Kterak Sisyfos pomocnou ruku Technetu podal (I)

Je pravda, že již několik let kritizuji některé názory zástupců Českého klubu skeptiků Sisyfos. Čím dál tím více však docházím k přesvědčení, že se za klub Sisyfos schovává i kdejaký anonym, který s tímto klubem nemá a nikdy neměl nic společného.

Za skeptika se ve všelijakých diskusích vydává dnes už kdejaký rozumbrada, který ani pořádně neví, co že to vlastně skepticismus je. Musím zde ale zo­pakovat především to, co jsem několikrát napsal: „Některé z členů klubu Sisyfos znám osobně, mno­hých z nich si vážím pro jejich erudova­nost a hluboké zna­losti, a i když s jejich někte­rými ná­zory nesou­hlasím, nemám důvod být vůči nim zatrpklý.“ Nikdy jsem také skeptikům neupí­ral právo kritizovat všelijaké nešvary. Rozhodně však nemohu v případě (nejen) historických faktů, vážících se k fenoménu zvanému poltergeist, zůstat lhos­tejný k jejich manipulacím s veřejným mí­něním. A k těm nemohu zůstat lhostejný ani v případě článku redakce Technetu z portálu iDNES, nazvaného Tajně jsme natočili poltergeista (tech­net.cz, 26.dubna 2012).

Hned v úvodu tohoto článku redaktoři prohlašují: „podle nás žádný poltergeist prostě neexistuje“. A aby toho nebylo málo, jsou zastánci existence fenoménu zvaného polter­geist v zá­věru článku označeni za konspirá­tory, z čehož vyplývá, že se ani skeptická re­dakce Technetu (zřejmě inspiro­vaná nejrůznějšími zá­hadology) nakonec bez tolik dnes populár­ních konspirač­ních teorií neobejde. Jenže jednu z nejznámějších a nejrozšířenějších konspiračních teorií, váží­cích se k fenoménu zvanému polter­geist, ve skutečnosti nevymysleli ti, kdo považují existenci to­hoto jevu za prokáza­nou, nýbrž jejich protipól - skeptičtí záhadobijci. Samozřejmě se zde naskýtá lo­gicky otázka cui bono (v čí pro­spěch)? Komu že tedy má podvodné jednání údajných konspirátorů vlastně poslou­žit? Inu, podle některých skeptiků má v případě tzv. poltergeista jít o spiknutí určité skupiny lidí, snažících se ovlivňovat laickou veřejnost, aby uvěřila v existenci nadpři­rozených či nečistých sil (např. ďábla či zlých du­chů), kte­rým je třeba čelit obro­dou upadající křes­ťanské morálky a víry ve smyslu učení církevních otců. A pro­tože spiklenci zřejmě disponují znač­nými finanč­ními pro­středky, mohou si prý za­platit služby i těch vůbec nej­dražších studií, vyba­ve­ných nejmodernějšími technolo­giemi, kterými lze vyrábět tak dokonalé digitální iluze, že je ve vi­deo­klipu žádný laik ne­může rozeznat od skuteč­nosti.                     

Páni redaktoři z Technetu odvedli práci vskutku hodnou investigativních žurnalistů, když podpořili v článku své úvodní stanovisko k existenci fenoménu zvaného poltergeist „vědeckým“ poznatkem, podle kterého ve všech pří­padech byl polter­geist pouhým dílem člověka, což tedy znamená, že v případech „řádění poltergeista“ nešlo nikdy o žádné fyzikální jevy, nýbrž jen o “řádění lidí“. Což není než oblíbený výrok doc. Pekárka a prof. Heřta, dvou nejznámějších českých záhadobijců. Jen tak pro zajímavost : oba tito badatelé se věnovali též „vyšetřování“ u nás velmi populární stra­šické kauzy tzv. hoří­cích zásuvek, několikrát probírané i na iDNES. A věnovali se mu tak vehe­mentně, že např. doc. Peká­rek ni­kdy do domku Mračkových ve Strašicích ani ne­vkročil a prof. Heřt se do­konce do Strašic na inkrimino­vaný domek ani nezajel po­dí­vat. Není tedy divu, že v diskusi o video­záznamech „řádění poltergeista“ pod výše zmíně­ným redakčním článkem nakonec do­chází jeden z členů redakčního týmu, náležitě poučeného těmito badateli, k jednoznačnému závěru, že „zkrátka: video by ne­mělo nikoho přesvědčit, video je tak snadno mani­pulovatelné..."

