Poltergeist a čtvrtá dimenze (III)

Ve druhé půli 19. a na počátku 20. století v případě fyzikálních jevů, ozna­čova­ných za projevy mediu­mity a hlomození poltergeista, řešili zástupci akademické obce, reprezentující tzv. oficiální vědu, rozpory se soudo­bými vědeckými po­znatky bez jakékoliv osobní zkušenosti, metou „ex cathedra“, tedy od stolu.

Po­dobně se zacho­val například i Výbor pro zkoumání výstupu médií (zpronevěřu­jící se empirismu), zří­zený Fyzikální spo­lečností při petrohradské uni­verzitě 6. května 1875. Výbor se obrátil na Aksakova, Butle­rova a Wagnera s ná­vrhem, aby mu předložili poznatky o pozorovaných fyzikálních (a s nimi spoje­ných akus­tických) jevech, označo­va­ných tehdy za „autentické jevy spi­ritistické“. Do komise byli nomino­váni mimo jiné např. učenci Bo­bi­lev, Borgman, Gesechus, Kraje­vič a D. I. Mendělejev. Vý­bor ukončil svou činnost už 21. března 1876, kdy došel k závěru, že všechny jím prostudované záznamy pozorova­ní jevů, chápaných jako projevy mediu­mity, jen dokládají, že tyto jevy pocházejí z podvě­domých po­hybů nebo z vědomého podvodu a že „spiritistické učení je po­věra”. Výbor zve­řejnil své zá­věry v časo­pise Go­los dne 25. března 1876, přičemž byly též publiko­vány D. I. Men­dělejevem ve spisku s názvem Materiál pro po­souzení spiri­tismu (Petro­hrad 1876). 

S výrokem, že „spiritistické učení je pověra” se ztotožňuji. Ve skutečnosti se plně ztotožňuji také s dříve již citovanou ironickou poznámkou z dopisu biologa Thomase Huxleye, určeného londýnské Dialek­tické spo­lečnosti. V žádném případě se však nemohu ztotožnit s falešnou představou, že fyzikální jevy, obecně ozna­čované za "pohyby bez dotyku" či „řádění poltergeista“, vůbec neexistují, neboť jejich sku­tečnost (objektivní realita) údajně nebyla nikdy hodnověrnými svědky dosvědčena. Opak je pravdou, což dokládají docho­vaná historická fakta. Z nich také nikterak nevyplývá, že by se ve druhé půli 19. sto­letí ze slovutných vědců, na­vštěvujících experimentální seance a místa výskytu poltergeista, stávali vesměs stoupenci spiritismu, jak občas tvrdí rádoby znalci historie. Ti například prohlašují, že profesor G.T. Fechner patřil ke stoupencům spiri­tismu, tedy že byl vlastně spiritista. Ovšem tvrdit, že byl Fechner spiri­tistou je v pod­statě to samé jako tvrdit, že byl spiritistou i náš první prezident T.G. Masaryk, který nejenže s Fechne­rem o tzv. mediálních jevech diskutoval, ale dokonce se sám zúčastnil i několika spiri­tistických seancí. Ve sku­teč­nosti se profesor Fechner plně ztotožňoval s dříve již zmíněnou ironickou poznámkou biologa Tho­mase Huxleye z dopisu Dialektické společnosti, neboť proslul svým výrokem, že "spiritismus sám před­stavuje jen určitý druh pomatenosti“. Na Fechnerův jednoznačný výrok poukázal v roce 1906 i profesor Josef Novotný (1872-1926) z Teo­logické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci, známý to kritik spiritismu.                                                   

Spolu s Fechnerem se experimentálních seancí v Lipsku měl zúčastnit i další fyziolog Wilhelm Maximi­lian Wundt (1832-1920) a kupodivu též Riemannův učitel Wilhelm Eduard Weber (1804-1891), profesor fyziky, přičemž je některými autory zmiňován i jeho bratr Ernst Heinrich Weber (1795–1878), německý fyziolog a anatom, zabývající se zejména psychologií smyslů. Pokud považujeme Fechnera s Wundtem ve věd­ních disciplínách zabývajících se lidským vnímáním (psychologie a fyziologie) za odborníky na slovo vzaté, pak tvrzení, že účastníci experimentálních seancí nikdy nepopisovali skutečné fyzikální jevy, ale jen optické klamy a iluze, je vpravdě absurdní. Ovšem stejně absurdní je osočování očitých svědků dosud stále záhadného "pohybu bez dotyku" či "pronikání hmoty hmotou" z toho, že nadměrně konzu­movali al­kohol, způsobující jejich halucinace (klamné vjemy vznikající bez reálného podnětu), které po­važovali za realitu.

