Poltergeist a čtvrtá dimenze (IV)

Jestliže měl profesor Zöllner ve druhé půli 19. století pravdu, mohou být dnešní matematikové a teore­tičtí fyzikové kon­frontováni s vícerozměrným prostorem, se kterým pracují již řadu let bez toho, že by jej mohli vidět, nebo si jej uměli představit.

V roce 1926 totiž švédský teoretický fyzik Oskar Benjamin Klein (1894-1977) přišel s teorií, podle které Zöllnerův čtvrtý prostorový rozměr nevidíme proto, že se měl v prvopočátcích na­šeho vesmíru stočit či zavinout a je tak malý, že jej nemůžeme ani tím nejdokonalej­ším technickým zaří­zením pozorovat. Od té doby se soudí, že jeho velikost dosahuje pouhých10^-35 m, tedy hodnoty tzv. Planckovy délky. Je tu však jeden problém: i když je dnes několik tisíc vě­deckých prací z teoretické fyziky, napsaných na hlavních pracovištích po celém světě, věnováno vý­zkumu vlast­ností hyperprostoru, jsou v nich původní poznatky vědců, kteří se v 19. století vě­novali čtvrté di­menzi v souvislosti s průnikem hmoty hmotou, stále ignorovány. A přitom tehdejší průnik hmoty hmotou, který koreloval s Riemannem nastíněnou matematickou vizí, by případně mohl upřesnit současné představy o vícerozměrném prostoru, nemluvě o případném podílu na ko­nečném řešení souhrnné teorie, sjednocu­jící všechny přírodní zákony. Je sice pravda, že tzv. průnik hmoty hmotou od­poruje tzv. zdravému ro­zumu. Ale zrovna tak má pravdu i profesor Michio Kaku, když v předmluvě své knihy o hyperprostoru říká: „Kdyby byly správné všechny představy o vesmíru, které dává zdravý rozum, byla by věda odhalila veškerá tajemství vesmíru před tisícovkami let. Smyslem vědy je odloupnout je­vový povrch věcí a dobrat se skutečné podstaty. Vlastně, kdyby se jev a podstata sho­dovaly, byla věda zbytečná.“  

Pokud se opravdu pozorně zadíváme na historická fakta, pak souvislost mezi Riemannovými předsta­vami o důsledcích existence čtvrté dimenze a po­kusy na německých seancích je nezpochybnitelná: ve Weberově laboratoři pod jeho vedením experi­mentoval s elektřinou a magnetismem duchovní otec čtvrté dimenze Riemann, Weber pak spolu­pracoval s Zöllnerem, přičemž jejich experimentální seance za účasti fyziologů a psychologů měly při­nést důkaz o tom, že čtvrtá dimenze opravdu existuje. Riemann nepřišel jen s myšlenkou metrického tenzoru, ale byl také jedním z prvních matematiků zabývajících se vícená­sobně propojenými prostory, tedy dnešními červími dírami, o kterých diskutuje moderní fyzika i astrono­mie a které by podle některých současných představ mohly v přírodě stát za fyzikálními jevy, označova­nými v 19. století za  „aporty“ nebo „materiali­zaci“, případně za „průnik hmoty hmotou“.               

A pokud jde o samotné experimenty Zöllnerova týmu, ve kterých byly ověřovány tzv. projevy mediu­mity, ty měly prvoplánově podat důkaz o existenci čtvrté prostorové dimenze (podobně jako Crookesovy expe­rimenty podávaly důkaz o existenci pohybu bez dotyku) a nikoliv důkaz o existenci posmrtného ži­vota. Celou problematiku Zöllner nastínil roku 1878 ve své univerzitní přednášce Ueber die metaphys­ische De­duction der Naturgesetze, aby pak veřejnost se svými poznatky a názory podrobněji seznámil v knize Transzendentale Physik (1878), v anglickém vydání Transcendental physics (1881), kde hovoří o „sku­tečné existenci čtyřrozměrného prostoru“, neboť považuje svoji hypotézu za experimentálně prokáza­nou. His­torie neznalí žurnalisté mnohdy pro tuto publikaci označují Zöllnera za nedovzdělaného poma­tence, při­čemž jen podávají důkaz své vlastní nedovzdělanosti. Zcela absurdní je pak tvrzení ně­kterých skalních skeptiků, s oblibou se ve sdělovacích prostředcích vydávajících za reprezentanty celé vědecké obce, že něco takového není vůbec možné, tudíž to nemůže být pravda. Ve skutečnosti ale dnes objek­tivní a nepředpojaté vědce ani tak nezajímá co je nebo není zdánlivě možné z hlediska zna­lostí přírod­ních zákonů, neboť si jsou dobře vědomi (na rozdíl od skalních skeptiků) toho, že o přírodních zákonech člo­věk dosud neví (a s největší pravděpodobností nikdy nebude vědět) všechno. Technokraté, netknutí vzděláním v takových vědních disciplínách jakými jsou psychologie a fyziologie, pak Zöllnerovo očité svědectví záhadných jevů označují za optické iluze a halucinace. Jenže Zöllner, na rozdíl od nich, byl patřičně vzdělán i v těchto oborech: stačí nahlédnout do seznamu Zöllnerových přednášek Univer­zitní knihovny v Lipsku (Historische Vorlesungsverzeichnisse der Universität Leipzig), kde najdeme jeho přednášky O optických iluzích, nebo O halucinacích.                             

