Nejen mexické poučení

Největší zemětřesení v Mexiku od roku 1985 jsem zažil v Pueble, byla pro mě nová životní zkušenost a to v mnoha směrech.

Zrovna jsme seděli na jednom z nekonečných jednání a najednou mi přišlo, ze někdo musel prásknout pořádně dveřmi. Klepaly se  skleněné dveře a stěny zasedačky a pak to vypadalo jako když vedle nás jede pořádně velký náklaďák. Evakuační siréna definitivně rozehnala pochybnosti o tom se se děje. Místní byli sice na jednání v menšině, ale na parkovišti byli nejrychleji. Pro nás ostatní zjevně platilo, že nevědomost hříchu nečiní. Druhy slabší otřes o půlhodiny později nám dal jasně najevo svým časováním, že v poledne se má obědvat a ne kecat. Tím to naštěstí skončilo. Tedy co se skutečného zemětřesení týkalo.
 
Ale pak jsem po celý zbytek dne odpovídal na emaily a SMS, protože jen málokdo věřil, že největší škodu kterou jsem zažil, byl předčasný odchod na oběd. Přátelé v Asii měli v té době dvě ráno a jejich emaily byly proto ještě naléhavější. To proto, že poté co se o 5 hodin později probudili, šlo už o katastrofu nebývalých rozměrů, jak ostatně bývá v mediokracii zvykem.
 
Potvrdil se můj neodbytný pocit, že pokaždé když mám možnost konfrontovat svůj autentický zážitek s mediálně ztvárněnou realitou, vypadá to že jsem byl někde jinde a zažil nebo viděl něco jiného.
 
Měli bychom nejspíš věřit víc svému úsudku než tomu, že se nás někdo snaží manipulovat a pokouší se vymýt nám mozek.

 A to nejen v Čechách.