Absurditu takovéto dehonestace očitých svědectví si můžeme ukázat na příkladu psychiatra, který se těmito jevy zabýval, a dokonce v místech, kde mělo docházet k tzv. mediálním je­vům, sám ex­perimento­val. Jedná se o renomovaného psychiatra MUDr. Jana Šimsu (1865-1945), který zpočátku vedl ústav pro duševně choré, aby si roku 1909 v Krči pak otevřel jeden z nejvyhlášenějších lé­čebných ústavů. Šimsovo sanatorium bylo určeno pro léčbu chorob vnitřních, zejména nervových, při­čemž zde převládala léčba fyzikální a dietetická. Přestože patřilo Šimsovo sanatorium tou dobou k nej­lepším zařízením svého druhu, v důsledku dopadů 1. světové války sanatorium Šimsa neudržel. Nako­nec prodává sanatorium Spolku pro ochranu matek a dětí, který zde v roce 1922 otevřel nemocnici a útulek s tímto zaměřením (dnes Kojenecký ústav s dětským domovem v Praze 4 při Fakultní Thomaye­rově nemocnici).        

Do svých experimentů vnášel Jan Šimsa mnohaleté zkušenosti z psychiatrie, ale i letité praxe hypno­loga. Ve své knize Suggesce a hypnosa v dějinách národů (1920) například píše: „Léčil jsem několik lidí, kteří po hypnose spiritistů upadly v dlouhotrvající snivý stav s vidinami a bludy, že jistý duch je ovládá a stále napomíná. To jsou trapné a zoufalé stavy, které ovšem vhodnou suggescí dají se rychle upraviti.“  On sám nikdy neměl „nejmenších poruch činnosti mozkové, halucinací, ani noč­ních děsů a ani snů pro­rockých, a nikdy nepodlehl vlivu jiných hypnotizérů“. Jasnost jeho kritic­kého myšlení podtrhuje také fakt, že jako nesmlouvavý odpůrce alkoholismu byl Šimsa (jak je obecně známo) přísným abstinentem. Sa­mozřejmě také sestavil podrobnou anamnézu jím vyšetřených pokusných osob, neboť jak píše jed­nalo se mu o to, zda "nejsou to osoby hysterické, podvodné, neuropathologické, jaká je inteligence, cit a vůle. Chtěl jsem postřehnouti, nejsou-li zde sebekratší stavy snivé, poruchy vědomí, jako petit mal, ně­jaké stavy somnambulní, které laik někdy těžko ro­zeznává od stavů jasného vědomí. Vždyť jsem přece dělal velké pokusy se stavy poshypnotickými, kde lidé nespali, mluvili a jednali a přece jen nebyli ve stavu normálním. To jsou stavy, ve kterých se provádějí třeba neúmyslné podvody, o nichž medium v jasném vědomí nic neví. V těch stavech mohou míti i halucinace smyslové a vzbuditi je u diváků zvláště citlivých či sugestibilních.“             

Pokud jde o československé případy tzv. řádění poltergeista, bylo podle Šimsy v zájmu vědy „tyto pří­pady přísně vědecky vyšetřovati, ale bohužel někde přišla zpráva pozdě, někde nebylo žádného poro­zumění a hlavně nebylo u odborníků času a peněz.“ Šimsa se zasloužil o to, že ale­spoň s někte­rými z podivuhodných fyzikálních jevů se můžeme zpětně seznámit, neboť ně­která fakta „jako historii zacho­val“. Jistě se najde řada skeptiků, které očitá svědectví doktora Šimsy neuspokojí, pro některé z nich do­konce nebude MUDr. Jan Šimsa z hlediska psychologie a psychiatrie ani dostatečně erudovaným od­borníkem. Proto bych rád upozornil na důležitý fakt, že mnohým z Šimsou pozorovaných neuvěřitelných skutečností byl osobně přítomen další věhlastný psychiatr - Dr. Oskar Fischer (1876-1942), profe­sor psychiatrie na německé univerzitě v Praze.                

Roku 1927 se v Československu objevuje “poletování kamenů“ v Kotrbachu, ve Vinič­ných Šumicích, v Košťanech a v Mikulově. Tyto případy Šimsa podrobněji popisuje v Českém slově a na­konec i v publi­kaci Záhadné zjevy mediální (rok vydání 1928). A tak již víme, že v Kotrbachu 12. srpna „kameny začaly lítati do místnosti skrz dveře za­vřené“, nebo že „obchvíli spadl kámen, venku, v pokoji se stropu na stůl, na pláty v kuchyni“. Učitel Wratnik z Brna, který byl v Kotrbachu na letním bytě, jako očitý svědek tehdy popisoval jak kameny „nesou se vzduchem vodorovně a viděti je možno až ve vzálenosti 50 - 30 cm od těla, jak nabývají jako z mlhy barvy i formy, lehce se dotknou a padají k zemi jako pravé těžké kameny“, k čemuž podo­týká, že „když je zvedneme, jsou teplé, což je znakem, že prodělaly chemické proměny nebo byly zahřáty jistou energií.“ Ovšem tak jako v Kotrbachu u Spišské Nové Vsi na Slovensku začalo 12. srpna záhadně padat kamení i v Šumicích u Brna, na­konec také v létě toho roku v Mikulově na do­spělé členy rodiny Růžič­kových „začalo pa­dati kamení, vlastně drobný šutr, jakmile někdo vyšel na dvo­rek, zejména k večeru. Bylo to jako hrubé krupobití, jako by někdo číhal a prudce házel plné hrsti ka­ménků, hrud a písku. Někdy padly i brambory. Čarovné há­zení nikomu nikdy neuškodilo, jen že způso­bilo vždy leknutí a ustrašení. Několik větších kamenů padlo prvé dny i do pokoje a rozbilo tabulku.“ Je ovšem třeba zde zmínit fakt, že kromě kamenů mohou za námi do místnosti přilétnout, ač se to zdá být neuvěřitelné, i jiné ob­jekty. Třeba docela obyčejná bota, jak nás o tom informuje MUDr. Šimsa, popisující jak střevíc prošel oknem a to zůstalo nepo­rušeno: „V okně se zablesklo, zazněla rána a střevíc špičkou na­před vpadl do pokoje. Na zavře­ném okně žádné poru­chy. To bylo efektní, poučné, báječné, hlavně ten doprovod elektrický. Blesk a rána. A žádná halu­cinace, detail není možno tak rychle vsugero­vati třem osobám. Pak nápadně zapadá do řady fe­nomenů podob­ných, jinde se udavších.“

