Blíží se čas zahraničních dovolených, ze kterých si můžeme kromě libé vzpomínky dovézt i některé parazity.
Nejrozšířenějším parazitárním onemocněním na světě je malárie, ale hned za ní, jako druhá je uváděna leishmanióza. Pod tou se rozumí parazitické onemocnění způsobené prvoky z rodu Leishmania, jejichž přenos na člověka probíhá prostřednictvím krev sajícího hmyzu. Přičemž v řadě zemí je leishmanióza nemocí propukající v epidemie. Leishmaniózy jsou onemocnění častá v severní a východní Africe, na Blízkém východě, v jižní a jihovýchodní Asii a v Latinské Americe, nakazit se však můžeme i ve všech zemích v okolí Středozemního moře.
Přenašečem leishmaniózy na starém kontinentě je malá muška z čeledi koutulovití, tedy koutule, jinak též flebotom. Flebotomové (Phlebotomus) jsou drobný dvoukřídlý hmyz podobný komárům, jehož samičky, podobně jako je tomu u komárů, sají krev obratlovců, tedy i člověka. Protože flebotomové, na rozdíl od komárovitých či muchničkovitých, nevyžadují ke svému vývoji vodní prostředí, kolonizovali i polopouštní a pouštní regiony. Běžně se vyskytují v tropických oblastech a ve Středomoří, ale vzhledem ke globálnímu oteplování se tyto „písečné mušky“, coby přenašeči leishmaniózy, budou časem ve větší míře objevovat i u nás. Trochu je předběhla muška Clogmia albipunctata z čeledi koutulovití z tropického a subtropického pásma, která se relativně rychle rozšířila do oblastí mírného pásu včetně střední Evropy (u nás byl její výskyt prvně zaznamenán roku 2011 v Brně). Naštěstí patří do podčeledi Psychodinae, tedy mezi koutule, které krev nesají. Dosud však nevíme, zda pro nás přece jen nebude, jako vektor bakteriálních infekcí, představovat zdravotní riziko.
Leishmanie, vlastní původci leishmaniózy, známí také jako ničivky, jsou rodem parazitických prvoků. Jsou to jednobuněční bičíkovci, kteří v hmyzím přenašeči prodělávají vývoj a namnoží se jich v něm doslova tisíce. Žijí ve střevě flebotomů a při sání lidské krve je flebotom vyvrhuje z trávicí trubice společně se svými slinami. Flebotomové mají sice krátký sosák, ale velmi účinné sliny. Ty se dostávají do místa bodnutí, lokálně ochromí imunitní buňky hostitele a umožní leishmaniím se nepozorovaně v lidském organismus uchytit a začít se tu množit. Leishmanií způsobujících onemocnění člověka je přes dvacet druhů a každý z nich má svůj okruh rezervoárových hostitelů a přenašečů, často ještě pro vědu neznámých. Také projevy onemocnění jsou variabilní, od lehkých kožních lézí (poškození) po těžká systémová onemocnění, bez léčby končící úmrtím infikovaného člověka. Infekce vždy začíná v kůži, kde může být lokalizovaná po celou dobu onemocnění jako kožní leishmanióza, nebo přestupuje do sliznic (leishmaniózy kožně-slizniční, muko-kutánní), případně po kožní fázi můžou začít leishmanie zasahovat až vnitřní orgány: mízní uzliny, slezinu, játra, kostní dřeň (leishmaniózy útrobní, viscerální).
Nejčastější formou tohoto onemocnění na jihu Evropy je kožní leishmanióza (CL), kdy parazité napadají a poškozují kůži. Neléčená kožní leishmanióza sice není smrtelná, ale závažněji poškozená kůže se hojí jizvou. Naproti tomu mukokutánní, neboli kožně-slizniční leishmanióza (MCL), se vyskytuje především v pralesích Latinské Ameriky, kam málo kdo z nás vycestuje. Jde o kožní formu nemoci, při níž se kromě poškození napadené kůže objevují i hluboké rány a destrukce tkáně v oblasti obličeje, podobně jako u lepry. Ovšem i na starém kontinentě se můžeme setkat s tou nejzávažnější formou, známou jako černá horečka, nebo též kala-azar, odborně zvanou viscerální leishmanióza (VL), která může propuknout až po několika měsících od nákazy, kdy bez včasné diagnózy a léčby postižený jedinec umírá. Výskyt jednotlivých druhů leishmanií se významně geograficky liší a v oborné literatuře se dosud uvádí, že v zemích jižní Evropy se nachází autochtonně (v místech výskytu původní) pouze Leishmania infantum. Avšak i tato leishmanie podle řady odborníků může u lidí vyvolat nejen kožní leishmaniózu (CL), ale i viscerální leishmaniózu (VL), tedy černou horečku.