Podle redakce Technetu (a některých členů klubu Sisyfos) bychom tak měli ignorovat všechny do­savadní filmové záznamy podivných jevů a úkazů, obecně označovaných za poltergeista, neboť v nich nenajdeme objektivní realitu. Ovšem v situaci, kdy skeptické hnutí (a potažmo i tzv. oficiální věda) nepovažuje jakákoliv svědectví očitých svědků za průkazná, mohou právě filmové záběry podávat pravdivá svědectví o takovýchto jevech, neboť objektivy kamer a je­jich mikrofony nepodlé­hají optickým a zvukovým klamům, jimiž skeptici vždy zpochybňují výpo­vědi očitých svědků. Jak už jsem několikrát upozorňoval, lze samozřejmě „řádění poltergeista“ na­podobit, ne­boť je možné dnes napodobit téměř všechno. A na internetu skutečně najdete spoustu video­klipů od nejrůzněj­ších re­cesistů a vtipálků na toto téma. Je však proto možné spolu se záhadobijci označit všechna ta amatér­ská videa s projevy poltergeista za pouhé triky a pod­vody? Určitě ne, takovéto nař­čení všech videoamatérů z podvodu nemá s racionálním a logickým uvažováním nic společného. Ostatně, pro lepší pochopení daného problému si můžeme uvést obecnější příklad: banky po ce­lém světě od­halovaly a dosud stále odhalují pa­dělané bankovky. Jestliže se pak v oběhu vyskytují falešné pe­níze, můžeme snad proto všechny bankovky považovat za fa­lešné?                                    

Za typický příklad podvodníka, který ohlupuje diváky, redakce Technetu považuje Kena Gold­steina z Townsville ve státě Queen­sland na severovýchodě Austrálie, na jehož videa jsem redakci upo­zornil. Goldstein v prosinci roku 2010 začal na You­Tube zveřejňovat záznamy tzv. poltergeis­tova řádění ze všech prostor svého bytu, i prostor před domem. Některé z těchto úkazů do­kumentoval tak, že je natáčel něko­lika kamerami najed­nou, tedy současně. A natáčel jak v nočních hodinách, tak i za plného denního světla. Zde už nejde je­nom o na­hrávky ve stylu bez­pečnostních kamer, po­řízené v nepřítomnosti majitele bytu, ale v řadě pří­padů již o výstižné re­portáže, v nichž se autor videa nebojí sám vstoupit do strašidelně působí­cích dějů a hledat něja­kou jejich příčinu. V jeho bytě se poltergeist neobjevo­val po ně­ko­lik dnů, jako třeba u nás roku 2006 v Bobrové, ale po něko­lik měsíců. Čímž vlastně vznikal bohatý, do­sud plně nedoce­něný sou­bor vi­deodoku­mentů, označo­vaných skeptiky za videa prezentovaná po­zpátku a za pouhé filmové triky. A tak si tu o filmo­vých tricích něco málo povíme.                        

Pod pojmem 2D (dvojrozměrná) grafika se rozumí ta část počítačové grafiky, která pracuje s dvoj­rozměrnými objekty. Počítačová 3D (trojrozměrná) grafika pak je označením pro tu část počítačové grafiky, která pracuje s trojrozměrnými objekty a je nejvíce užívanou grafikou při vytváření animací. Pod animací se kromě samotného pohybu objektů rozumí i definice zdrojů světla, úhlu pohledu kamery, barev a dalších prvků, které se mohou měnit v čase. Dnes se využívají 2D metody přede­vším pro barevnou korekci, obrazové filtry a retušování obrazu, pokud se např. ně­které ze záběrů točily za různých světelných podmínek. Tato oblast ale není pro trikovou tvorbu tolik zajímavá jako 3D triky a jejich rozmach po roce 1993, kdy se ve filmu Jur­ský park ve větší míře objevily na počí­tačích tvořené scény. Ve 3D počítačových scénách jde především o vy­tvoření celého mo­delu, který lze otáčet a libovolně s ním i s kamerou manipulovat. Naproti tomu při 2D triku objekt nelze otáčet, pouze překreslovat a modifikovat. Laikům nejznámější 2D metodou je asi mor­fing, při kte­rém dochází k plynulé záměně jednoho digitálního obrazu za jiný digitální obraz (např. přeměna obličejů), známý zhruba od konce osm­desátých let.

