V případě vizuálního vnímání infračerveného světla je třeba se zamyslet i nad optickou senzibilizací, o které ve 40. létech minulého století v souvislosti s Reichenbachovými poznatky u nás hovořil univerzitní profesor Alexander Spesz (1889-1967). Reichenbachovy poznatky o senzitivní percepci v temných komorách totiž na konci 19. století někteří badatelé aplikovali na otázky spojené s existencí aury, chápané jako lidským organismem vyzařované tzv. ódické světlo. Prof. Spesz píše: „W. I. Kilner uzpůsobil i osoby necitlivé, že spatřily takovéto vyzařování na lidském těle. Nechal totiž pozorovatele hledět skrz roztok dicyánu, který stupňuje citlivost oka. Takto bylo možné spatřit na lidském těle barevné paprsky, které byly různé u muže, ženy a dítěte. Aigner paprsky i vyfotografoval.“
Fotograf maďarského původu Lucien Aigner (1901-1999), považovaný za průkopníka novinářské fotografie, poté co emigroval v roce 1941 z Francie do USA, portrétoval na Princetonské univerzitě Alberta Einsteina. Ale o tom, nakolik jsou pravdivé zkazky, že s ním Aigner diskutoval o lidské auře, se můžeme jen dohadovat. Pokud jde pak o Speszem zmiňovaný roztok, jedná se o dikyan, který je uveden pod jeho německým názvem dicyan. Známe jej jako jednu z několika kyanových sloučenin (angl. cyanogen), jejíž funkční vzorec je (CN)2 a sumární vzorec C2N2. Dikyan, jinak též oxalonitril, představuje sloučeninu, ve které jsou atomy uhlíku spojeny trojnými vazbami s atomy dusíku. Jedovatý dikyan, hořce vonící po mandlích, je dobře rozpustný jak ve vodě, tak v alkoholu. Dikyanem měl Kilner v Anglii plnit čočky speciálních brýlí a „obrazovky“, přes které byl pozorován lidský organismus.
Dr. John Walter Kilner (1847-1920) se v roce 1883 stává členem Královské lékařské společnosti, v letech 1879-1893 se v jedné z londýnských nemocnic zabývá elektroléčbou. Zlom v jeho vědecké kariéře představuje rok 1911, kdy zveřejňuje výsledky svého výzkumu na téma vyzařování lidského těla v publikaci The Human Atmosphere, or the Aura Made Visible by the aid of Chemical Screens, pojednávající o „zviditelnění lidské atmosféry, neboli aury pomocí chemických obrazovek“, kde předkládá důkazy pro existenci lidské aury, přičemž také popisuje sérii experimentů, které si může každý sám vyzkoušet. Podle podávaných zpráv Kilner a jeho kolegové byli prostřednictvím sestavených „obrazovek“ po přizpůsobení se lidského oka schopni vnímat různobarevné vyzařování lidského organismu, popisované v 50. letech 19. století Reichenbachem jako „ódické světlo“, pozorované senzitivními jedinci v temných komorách.
I když byla akademická obec vůči Kilnerovým poznatkům vesměs skeptická, pokračoval ve svých pokusech, neboť jej k tomu vyzýval i britský fyzik prof. Oliver Joseph Lodge (1851-1940), světově uznávaná kapacita v oboru elektromagnetického záření a tepelné vodivosti. A protože byl Kilnerův výzkum přerušen první světovou válkou, publikoval revidovanou verzi své knihy až v roce 1920. Kilnerovy poznatky ověřilo několik badatelů, mimo jiné i Oscar Bagnall, který pak doporučoval nahradit v čočkách brýlí výše zmíněný dikyan méně toxickým barvivem pinacyanolem (známým jako pinacyanolová modř), rozpuštěným v triethanolaminu (bezbarvá až světle žlutá sirupovitá kapalina citlivá na světlo). V roce 1924 dokonce Dr. Ernest J. Stevens zakládá výzkumnou laboratoř pro vyšetřování ódické či aurické energie, která se měla údajně v souladu s tehdejšími představami o lidské auře projevovat v různých barvách (červená, oranžová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová a růžová), avšak jeho zápisky a závěry z výzkumu zřejmě nebyly v odborném tisku nikdy publikovány. V té době se již do zkoumání aury zapojuje tzv. Kirlianova fotografie, kterou vlastně objevil roku 1891 Nikola Tesla.
