Hypotéza bipedálního hominida

Správně by měl nést tento článek název Hypotéza bipedálního hominida z hlediska vědeckého skepticismu. Neboť na sporná témata, tedy i na hypotézu bipedálního hominida, lze nahlížet z pozice vědeckých poznatků nepředpojatě a vyvarovat se ortodoxního skepticismu některých „záhadobijců“ z řad vědeckých fundamentalistů, kteří každou záhadu bez podrobného studia dané problematiky rychle a jednoduše smetou ze stolu s tím, že jde jen o pouhý podvod, nebo výmysl.

Pokud se máme zabývat hypotézou neznámého bipedálního tvora, údajně se vyskytujícího v Severní Americe, pak platí, že na základě současných vědeckých poznatků by bipedalitu bylo možné (hypoteticky) přisuzovat kromě Homo sapiens některým hominidům. I když bipedalita bývá u lidoopů pozoro­vána vzácně, neznamená to ještě, že si nemohl nějaký hominid v průběhu svého evolučního vývoje osvojit bipedalitu, podobající se bipedalitě lidské, tedy že se naučil chodit po dvou. Podobně byla ještě nedávno drtivá většina vědecké obce přesvědčena o tom, že lidoopi neumí plavat a že se tedy v hluboké vodě musí všichni lipoopi utopit. Dnes každý etolog a prima­tolog neinformované pochybovače o schopnostech lidoopů vyvede z omylu doloženými příklady volně žijících orangutanů, kteří se na Borneu sami naučili plavat a mohou tak překonávat hlubo­kou vodu při cestách za potravou (nutno podotknout, že bornejský orangutan umí i chytat ryby). Zrovna tak může primatolog pochybovačům podat důkaz o tom, že se orangutan, žijící v zajetí, naučí plavat v bazénu. A to samé platí též o lidoopovi, který je nám lidem na evolučním stromu nejblíže - o šimpanzovi, který nejenže se naučí v bazénu plavat, ale dokonce se naučí (jako jiní primáti) i bravurně potápět.

Zde zajímavá, krátká videa :  

http://www.youtube.com/watch?v=uRY7pUj8FI0

http://www.youtube.com/watch?v=9ObDgBLFo9w

                               Vlevo orangutan plave v řece, vpravo orangutani loví ryby. 

Na internetu se objevují námitky vědeckých fundamentalistů (ortodoxních skeptiků), že pro ob­jasnění záhady bipedálního Bigfoota nemusíme hledat bipedálního hominida, neboť příležitostná bipe­dalita byla v Severní Americe pozorována u medvěda černého, tedy baribala. To je do jisté míry pravda. Ve všech takovýchto případech se však nikdy medvěd, který „kráčel“ po zadních, nero­zeběhl tako­vou rychlostí, jaké dosahuje při kvadrupedním sprintu. Jinak řečeno, dosud nikdy ni­kde nebyl po­zorován medvěd, který by ve volné přírodě utíkal po dvou. Navíc se v případech po­někud neohrabané medvědí „chůze“ jedná vždy o pouhých několik krátkých „kroků“, neboť med­věd dokáže tzv. chodit po dvou jen na malou vzdálenost, a rozhodně nepod­niká žádné bi­pedální „treky“.   

V novinách a časopisech se také objevuje tvrzení, že dosud legendami opředený tvor zvaný Yeti podle prof. Bryana Sykese z Oxfordu není ničím jiným, než hybridem ledního medvěda (ovšem podle zmi­ňované analýzy DNA by nemělo jít o polárního medvěda, ale spíše o populaci medvěda hně­dého, ze kterého se kdysi vyvíjel medvěd lední), což měl údajně dokázat již horolezec Reinhold Messner. V tomto případě však ortodoxní skeptici „pláčou na špatném hrobě“. Už publi­cista Louise Jarvis uhodil hřebík na hlavičku, když ve své recenzi Messnerovy knihy ''My Quest for the Yeti'' říká: „...především asi nikdy úplně nepochopíme, jak by si někdo mohl medvěda typu grizzlyho splést s obřím opočlověkem. Tato nepříjemná otázka ponechává dveře legendy pootevřené (New York Times, June 11, 2000).“ A mně nezbývá než s ním souhlasit. Ne­boť jsem ještě nikdy, opakuji nikdy, od žádného zoologa nebo etologa neslyšel o tom, že by některý z medvědů, ať už by to byl medvěd lední, nebo gryzly, či nějaký baribal, ve volné přírodě cho­dil do kopce po zadních - tedy že by se jeho pohyb po svahu, tedy nakloněné rovině, vyznačoval bi­pe­dalitou podobné té, jakou známe u člověka (něco takového nebylo v případě zvířat volně žijících v přírodě pozorováno u medvěda, ale u go­rily). Sa­mo­zřejmě z hlediska pravděpodobnosti nelze ani tuto eventalitu úplně vyloučit, neboť ani zde není pravděpodobnost nulová, a ne­mohu tedy tvrdit, že hypotetická bipedalita neznámé subspe­cie mědvěda není vůbec možná. Avšak jsem pře­svědčen o tom, že bipedalita srovna­telná s lid­skou chůzí je u volně žijících medvědů málo pravděpo­dobná. 

