Vnímání infračerveného světla II

V případě vizuálního vnímání infračerveného světla je třeba se zamyslet i nad optickou senzibili­zací, o které ve 40. lé­tech minulého století v souvislosti s Reichenbachovými po­znatky u nás hovořil univerzitní profesor Alexander Spesz (1889-1967). Reichenbachovy po­znatky o senzitivní percepci v temných komorách totiž na konci 19. století někteří badatelé aplikovali na otázky spojené s existencí aury, chápané jako lidským or­ganismem vyzařované tzv. ódické světlo. Prof. Spesz píše: „W. I. Kilner uzpůsobil i osoby necitlivé, že spatřily takovéto vyzařo­vání na lid­ském těle. Nechal totiž pozorovatele hledět skrz roztok dicyánu, který stupňuje citlivost oka. Takto bylo možné spatřit na lidském těle ba­revné paprsky, které byly různé u muže, ženy a dí­těte. Aigner paprsky i vyfotografo­val.“                          

Fotograf maďarského původu Lucien Aigner (1901-1999), pova­žovaný za průkopníka novinář­ské fotografie, poté co emigroval v roce 1941 z Francie do USA, portréto­val na Princetonské uni­verzitě Alberta Einsteina. Ale o tom, nakolik jsou pravdivé zkazky, že s ním Aigner diskutoval o lidské auře, se můžeme jen dohadovat. Pokud jde pak o Speszem zmiňovaný roztok, jedná se o dikyan, který je uveden pod jeho německým názvem dicyan. Známe jej jako jednu z ně­kolika kyanových sloučenin (angl. cyanogen), jejíž funkční vzorec je (CN)2 a sumární vzorec C2N2. Dikyan, jinak též oxalonitril, představuje sloučeninu, ve které jsou atomy uhlíku spo­jeny trojnými vazbami s atomy dusíku. Jedovatý di­kyan, hořce vo­nící po mandlích, je dobře roz­pustný jak ve vodě, tak v alkoholu. Di­kyanem měl Kilner v Anglii plnit čočky speciálních brýlí a „obrazovky“, přes které byl pozorován lid­ský organismus.

Dr. John Walter Kilner (1847-1920) se v roce 1883 stává členem Královské lé­kařské společnosti, v letech 1879-1893 se v jedné z lon­dýnských nemocnic zabývá elektroléč­bou. Zlom v jeho vě­decké kari­éře před­stavuje rok 1911, kdy zveřejňuje výsledky svého výzkumu na téma vyzařo­vání lidského těla v pub­likaci The Hu­man Atmosphere, or the Aura Made Visible by the aid of Chemical Screens, po­jedná­vající o „zviditelnění lidské atmosféry, neboli aury po­mocí chemic­kých obrazo­vek“, kde před­kládá dů­kazy pro existenci lidské aury, přičemž také po­pisuje sérii expe­rimentů, které si může každý sám vy­zkoušet. Podle podávaných zpráv Kilner a jeho ko­le­gové byli pro­střednictvím se­stave­ných „ob­razovek“ po přizpůsobení se lid­ského oka schopni vnímat různo­barevné vy­zařo­vání lid­ského orga­nismu, popisované v 50. letech 19. sto­letí Rei­chenbachem jako „ódické světlo“, pozorované senzi­tivními jedinci v temných komo­rách.    

I když byla akademická obec vůči Kilnerovým poznatkům vesměs skeptická, pokra­čoval ve svých pokusech, neboť jej k tomu vyzýval i britský fyzik prof. Oliver Joseph Lodge (1851-1940), světově uznávaná kapacita v oboru elektromagnetického záření a tepelné vodi­vosti. A protože byl Kilnerův výzkum přerušen první světovou válkou, publikoval re­vidovanou verzi své knihy až v roce 1920. Kilnerovy poznatky ověřilo několik badatelů, mimo jiné i Oscar Bagnall, který pak doporučo­val nahradit v čočkách brýlí výše zmíněný dikyan méně toxic­kým bar­vivem pina­cyano­lem (známým jako pina­cyanolová modř), rozpuš­těným v triethanolaminu (bez­barvá až světle žlutá sirupovitá kapalina citlivá na světlo). V roce 1924 do­konce Dr. Ernest J. Stevens zakládá vý­zkum­nou laboratoř pro vyšetřování ódické či auric­ké ener­gie, která se měla údajně v souladu s tehdejšími představami o lidské auře projevovat v různých barvách (červená, oran­žová, žlutá, zelená, tyrkysová, modrá, fialová a růžová), avšak jeho zápisky a závěry z výzkumu zřejmě nebyly v odborném tisku nikdy pub­liko­vány. V té době se již do zkoumání aury zapojuje tzv. Kirlia­nova fotografie, kterou vlastně objevil roku 1891 Nikola Tesla.