V případě jednotlivých pokusů, při nichž měla být prokázána existence čtvrté dimenze, nešlo jen o tzv. průnik hmoty hmotou, kdy měl být přemístěn obsah zapečetěné láhve nebo skříňky do volného prostoru, ale i o sofistikovanější příklady, opírající se o neeuklidovskou geometrii. Zöllner a jeho kolegové si byli dobře vědomi toho, že každé médium při seancích může eventuelně podvádět a namísto „vyvolá­vání“ jakýchsi ta­jemných sil vědce jen ohlupovat šikovnými triky, proto se také snažili případným podvo­dům předejít jed­noduchým, ale účinným opatřením. Například na jednom z provazů byl zavázán uzel a jeho oba konce pak byly na desce stolu zality horkým voskem, do kterého Zöllner otiskl své osobní pe­četidlo. Teprve pak byl Slade požádán o prezentaci tzv. mediumity, při níž má být uzel tajemnou sílou rozvázán bez toho, že by došlo k porušení pečetí. A že nešlo o zcela nesmyslný předpoklad, dokládá pasáž z dříve již zmí­něné knihy o hyperprostoru, ve které Michio Kaku říká: "Máme-li si ukázat, jak lze uzly ve vyšším než třetím rozměru rozmotat, představme si dva do sebe zavěšené prstence. Udělejme nyní dvourozměrný průřez touto konfigurací tak, že jeden z prstenců bude ležet v rovině řezu a druhý se stane bodem (pro­tože leží kolmo k rovině řezu). Máme tedy nyní bod uvnitř kružnice. Ve vyšších rozmě­rech máme mož­nost vynést bod zcela mimo kruh, aniž bychom narušili jeden z prstenců. Oba prstence jsou teď zcela oddělené, jak jsme si přáli. To znamená, že uzly ve více než třech rozměrech lze vždy rozvázat, neboť na to máme "dost místa". Všimněme si také, že v trojroz­měrném prostoru nemůžeme odstranit bod z kruhu, což je důvod, proč uzly zůstávají zauzlené pouze ve třech rozměrech."  

I když se před pouhými několika desítkami let většina fyziků představám o existenci čtyřrozměrného pro­storu vysmívala, teoretická fyzika se dnes k vícerozměrným prostorům znovu obloukem vrací. Hovoří o teorii supergravitace a teorii superstrun, kterou lze definovat dokonce jen pro 10 a 26 rozměrů (novější supersymetrická teorie už ho­voří o jedenácti rozměrech). Ale i klasická Zöllnerova představa čtvrté di­menze ještě pořád oslovuje některé současné badatele. Například s poněkud netra­diční představou o úloze čtvrté di­menze přišel v roce 1988 maďarský technik Dr. György Egely (roku 1982 získal titul Ph.D. na Technické univer­zitě v Budapešti v oblasti inženýrství tepelné techniky), když se snažil objasnit po­divné vlastnosti kulového blesku na základě provede­ných pozorování. Proces vzniku kulo­vého blesku a ně­které aspekty jeho působení na okolní prostředí podle Egelyho souvisejí se čtyřrozměr­ným prostorem. Své závěry o povaze kulového blesku shrnul v knize nesoucí název Kulový blesk – Klíč ke 4. dimenzi? (Egely György - Gömbvillám! - A kulcs a negyedik dimenzióban? Háttér Könyvkiadó és Kultu­rális Szol­gáltató Kft., Budapest, 1988, ISBN 963-7403-07-8).               

V této souvislosti je třeba zmínit fakt, že očitými svědky popisovaný fenomén zvaný poltergeist se zdá být ne­vyzpytatelný asi tak, jako fenomén zvaný kulový blesk. Nejen průběh celého dění, ale i jeho ná­sledky jsou v případě obou těchto fenoménů pro nás překvapivé a de facto ne­předvídatelné. Přihlížejí­cím oso­bám mohou, ale také nemusí oba ublížit. Někdy byla důsledkem projevů obou těchto fenoménů demo­lice interiéru, jindy zas k žádným destrukcím nedošlo. Zřejmě proto také někdy „řádění polterge­ista“ bývá ve sdělovacích prostředcích přirovnáváno k „řádění“ kulového blesku. Existenci kulo­vého blesku považuje současná tzv. oficiální věda pro řadu důvěryhodných pozorování již za nesporně proká­zanou, i když jak interpretace, tak i simulace tohoto jevu v laboratorních podmínkách zůstávají hudbou budouc­nosti. Co je však zá­sadní, kulový blesk je označován za kulovitý útvar tvořený plazmatem, coby čtvrtým skupenstvím hmoty. A v případě tohoto plazmoidu pozorování naznačují, že může nám nepo­chopitelným způsobem procházet hmotou v pevném skupenství. Tedy že kulový blesk dle svědků pro­chází například za­vře­ným oknem, aniž by zanechal stopy na jeho rámech či v tabuli skla. Byl do­konce zaznamenán i případ, kdy plazmoid z volného prostoru prošel (protuneloval se) ve značné nadmořské výšce trupem doprav­ního leta­dla a pohyboval se v uličce mezi sedadly vyděšených pasažérů.        

- pokračování -

DISKUSE BUDE OTEVŘENA U POSLEDNÍHO DÍLU