu dodnes. I když to pak ve společném bydlení s ,,pratchýní" neměl Martin jednoduché. Vzpomínám si, jak opravil rozbitou pračku a byl ten nejlepší na světě. Za hodinu rozbil staré hrábě, na pračku už babča zapomněla a Martin byl to největší nemehlo pod sluncem. Ale on byl vždycky srandista a pohodář, takže si z babči naštěstí nic moc nedělal. Časem vlastnoručně udělal ze starého baráku super domek. Kdyby je nepotkala ta šílená tragédie (viz.blog Co chcete mít v životě? Já život!), mohli žít šťastně a spokojeně. Osud je někdy strašně krutý!

Na svatbu jsme do Piletic jeli ještě dvakrát. Jitka - druhá sestřenice na partnery takové štěstí neměla, ale svatbu měla pokaždé krásnou.  Napeklo se tisíce malých koláčků, které se naskládaly do papírových krabiček a roznesly po celé vesnici. Všichni se sešli ráno doma u nevěsty, kde si dali nějakého frťana, párek, zákusek - prostě jsme se přežrali už u snídaně. Kolona ozdobených aut se vydala směr úřad a poté se přesunula do hospody, kde hrála živá hudba. Dělalo se spousty svatebních zvyků, od talíře po chomout, jedla se knedlíčková polévka a svíčková. Stoly se prohýbaly pod náporem dortů, ovoce a karafiátů - to si pamatuji já. Táta se strejdou by si spíš pamatovali Plzničku a řízky. Do noci se pak tancovalo, jedlo a pilo.   

A druhý den ráno? To se s jídlem a pitím pokračovalo doma. Punčáky, větrníky, laskonky a indiánky, vedle chlebíčky s vlašákem a šunka v aspiku, kdo chtěl teplé, dostal gulášek. 

Raději už s tím jídlem budu končit nebo se tu zas uslintáme všichni. Přece jen jsou čtyři ráno a já bych nerada sežrala půl lednice, jako u blogu o hospodyňce.

Po pár dnech jsme naložili Trabanta a vyrazili směr Praha. 

Chlumec nad Cidlinou - u zámku, to byla častá zastávka při zpáteční cestě. Na jeho parkovišti bývalo totiž tržiště. Ne nějaký Číňani. Dnes by se tomu říkalo Farmářské trhy, dřív to byl prostě trh. Koupili jsme med, ovoce, zeleninu, někdy nějaký košík. Zbytek vesnických zásob, jako plato vajec, králíka, slepici a kytku, to už jsme měli při zpáteční cestě na zadním okně od tety Mařky. Z vesnice se nikdy nejelo s prázdnou!