Ruský badatel Semjon Kirlian, po kterém je tato metoda elektrofotografie pojmenována, se už jen spolu s manželkou Valentinou ujal r. 1939 Teslova objevu, jenž začal být po­važován za me­todu zobrazování aury či vnitřní ener­gie organismů. V tomto směru byl systém Kirlianovy foto­grafie mnoha entuziasty po celém světě dále rozpracován a stále se objevuje v tzv. alternativní medicíně. U nás se takovýmto stu­diem lid­ské aury zabýval fyzik doc. RNDr. Ivo Chudáček, DrSc. (Martin Setox), který je znám celou řadou původ­ních prací a patentů z oblasti fyzikální vědecké foto­grafie. Proto také doc. Chu­dáček v 90. létech minulého století získal od Evropské unie v rámci programu COST (Coope­ration for Science and Technologie) grant pro studium Kir­lianovy elektro­fotografie (EFK), tedy tech­niky zobrazování na cit­livé fotografické vrstvě pomocí vy­sokona­pěťo­vého elek­trického pole, při­čemž podle publiko­vaných závěrů docenta Chudáčka "na základě pro­vede­ných studií s využitím EFK snímkování v lékařské dia­gnostice je možné tvrdit, že tato metoda po­skytuje dobrou možnost sta­novit stav psychiky a stav těla". Ale to už je docela jiná historie.  

Z hlediska našich současných znalostí je možné chápat Kilnerovy pomůcky pro pozo­rování lid­ské aury jako optickou senzibilizaci, známou z výroby fotografických materiálů. Optická neboli spekt­rální citlivost fotografického materiálu se může rozšířit optickou sen­zibilací, kdy se do emulze při­dávají různé chemické látky zvané senzibilátory, které zcit­livují fotografickou emulzi pro určitý roz­sah spektra. Různými senzibilátory se může do­sáhnout zcitlivění materiálu buď jen pro určitou část spektra, nebo pro celé spektrum základní citlivosti. Základy pro senzibilování fotogra­fického mate­riálu položil už roku 1873 Wilhem Vogel, v jehož pokusech pokračovali König a Fischer. Aby foto­grafický film byl pak citlivý na infračervené záření, musí být do fotografické emulze přidán fotosen­zibilizátor, který umožní vznik elektronu ve vodivostním pásu krystalu AgBr absorpcí fo­tonu infra­červeného záření. První infračervený senzibilizátor v Čechách připra­vil roku 1904 Ho­molka, jed­nalo se o pinacyanol, který má citlivost do 700 nm. Od té doby byla připravena celá řada infračer­vených senzibilizátorů, jejichž spektrální citlivost zasa­huje mnohem dále. Jak ukázala průmyslová výroba, má na vlastnosti infračervených barviv vliv délka polyme­thinového řetězce. Problém je v tom, že s rostoucím polymethinovým řetězcem dochází nejen k bathochromnímu (červenému) posunu k delším vlnovým délkám, ale též rychle klesá fotosta­bilita těchto barviv a zároveň významně klesá i sama účinnost senzibilizace. Vyřešení těchto pro­blémů při­nesl až objev pentakarbocyaninů s citlivostí do 1200 nm (interagují s fotony o frekvenci 250 THz), které vykazují podstatně lepší fotostálost a mnohem vyšší účinnost spektrální sen­zibili­zace.       