Digitální filmové triky dnes nacházejí největší uplatnění v zobrazování všelijakých budov a nejrůz­nějších technických zařízení. Mnohdy nemá divák ani tušení o tom, v kolika filmech (ale i zahranič­ních televizních seriálech) některé stavby či budovy nejsou vlastně skutečné. Naopak velké ne­do­statky divák najde v zobrazování živých nestylizovaných objektů, kdy třeba vlasy lidí a srst zvířat už na první pohled neodpovídají našim zkušenostem. Ovšem kvalitní počítačová animace není tak jednoduchá, jak si ji většina laiků představuje. Na digitálních tricích pracují celé týmy ve studiích, vybavených velice drahou moderní technikou. Jinak řečeno, ještě kolem roku 2000 platilo, že kdyby na trikových záběrech z některého nám známých filmů pracoval jen jeden grafik, pak by jednu mi­nutu filmu tvořil celý jeden rok. Navíc i dnešní počítačové scény mají svá slabá místa. Proto také na plátnech kin nejsou k vidění třeba filmové příšery v přímém světle, ale obyčejně jen v šeru či za deště. Pokud totiž ve filmu uvidíte trikový záběr v přímém světle, pak nebudete o jeho reálnosti pří­liš přesvědčeni, neboť světlo zde odhaluje za šera málo po­střehnutelné nedokonalosti a všelijaké nesrovnalosti.         

Tedy i ve světě digitálních technologií platí, že není trik jako trik. A pokud bychom pak měli podrob­něji rozebírat argumenty skeptiků, kteří prohlašují, že Ken Gold­stein za autentické záznamy pro­jevů „poltergeista“ vydává jen počítačové animace (nám známé např. z filmu Jurský park), pak mů­žeme hovořit pouze o 3D počítačových animacích. Neboť u podivně se chovajících objektů by ani ten největší digitální kouzelník takovéto záběry „ne­vykouzlil“ za pomoci 2D metod. Jedním z nejpodivnějších úkazů, coby nepochopitel­ného cho­vání objektů, je právě australský videoklip s televizo­rem, snímaným 3 kamerami současně, na který jsem upozornil redakci Technetu a čtenáře na svém blogu. Dochází zde k jakémusi samovolnému rozkolébání televizoru. Ten se ovšem ne­ko­lébá jen ze strany na stranu, ale proje­vuje se zde místy i tendence ke kolébání dopředu a nazad. Při záběrech ze třetí kamery (de­tail sa­motné základny) je také patrý „samo­volný“ po­sun zá­kladny. 

Oslovil jsem v souvislosti s inkriminovaným videem několik odborníků, zabývajících se počítačovou animací a digitálními triky. Podle nich by například vzhledem k délce klipu (2:20), třem kamerám a 25 obrázkům za sekundu bylo šílenstvím si digitální animací pro nekomerční video přidělávat práci. Smysluplnější by bylo udě­lat vše jako praktický efekt - dát nějaký motorek do podstavce, ta­hat ně­jak za vla­sec, což by bylo rychlejší, levnější a efektivnější. Takovéto zásahy lze sice vyretu­šovat, ale vzhledem k délce klipu by to bylo časově velmi náročné. Protože by to stálo autora hodně ná­mahy a hodně času, zůstala by záhadnou jeho motivace - proč by se s tím vlastně někdo babral, když veškeré videoklipy nahrá­l na YouTube, kde je může každý shlédnout zdarma a video tak ne­přináší autorovi žádný zisk? Navíc se spodní ka­mera hýbe, takže by to rozhodně nebyla žádná jednoduchá záležitost. A kdyby televizí pohyboval někdo, koho by bylo třeba ná­sledně vyretušovat, musí se obnovit pozadí. Při pohyblivé kameře je to však obtížnější, je třeba dopočítat pohyb v pro­storu, samotný televizor by také bylo třeba vyříznout. Ale pak by se zřejmě při práci amatéra vlou­dily chyby v masce, na překryvných hranách, chyby při re­tušování odrazů, nelze opomenout ani měkké stíny. Po­kud by Gold­steinův klip byl k dispozici v lepší kvalitě, mohly by se jako stopy po uvažovaných úpravách při za­zoomování objevit rozdíly v zrnu - toho ale při YouTube kvalitě nedo­sáhneme. Chybné hodnoty u bílé a černé se u You­Tube kvality také prak­ticky nedají posoudit.                                                                                          

Zde inkriminované video:  http://www.youtube.com/watch?v=NwZeKzjAnUk&feature=related   

POKRAČOVÁNÍ ZÍTRA