Ruský badatel Semjon Kirlian, po kterém je tato metoda elektrofotografie pojmenována, se už jen spolu s manželkou Valentinou ujal r. 1939 Teslova objevu, jenž začal být považován za metodu zobrazování aury či vnitřní energie organismů. V tomto směru byl systém Kirlianovy fotografie mnoha entuziasty po celém světě dále rozpracován a stále se objevuje v tzv. alternativní medicíně. U nás se takovýmto studiem lidské aury zabýval fyzik doc. RNDr. Ivo Chudáček, DrSc. (Martin Setox), který je znám celou řadou původních prací a patentů z oblasti fyzikální vědecké fotografie. Proto také doc. Chudáček v 90. létech minulého století získal od Evropské unie v rámci programu COST (Cooperation for Science and Technologie) grant pro studium Kirlianovy elektrofotografie (EFK), tedy techniky zobrazování na citlivé fotografické vrstvě pomocí vysokonapěťového elektrického pole, přičemž podle publikovaných závěrů docenta Chudáčka "na základě provedených studií s využitím EFK snímkování v lékařské diagnostice je možné tvrdit, že tato metoda poskytuje dobrou možnost stanovit stav psychiky a stav těla". Ale to už je docela jiná historie.
Z hlediska našich současných znalostí je možné chápat Kilnerovy pomůcky pro pozorování lidské aury jako optickou senzibilizaci, známou z výroby fotografických materiálů. Optická neboli spektrální citlivost fotografického materiálu se může rozšířit optickou senzibilací, kdy se do emulze přidávají různé chemické látky zvané senzibilátory, které zcitlivují fotografickou emulzi pro určitý rozsah spektra. Různými senzibilátory se může dosáhnout zcitlivění materiálu buď jen pro určitou část spektra, nebo pro celé spektrum základní citlivosti. Základy pro senzibilování fotografického materiálu položil už roku 1873 Wilhem Vogel, v jehož pokusech pokračovali König a Fischer. Aby fotografický film byl pak citlivý na infračervené záření, musí být do fotografické emulze přidán fotosenzibilizátor, který umožní vznik elektronu ve vodivostním pásu krystalu AgBr absorpcí fotonu infračerveného záření. První infračervený senzibilizátor v Čechách připravil roku 1904 Homolka, jednalo se o pinacyanol, který má citlivost do 700 nm. Od té doby byla připravena celá řada infračervených senzibilizátorů, jejichž spektrální citlivost zasahuje mnohem dále. Jak ukázala průmyslová výroba, má na vlastnosti infračervených barviv vliv délka polymethinového řetězce. Problém je v tom, že s rostoucím polymethinovým řetězcem dochází nejen k bathochromnímu (červenému) posunu k delším vlnovým délkám, ale též rychle klesá fotostabilita těchto barviv a zároveň významně klesá i sama účinnost senzibilizace. Vyřešení těchto problémů přinesl až objev pentakarbocyaninů s citlivostí do 1200 nm (interagují s fotony o frekvenci 250 THz), které vykazují podstatně lepší fotostálost a mnohem vyšší účinnost spektrální senzibilizace.