A tak v případě objasňování Reichenbachova světla vyvstává otázka, zda nám nakonec ne­zbývá než hledat v lidských receptorech (i v minimálním množství se vyskytující) orga­nické pig­menty, sehrá­vající podobnou roli jako nám z infra­červené fotografie známé op­tické senzibilátory. Tedy hledat orga­nické pigmenty, vykonávající při uvažovaném lid­ském vizuálním vnímání infra­červe­ného spek­tra určité foto­fyzikální či fotochemické funkce. Přítomnost infračervených senzi­bilizátorů v lidských recepto­rech by nám do jisté míry umožnila pochopit i Reichenbachem popi­sovanou schopnost vizuálního vnímání ve tmě, jež není závislá na pohlaví ani na věku. Přičemž lze nalézt přímou úměru mezi adaptací oka na tmu a touto proka­zovanou schopností. Neboť čím kratší je adaptace oka na tmu při senzo­rické deprivaci (pobyt v uzavře­ném prostoru bez osvět­lení) u po­kusné osoby, tím větší je dle po­znatků Reichen­bacho­vých pravděpo­dobnost, že pokusná osoba v temných komorách spatří „ódické světlo“ o jiných vl­no­vých dél­kách, než jaké vykazuje naše umělé osvětlení. 

Jak bylo v novějších experimentech prokázáno, blízké infračer­vené spektrum (NIR), o kterém se soudilo, že má být pro vizuální vnímání nevhodné, svým zrakem vnímají dokonce ryby. Tyto důkazy pro vizu­ální IR citlivost ve funkčním kontextu zpochybnily aktuální po­hled na vnímání NIR, tedy před­stavu, že NIR je pro většinu živočichů neviditelné. Ovšem nejno­vější poznatky badatelů také nasvědčují tomu, že světločivé buňky ze sítnice lidského oka in­teragují s infračerveným zářením jinak, než jsme si dosud představovali. Jak se totiž ukazuje, s NIR zá­řením mohou v lidském oku interagovat molekuly z čípků, odpovědných za barevné vidění. K těmto závěrům nedávno dospěl výzkumný tým neurovědců na  americké Univerzitě J. Hopkinse (Johns Hopkins University School of Medicine) v Baltimore. K tomu vedoucí týmu, profesor King-Wai Yau, Ph.D. podotýká: "Po dlouhou dobu se lidé domní­vali, že světlo a teplo musí spouštět signály prostřed­nictvím různých mecha­nismů. Ale teď jsme si jisti, že oba druhy energie ve skutečnosti vyvolá­vají stejné změny v pig­mentových moleku­lách". Dle jeho názoru toto zjištění může také vysvět­lovat, proč se v sítnici zvířat nikdy nevyvinuly speciální pigmenty pro infračervenou detekci. Ovšem nejdůležitější je pro nás fakt, že na NIR záření reagují molekuly v čípcích. Tedy nejenže můžeme do jisté míry vnímat infračervené světlo, ale prostřednictvím IR záření bychom eventuelně mohli nakonec vnímat i některé barvy.        

O lidském vnímání, natož pak o vnímání zvířat, toho pořád ještě víme málo. Proto se dnes badatelé snaží poro­zumět procesům spojeným s vnímáním na úrovni mikrosvěta. Do objasňo­vání nesmírně složitých procesů lidského vnímání (jako v minulém století do objas­ňování nej­složitějších jevů ve vesmíru) se v posledních létech stále častěji pouští kvantová fyzika. A jak například dokazují výsledky posledního výzkumu, za kterým stojí biofyzik Luca Turin se svým řeckým týmem z Flemingova biomedicínského výzkumného střediska ve Vari, není náš pohled na lidský čich již tak úplně správný. Neboť v rozporu se stávající, obecně uznávanou představou o čichu, člověk pachy a vůně rozlišuje (v souladu s tzv. vibrační teorií) prostřednictvím procesu kvanto­vého tunelování. A jak tomu naznačují poslední zprávy, kvantová mechanika se pustila i do objasňování funkce tzv. radikálových párů z ptačího oka, o nichž se předpokládá, že u ptáků sehrávají podstatnou roli při vnímání magnetického pole Země, a tedy i při jejich navigaci.                                 

Možná tak bude v brzké době exaktně interpretována i schopnost některých osob vnímat v temných komorách pro nás zatím poněkud záhadné Reichenbachovo světlo, které je sice elektromagnetického charakteru, ale není denním světlem, ani naším světlem umělého původu. V každém případě však bude rozumné označit tuto podivuhodnou schop­nost některých lidských jedinců za rudi­mentární (zakrnělou), neboť ji běžně nevyužíváme. I když zřejmě u našich vývo­jově nižších předchůdců měla určitý význam.   

Následuje pokračování - Jak experimentovat sám na sobě.