Zhruba v době, kdy se v tisku objevily první pokusy o vysvětlení samovznícení v rodinném domku Mračkových ve Strašicích, dochází zřejmě k adekvátnímu úkazu i v Kutné Hoře. Po mediálním šílenství, které vypuklo kolem domku Mračkových, nechtějí být přítomné osoby jmenovány. A tak jen mohu obecně říci, že se tento jev vyskytl v souvislosti s pohřbem, a že k němu došlo v kostele při závěru pohřební mše svaté, po třetí hodině odpolední, v úterý 3. listopadu 2009.
Ve všech lavicích kostela posedávali, různě roztroušeni, účastníci tohoto smutečního obřadu. A protože zde nebylo nijak plno, seděla (zhruba v první třetině řad) na lavici jedna z přítomných žen zcela sama. Toho odpoledne venku poprchávalo, obloha byla zatažená a do málo osvětleného kostela z venku okny, osazenými vitrážemi, pronikalo jen chabé světlo, což pochmurnou atmosféru obřadu spolu s pochopitelným emočním vypětím přítomných jen umocňovalo. Potud nic neobvyklého... Ale uvedené ženě v závěru mše na zádech náhle vzplanul - bez jakýchkoliv zjevných příčin - semišový kabát. Došlo přitom i k ožehnutí chlupů lemu kapuce z umělé kožešiny. Ona sama, zaujata obřadem, zahoření kabátu vůbec nezaregistrovala. Pochopitelně se k ní hned vrhlo několik osob, sedících v následující lavici, aby oheň rychle uhasili. Po tomto krátkém incidentu pokračovali přítomní v rozloučení se zesnulým a jeho tělesné pozůstatky byly uloženy do hrobu na hřbitově u kostela.
Prohořelá díra na zádech kabátu výše jmenované osoby je tak velká, že jí prostrčí ruku dospělý člověk. Ovšem na saku kostýmu, který na sobě měla žena pod kabátem, nebyly objeveny žádné příznaky hoření či doutnání. Ba dokonce při zahoření kabátu nepociťovala, sama tato ohněm postižená osoba, žádný žár, ani teplo. Kdybych osobně neznal některé z osob, přítomných tomuto neobvyklému jevu, určitě bych o něm nepsal. Ale tento příklad samovznícení neuvádím proto, abych o něm přesvědčoval skeptiky, abych jej dokazoval a vysvětloval.
Je v tuto chvíli jedno, z jakých fyzikálních příčin došlo k zahoření kabátu. Zde je rozhodující fakt, že 3. listopadu 2009 došlo k jevu, obecně dnes nazývanému "samovznícení", nikoli ve Strašicích, ale ve více jak sto kilometrů vzdálené Kutné Hoře. Pokud jde tedy o jevy samovznícení (i když nemůžeme předpokládat, že k nim vždy dochází ze stejných příčin), nebudou zase až tak ojedinělé a budeme se s nimi ještě setkávat na různých místech naší republiky. Odborníci tak nemohou problematický úkaz samovznícení v domě Mračkových smést, bez jeho skutečného objasnění, jednoduše ze stolu. Ostatně k zahoření nejrůznějších předmětů, označovanému za samovznícení, docházelo v Čechách i před sametovou revolucí. Ale o tom až příště...
-----------------------------------------------------------
P.s.: Až po přečtení tohoto článku na blogu mi dala "samozapalovací" žena souhlas k bližší identifikaci události. Šlo o pohřeb spisovatele Miroslava Švandrlíka v Kutné Hoře. Všichni očití svědci (včetně kněze) v článku zmiňovaného samovznícení jsou živi a zdrávi.
-------------------------------------------------------------------------
Co je to samovznícení ?
Vyjdeme-li z toho, že zapálení nějaké látky není závislé jen na plameni, elektrickém proudu, jiskře, nebo rozžhavenému drátu, dojdeme k poznatku, že směs látek s kyslíkem nebo vzduchem je možné zapálit určitým zvýšením teploty, nazývaným teplotou vznícení. Teplota vznícení je málo závislá na tlaku.Větší vliv má odvod tepla a předešlý průběh reakce. Určitou úlohu hraje také struktura látky. Teplotou vznícení se pak rozumí nejmenší teplota, na kterou musí být směs látky se vzduchem zahřáta, aby se okamžitě zapálila. Dle příčin vznícení pak rozdělujeme samovznícení na fyzikální, chemické a biologické.
Fyzikální samovznícení
a) Způsobené adsorbcí (vázáním na povrch) plynů a par, při kterém vzniká teplo. Příkladem tohoto typu je samovznícení uhlí, kde obsažený uhlík má schopnost svým povrchem pohlcovat plyny a páry, přičemž vzniká teplo. Samovznícení uhlí napomáhá skladování ve velkých hromadách (je splněna podmínka malého povrchu k odvodu tepla).
b) Tepelné, ke kterému dochází dlouhodobým působením tepla v prostředí s nevysokou teplotou, nepřevyšující teplotu vznícení daného materiálu. Protože se v důsledku okolní teploty teplo neodvádí, kumuluje se v materiálu až na teplotu vznícení (zazděný trám v komíně).
c) Ohřevem látky, zapříčiněným úderem (např. třaskaviny), nebo elektrickým výbojem.
Chemické samovznícení
K chemickému samovznícení dochází stykem dvou nebo více látek, při němž probíhá exotermická reakce (vzniká velké teplo). Tyto chemické děje jsou obyčejně vyvolané:
1) stykem s kyslíkem (oxidace). Do této skupiny patří látky samozápalné při styku se vzduchem (bílý fosfor,silany,borany,čerstvě připravené práškové kovy,fermeže). Patří sem jen některé tuky a oleje (musí obsahovat nenasycenou vazbu, musí mít velký povrch k oxidaci a malý k odvodu tepla, množství nasáklého oleje musí být optimální a hustota porézní hmoty musí být také optimální).
2) stykem s vodou. Jde o látky, které reagují s vodou za vzniku hořlavých produktů, které se mohou uvolňovaným teplem vznítit, nebo které při styku s vodou vyvíjejí teplo a tím se vznítí hořlavá látka v blízkosti (sodík,draslík,rubidium,vápník,karbid vápenatý a jiné karbidy).
3) stykem s okysličovadly, která značně snižují teplotu vznícení. Mohou jí tedy snížit až na teplotu místnosti a vyvolat samovznícení (kyslík,chlor,brom,jod,oxidy).
Biologické samovznícení
K biologickému (či biochemickému) samovznícení dochází zejména u nedosušených rostlinných materiálů (seno, luskoviny, obilniny, listí) působením mikrobiologického impulsu, kdy teplo vzniká činností mikroorganismů. Podmínkou pro samovznícení je nerovnoměrné rozložení vlhkosti a tím různorodá jakost vrstvené hmoty.