A tak v případě objasňování Reichenbachova světla vyvstává otázka, zda nám nakonec nezbývá než hledat v lidských receptorech (i v minimálním množství se vyskytující) organické pigmenty, sehrávající podobnou roli jako nám z infračervené fotografie známé optické senzibilátory. Tedy hledat organické pigmenty, vykonávající při uvažovaném lidském vizuálním vnímání infračerveného spektra určité fotofyzikální či fotochemické funkce. Přítomnost infračervených senzibilizátorů v lidských receptorech by nám do jisté míry umožnila pochopit i Reichenbachem popisovanou schopnost vizuálního vnímání ve tmě, jež není závislá na pohlaví ani na věku. Přičemž lze nalézt přímou úměru mezi adaptací oka na tmu a touto prokazovanou schopností. Neboť čím kratší je adaptace oka na tmu při senzorické deprivaci (pobyt v uzavřeném prostoru bez osvětlení) u pokusné osoby, tím větší je dle poznatků Reichenbachových pravděpodobnost, že pokusná osoba v temných komorách spatří „ódické světlo“ o jiných vlnových délkách, než jaké vykazuje naše umělé osvětlení.
Jak bylo v novějších experimentech prokázáno, blízké infračervené spektrum (NIR), o kterém se soudilo, že má být pro vizuální vnímání nevhodné, svým zrakem vnímají dokonce ryby. Tyto důkazy pro vizuální IR citlivost ve funkčním kontextu zpochybnily aktuální pohled na vnímání NIR, tedy představu, že NIR je pro většinu živočichů neviditelné. Ovšem nejnovější poznatky badatelů také nasvědčují tomu, že světločivé buňky ze sítnice lidského oka interagují s infračerveným zářením jinak, než jsme si dosud představovali. Jak se totiž ukazuje, s NIR zářením mohou v lidském oku interagovat molekuly z čípků, odpovědných za barevné vidění. K těmto závěrům nedávno dospěl výzkumný tým neurovědců na americké Univerzitě J. Hopkinse (Johns Hopkins University School of Medicine) v Baltimore. K tomu vedoucí týmu, profesor King-Wai Yau, Ph.D. podotýká: "Po dlouhou dobu se lidé domnívali, že světlo a teplo musí spouštět signály prostřednictvím různých mechanismů. Ale teď jsme si jisti, že oba druhy energie ve skutečnosti vyvolávají stejné změny v pigmentových molekulách". Dle jeho názoru toto zjištění může také vysvětlovat, proč se v sítnici zvířat nikdy nevyvinuly speciální pigmenty pro infračervenou detekci. Ovšem nejdůležitější je pro nás fakt, že na NIR záření reagují molekuly v čípcích. Tedy nejenže můžeme do jisté míry vnímat infračervené světlo, ale prostřednictvím IR záření bychom eventuelně mohli nakonec vnímat i některé barvy.
O lidském vnímání, natož pak o vnímání zvířat, toho pořád ještě víme málo. Proto se dnes badatelé snaží porozumět procesům spojeným s vnímáním na úrovni mikrosvěta. Do objasňování nesmírně složitých procesů lidského vnímání (jako v minulém století do objasňování nejsložitějších jevů ve vesmíru) se v posledních létech stále častěji pouští kvantová fyzika. A jak například dokazují výsledky posledního výzkumu, za kterým stojí biofyzik Luca Turin se svým řeckým týmem z Flemingova biomedicínského výzkumného střediska ve Vari, není náš pohled na lidský čich již tak úplně správný. Neboť v rozporu se stávající, obecně uznávanou představou o čichu, člověk pachy a vůně rozlišuje (v souladu s tzv. vibrační teorií) prostřednictvím procesu kvantového tunelování. A jak tomu naznačují poslední zprávy, kvantová mechanika se pustila i do objasňování funkce tzv. radikálových párů z ptačího oka, o nichž se předpokládá, že u ptáků sehrávají podstatnou roli při vnímání magnetického pole Země, a tedy i při jejich navigaci.
Možná tak bude v brzké době exaktně interpretována i schopnost některých osob vnímat v temných komorách pro nás zatím poněkud záhadné Reichenbachovo světlo, které je sice elektromagnetického charakteru, ale není denním světlem, ani naším světlem umělého původu. V každém případě však bude rozumné označit tuto podivuhodnou schopnost některých lidských jedinců za rudimentární (zakrnělou), neboť ji běžně nevyužíváme. I když zřejmě u našich vývojově nižších předchůdců měla určitý význam.
Následuje pokračování - Jak experimentovat sám na sobě.