Vzhledem k nástupu rezistence na již používaná léčiva a jejich značným vedlejším účinkům je nutné vyvíjet nové látky, které by mohly být použity jako lék proti leishmaniózám. A není bez zajímavosti, že tým profesora Petra Volfa a docentky Jovany Sádlové z katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty UK spolupracuje na vývoji vakcíny proti lidské leishmanióze s britskými vědci z Hull York Medical School a s výzkumníky z univerzit v Tel Avivu, Jeruzalémě a Montrealu. Díky jejich modelu se můžou v anglickém Yorku provádět testy na lidských dobrovolnících, naočkovaných proti leishmanióze, kteří se nechají poštípat infikovanými flebotomy. Zde se ovšem jedná jen o přesně definované kmeny leishmanií, které nejsou životu nebezpečné a u případného propuknutí choroby týmy výzkumníků umí rizika nákazy účinnou léčbou eliminovat.
A vzhledem k tomu, jak se k nám od jihu šíří flebotomové a s nimi i druhy patogenních leishmanií, začali naši parazitologové také testovat středoevropské hlodavce jako skupinu rezervoárových hostitelů. A jak se ukazuje, jsou hlodavci u nás k patogenním leishmaniím vnímaví. Ovšem aby toho nebylo málo, nejnovější výzkum také ukázal, že do přenosu leishmanií by kromě koutulí (flebotomů) mohli být zapojeni i tiplíci, přenašeči virů a parazitických červů. Tiplíci z čeledi pakomárovitých (Ceratopogonidae) jsou drobný krevsající hmyz, známý zejména pro svůj medicínský a veterinární význam, neboť působí jako přenašeči infekčních onemocnění člověka i hospodářských zvířat. Tato skupina dvoukřídlého hmyzu se vyskytuje prakticky po celém světě, neboť mu nevadí ani chladnější klima a nelze se tak divit, že jich u nás máme zhruba padesát druhů. V mnoha oblastech představují tiplíci větší problém než komáři, neboť se mohou vyskytovat ve větších masách a díky své malé velikosti dokáží pronikat běžnými sítěmi, které komáry zadržují.
Léčba leishmanióz námi dovezených ze zahraničních cest většinou cílí na druh ničivek, který se vyskytuje v oblasti, ze které si pacient onemocnění přivezl. Samotná historie cestování často ale nestačí k určení konkrétního původce leishmaniózy, protože různé druhy mohou koexistovat ve stejných oblastech, nebo mohli pacienti cestovat přes několik endemických oblastí s výskytem různých druhů. Reakce na různé léčby se mohou mezi druhy leishmanií lišit, proto se v poslední době stále více používají k diagnostice leishmanióz molekulární metody PCR, které dokáží zjistit konkrétní druh původce onemocnění. Takto druhově zaměřená terapie vede k rychlejšímu uzdravení, navíc druhová identifikace je důležitá jak pro epidemiologické účely, tak pro zamezení nesprávné diagnózy.
Podle posledních údajů Světové zdravotnické organizace WHO je autochtonní (v místech svého vzniku původní) leishmanióza běžně nebo často se vyskytující prakticky všude tam, kam nejčastěji jezdíme na dovolenou: Bulharsku, Chorvatsku, Francii, Řecku, Španělsku, Itálii, Černé Hoře, Severní Makedonii, Srbsku, Slovinsku, Rumunsku, Kypru, Maltě, Egyptě, Izraeli, Tunisku, nebo Turecku. Společný pro všechny tyto regiony byl významný vzestup počtu nových pacientů ve sledované populaci za definované časové období (incidence onemocnění) v 80. a 90. letech. V současné době však celý výskyt a geografické rozšíření leishmanióz neznáme, neboť stejně jako příslušné vektory a rezervoáry, zůstávají nedostatečně zdokumentovány.
A tak bychom si při dovolené v zahraničí měli dávat pozor na malé „písečné mušky“ zvané koutule či flebotomy. Neboť jak laickou veřejnost na to již upozorňoval parazitolog profesor Petr Volf, leishmaniózu si můžeme přivést i z dovolené v Chorvatsku.