Ale vezměme si konkrétní příklad. Pokud objevíme v zimě na svahu nějakého kopce ve sněhu dlouhou řadu čerstvých stop, které se podobají řadě stop bosých lidských chodidel (s jasně roz­lišitelnými prsty), pak je zřejmé, že tudy prošel bipedální tvor. A pak to také znamená, že zde do svahu stoupal A) bosý člověk (bez bot) s nějakou anomálií v případě jeho chodidel či prstů, pro kterou se jeho stopy poněkud liší od běžných lidských stop, nebo B) nějaký šprýmař, který měl na podrážkách svých bot připevněný model chodidel vymyšleného homonida, nebo C) nám ne­známý bipedální hominid, jehož stopy ve sněhu se podobají stopám lidským. Můžeme vzít v úvahu i „medvědí“ variantu vědeckých fundamentalistů, ale potom ji musíme aplikovat i na jiná pozorování.       

Zajímavé pak budou stopy podobající se lidským, které neznámý bipedální tvor zanechal v jarním období pod námi sledovaným úbočím kopce ve vlhkém písku, měkké hlíně nebo blátě. Jestliže se antropologové a zoologové shodnou na tom, že tyto stopy v terénu s největší prav­děpodobností nezanechal bosý člověk, pak je zřejmě zanechal A) nějaký šprýmař, který měl na podrážkách svých bot připevněný model chodidel vymyšleného hominida nebo B) nám dosud neznámý bipedální hominid, nebo C) podle ortodoxních skeptiků bipedální medvěd. Možnost C) je z hlediska sou­časných poznatků o anatomii medvěda nejméně pravděpo­dobná, přesto ji nelze úplně vyloučit a je třeba se jí zabývat. V takovém případě pak musíme inkriminované šlápoty pečlivě prohlédnout v místech, kde údajný medvěd zanechal otisky jednotlivých prstů zadních tlap, na kterých spočívá celá jeho váha. Jestliže ani u jedné z prohlížených stop neobje­víme nad otisky prstů otisk drápů (medvěd nedokáže zatáhnout drápy jako některé kočkovité šelmy), mů­žeme pak prohlásit, že před sebou s největší pravděpodobností nemáme stopy med­věda. O medvědech bychom mohli u těchto stop hovořit jen tehdy, kdyby šlo o hypotetický pod­druh med­věda, pro kterého nejenže je charakteristická bipedie, ale dokonce i absence drápů na zadních tlapách. Avšak existence takovéhoto medvěda se většině expertů bude jevit ještě ab­surdnější, než existence neznámého bipedálního hominida (který nemá na prstech u nohou drápy, ale jako všichni hominidé nehty podobné lidským), podle kryptozoologů se vyskytujícího v zalesněných údolích Himálaje, nebo v severoamerických lesích.                                     

Vlevo stopa padělatele, vpravo zřejmě nejslavnější stopa údajného Yetiho, kterou v roce 1951 v Himálaji vyfotografoval Eric Shipton.

Jestliže jsme zvyklí hledat racionální vysvětlení záhad, bude třeba nahlí­žet i na problematiku hypotetického hominida, označovaného za Bigfoota nebo Sasquatche, konkrétně pak na dosavadní postřehy očitých svědků, z pohledu vědeckého skepticismu. Zde ovšem uvažujeme poznatky v posledních letech se objevujících svědků důvěryhodných, z řad lidí vzdě­laných, dobře obeznámených se zvířaty Severní Ameriky. Samozřejmě žádné svědectví očitých svědků, kteří se měli s tzv. Bigfootem údajně setkat, nelze chápat jako nezvratný důkaz. Tito lidé však mají určité poznatky z pozorování neznámého bipedálního tvora, pro které existuje jen omezený počet možných racionálních vysvětlení.         