Někdy také bývá v našem tisku za stoupence spiritistmu spolu s německým fyzikem Zöllnerem označo­ván i anglický fyzik a chemik William Crookes (1832-1919), člen Královské společnosti věd. Ten ve svém článku z června roku 1870 mimo jiné praví: "Že se dějí různé fyzikální úkazy, jako například pohyby hmotných předmětů a zvuky podobné elektrickým ranám za podmí­nek, za nichž není možné je vysvětlit žádným dosud známým přírodním zákonem, je fakt, pro mne zcela stejně nepopíratelný, jako nejele­mentárnější fakt chemie." Pro tento výrok byl několika kritiky spiritistického hnutí ve své době v tisku označen za stoupence spiritismu, jenže Crookes se od spiritistického učení veřejně distancoval. V článku, který při­nesl časopis Quarterly Journal of Science1. října 1871, Crookes říká: "Někteří kritici do­pustili se však omylu, že hledí na mne jako na zastánce zcela určitých názorů, jež mi ráčí připisovat, ač bylo v pravdě jediným účelem poctivé vylíčení věci a nejednalo se mi o žádný projev mínění. Spletli si ze svých do­mněnek slaměné panáky a do těch nyní rázně buší, domníva­jíce se, že se tím dotýkají mé osoby." Dále pak píše: "Zdá-li se nový fakt odporovat tomu, co se jmenuje přírodním zákonem, nedoka­zuje to, že tvr­zený fakt je falešný, nýbrž jen, že jsme se dosud nenaučili správně znát všechny přírodní zákony". K tomu pak ještě jako zkušený experimentátor podotýká: "Nechci stavět žádné hypotézy, nebo jakékoli teorie. Ručím jen za jistá fakta, a mým jediným cílem je pravda...Teprve když jsem tato fakta vi­děl alespoň šestkráte a pro­zkoumal je se vší mně možnou kritickou ostrostí, byl jsem přesvědčen o jejich objektivní skutečnosti."

Podobně byly také překrouceny zprávy o tom, že věhlasný vy­nálezce Thomas Alva Edi­son (1847-1941), dopisující si svého času s fyzikem Williamem Crooke­sem, pracoval na aparatuře, která měla umožňovat detekci jemných fo­rem hmoty (pravděpodobně plazmy), vy­skytujících se na místech spiritisty pozorova­ného klepání či bouchání a “pohybů bez dotyku“. Takovéto za­řízení, ani jeho plány, se ovšem v Edisonově po­zůstalosti nenašly a uvažovaná aparatura byla později opře­dena celou řadou bá­chorek a mýtů, až ji nako­nec označili novináři z bulvárních plátků za “zaří­zení pro ko­munikaci s duchy“. Ovšem tomu, že se Edisonem uvažovaná aparatura nesetkala s pochopením, se nakonec nelze až tak divit. Vždyť profesor klinické medicíny Dr. Jean Baptiste Bouillaud (1796-1881), člen Francouzské akademie věd, průkopník kardiologie a neurofyziologie, jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby, Edisona pro jeho fonograf prohlásil za podvod­níka a břichomluvce. Když pak 3. března l878 před­váděl na pa­řížské akademii Edisonův fo­nograf fyzik Théodore A. L. Du Moncel (1821-1884), Bouillaud ho dokonce uchopil za hrdlo s výkřikem: „Ha, bí­dáku, ne­dáme se oklamat bři­chomluv­cem!“ Nutno zde podotknout, že ještě půl roku na to Bouillaud veřejně prohlašoval, že po zralém uvážení shledal zde "jen a jen bři­chomluvec­tví" a fonograf za "akustic­kou iluzi".            

- pokračování -

DISKUSE BUDE OTEVŘENA U POSLEDNÍHO DÍLU