Kromě bipedality velkého, neznámého tvora (čemuž se zdají nasvědčovat stopy nalezené v místech, kde byl pozorován) je to především jeho házení kamenů a smrkových nebo borových šišek po lidech, přičemž horizontální dráha letu vrhaných předmětů představuje parabolu a nejde o dráhu vertikální, tedy o pouhý volný pád.Takovéto chování neznámého tvora může být interpretováno jako dominantní či teritoriální chování. V případě „medvědí hypotézy“, však poznatky pozorovatelů neladí s orto­doxními skeptiky navrhovaným živočišným druhem. I když se mohou medvědi naučit v cirkuse všelijakým kouskům (třeba jezdit na horském kole, nebo terénním motocyklu), není nikde v odborné literatuře popsán případ, kdy medvěd sbíral ze země kameny a házel je po lidech. Zde nejde o pouhé „odmetání“ či „odstrkování“ předmětů, ale o jejich cílené vrhání na dálku. Takovéto chování bylo pozorováno u některých primátů, především pak lidoopů. Například 33-letý šimpanz Santino z Furuvik Zoo ve Švédsku také na návštěvníky hází malé kameny, které si za tímto účelem nasbíral ve výběhu. V případě těchto plánovaných útoků lidoopa hovoří etologové o vyspělém myšlení, obvykle spojovaném pouze s Homo sapiens. Ale takovéto chování není u vyšších primátů výjimečné. V zoologických zahra­dách najdeme mezi chovanými primáty mnoho dominantních samců, kteří hází po lidech vše­lijaké předměty. 

Jinak řečeno, poznatky důvěryhodných pozorovatelů A) vypovídají něco o výskytu neznámých bipedálních tvorů v severoamerické divočině, nebo B) dokládají existenci skupiny lidí (spik­lenců), kteří mystifikují náhodné pozorovatele ve dne i v noci, a to v nejrůznějších odlehlých ob­lastech celé Severní Ameriky tím, že po nich z úkrytu hází kameny a zanechávají v okolním te­rénu uměle vy­robené stopy. Pokud však nahlížíme na existenci neznámého tvora z pohledu vědeckého skepticismu, rozhodně nepatříme k zastáncům konspiračních teorií, kterými redaktoři nejrůzněj­ších novin a časopisů s oblibou objasňují záhady.   

Pokud má například některý z  úzce specializovaných molekulárních biologů rozsáhlé znalosti a zkušenosti ze svého oboru, ještě to neznamená, že má také přehled o všech studiích prima­tologů, které by mu umožnily posoudit daný problém. A tak si kritikům hypo­tézy reliktního hominida ze severoamerických lesů, kteří se nechtějí zpronevěřit zásadám vě­deckého skepticismu, dovolím doporučit alespoň „Primate Stone-Handling Study“. Primato­logové Michael A. Huffman, Charmalie A. D. Nahallage a Jean-Baptiste Leca z Pri­mate Research Institute v japonském Kjótu uzavírají svoji studii chování makaků těmito slovy: "Nedávný vznik jedinečného chování, házení kamenů, může sloužit k rozšíření účinku zastrašování. Výzkum takovéto transformace může vrhnout světlo na použití kamenných nástrojů v evoluci časných hominidů (Primate Stone-Handling Study, Current Directions in Psychological Science).“ Ne každý zoolog a etolog bude asi souhlasit s jejich poznámkou o evoluci hominidů. Ale jistě bude souhlasit s tím, že házení kamenů je u hominidů jedním z projevů zastrašování.

Nahallage, C.A.D. and Huffman, M.A. (2012). Stone handling behavior in rhesus macaques (Macaca mulatta), a behavioral propensity for solitary object play shared with Japanese macaques. Primates, 53 (1): 71 – 78.

Nahallage, C.A.D. and Huffman, M.A. (2008). Environmental and social factors associated with the occurrence of stone handling behavior in a captive troop of Japanese macaques. International Journal of Primatology, 29(3): 795-806.

Nahallage, C.A.D. and Huffman, M.A (2008). Comparison of stone handling behavior in two macaque species: It’s implications for the role of phylogeny and environment in primate cultural variation. American Journal of Primatology. 70: 1124-1132.

Leca, J.-B., Nahallage, C.A.D., Gunst, N., Huffman, M.A.(2008). Stone-throwing by Japanese macaques: form and functional aspects of a group-specific behavioral tradition. Journal of Human Evolution 55: 989-998.

Nahallage, C.A.D. and Huffman, M.A. (2007). Age-specific functions of stone handling, a solitary object play behavior in Japanese macaques (Macaca fuscata). American Journal of Primatology 69(3): 267-281.

 

                   

Autor: Karel Wágner | pátek 25.10.2013 8:59 | karma článku: 14,24 | přečteno: 737x
  • Další články autora

Karel Wágner

Čert aby se v tom vyznal (III)

29.5.2024 v 9:09 | Karma: 10,11

Karel Wágner

Čert aby se v tom vyznal (II)

28.5.2024 v 9:09 | Karma: 9,77

Karel Wágner

Čert aby se v tom vyznal

27.5.2024 v 9:09 | Karma: 17,08