A není to našim novinářům divné ?

Dnes ráno se objevil na iDNES článek „Sunnité stupňují útoky na Asada, žene je ruské bezhlavé zabíjení“ (idnes.cz, 13.10.2015 06:13), kde původně při jeho zveřejnění v titulku nebyli „sunnité“, nýbrž „islamisté“.

Jak se zdá, článek později zmizel. Nicméně pod článek se pode­psala redakce iDNES a ČTK a říkalo se v něm: „An-Nusra, která se hlásí k teroristické organizaci Al-Káida, je vedle konkurenční IS nejdůležitější džihádistickou skupinou v zemi. USA a další západní státy ji zařadily na seznam teroristických skupin.“ S čímž nelze až tak úplně souhlasit. Neboť za celou dobu vojenského zásahu Spojených států a jejich spojenců v Sýrii nejenže nebyly milice Fronty an-Nusrá zlikvidovány, ale naopak posílily své pozice. Nyní se dokonce obrací mluvčí Fronty an-Nusrá abú Muhammad Džulání na všechny frakce isla­mistů, aby každý den zasahovaly alavitská (pod správou současné vlády) města a vesnice stovkami raket, přičemž několik hodin po jeho vystoupení dvě střely zasáhly v Damašku ruské velvyslanectví.

To není našim novi­nářům divné, že se nálety koalice, vedené Spojenými státy, vyhýbaly v Sýrii zásobovacím trasám, velitelským stanovištím, výcvikovým táborům, nebo muničním skladům Fronty an-Nusrá? A není jim divné, že podle ruského ministerstva obrany Pentagon odmítá s Ruskem sdílet informace o pozicích IS? Divné jim to nejspíš není, neboť dosud i opakují mantru, že Svobodnou syrskou armádu (FSA) je třeba označovat po vzoru Spojených států a jejich spojenců za protiasadovskou „umírněnou opo­zici“. Oni ji Spojené státy opravdu oddělují od Islámského státu (IS) a dalších nejradikálnějších is­lamistických struktur, ale nakonec také přiznávají, že se podílejí na jejím výcviku a logistic­kém zajištění skrze Turecko, Saúdskou Arábii a Katar. Přitom je všem redakcím našich novin a ča­sopisů známo, že před rokem, konkrétně v září 2014, Svobodná syrská armáda (FSA) uzavřela na předměstí Damašku dohodu s IS za účelem společného boje proti syrské vládě. A jak se ostatně uvádí i v našich sdělovacích prostředcích, k Islámskému státu od té doby přeběhlo mnoho „bojov­níků Svobodné syrské armády“. Přesto podle posledních zpráv Spojené státy doručily dalším „opozičním bojovníkům“ 50 tun munice a ručních granátů, naložených do několika transportních letounů McDonnell Douglas C-17, což Pentagon americké televizní stanici CNN již potvrdil.

Osobně jsem zažil v roce 1968 „příchod vojsk Varšavské smlouvy“ a jako většina mých vrstev­níků od té doby Rusy moc nemusím. Dodnes vzpomínám na letáčky, kterými na Václavském ná­městí byla v srpnu toho roku oblepena jezdecká socha Sv. Václava, především pak na ten nej­častěji citovaný: „Lepší hřebík do prdele, než mít Rusa za přítele“. To ale neznamená, že nemohu chápat dnešní geopolitickou situaci a že budu zavírat oči před holými fakty. Neboť stále platí, že nikdo syrské „rebely“ oficiálně neuznal za skutečnou vládu, která by měla mandát na schválení vojenské operace zahraničních sil. Operace Spojených států a jejich spojenců v Sýrii se podle ja­kéhosi oslího můstu mají opírat o žádost Bagdádu, neboť likvidace cílů za hranicemi Iráku je pova­žována za „součást jeho obrany“. Přitom jakákoli bojová operace v cizí zemi musí proběhnout v souladu s rezolucí OSN nebo na žádost představitelů daného státu. A západní koalice se při svých vojenských operacích na území Sýrie nemůže opřít o žádnou rezoluci OSN, ani o oficiální žádost legitimní syrské vlády.

Není pro nás bez zajímavosti, že mezi spojenci Spojených států nacházíme i Saudskou Arábii. A rozhodně zajímavý byl i nedávný komentář britského deníku The Independent, podle kterého se saúdský vliv šíří nerušeně po světě. Jak se v komentáři říká, král Salmán nabídl vybudovat 200 mešit v Německu, když tam nyní přišly statisíce lidí, většinou muslimů (pozn.: tuto zprávu prvně zveřejnil libanonský list Al Diya, pročež je někdy označován za hoax). Ovšem nenabídl nic k zajištění základních potřeb uprchlíků, je ochoten dát peníze jen na wahhábitské mešity, trojské koně saúdského tažení. „Během 14 let od září 2001 jsou Saúdové stále agresivnější. Vrhají peníze do islamistických organizací a operací, podporují učení, jež udržuje ženy a děti v porobě, a odsuzují liberální hodnoty i demokracii. Za naprostého mlčení Západu bombardují Jemen, kde již zabili tisíce civilistů.“ Celý komentář končí těmito slovy: „Naši lídři však nebudou čelit Saúdské Arábii, zdroji islamistického vymývání mozků. Neudělají to kvůli ropě a ziskům z prodeje zbraní. Političtí zbabělci a nemorální kšeftaři jsou skutečnou hrozbou pro národní bezpečnost“.

Ve skutečnosti tedy redakce deníku The Independent nazývá, jak se u nás říká, věci pravými jmény. Vždyť i naše deníky v poslední době několikrát upozorňovaly na fakt, že letouny arabské koalice vedené Saúdskou Arábií nerušeně pokračují v  bombardování Jemenu. Podle odhadů OSN si letos bombardování Saudů a jejich spojenců vyžádalo více než 4 400 civilních obětí, asi 20 milionů Jemenců potřebuje humanitární pomoc, přičemž podle novějších informací agentury AFP (Agence France-Presse) již celkový počet civilních obětí přesáhl 5 400. Už v březnu oznámil Dětský fond OSN (UNICEF), že nejméně 115 dětí zahynulo o a 172 dalších bylo zmrzačeno během bombardo­vání. A jak uvedla americká tisková agentura Associated Press (AP), bombardování v centru je­menské metropole nedávno kromě několik restaurací zasáhlo také školu, plnou dětí. A tak není divu, že organizace na ochranu lidských práv zvaná Amnesty International (AI) již Saúdskou Arábii za to, že míří své údery na civilisty a v konfliktu používá i kazetové pumy, obvinila z páchání válečných zločinů v Jemenu.

Každý jen trochu soudný čtenář nemůže uvěřit tomu, že rozsáhlé bombardování vojenských cílů nemá za následek oběti z řad civilního obyvatelstva, i když se tomu snaží vyhýbat. Tedy bez civilních obětí se neobejdou ani současné nálety syrského a ruského letectva. O tom se u nás ve sdělovacích prostředcích mluví, ale nemluví se již o tom, koho v té da­leké Sýrii ruské letouny vlastně bombardují. Tak tedy především je to konglomerát volně spojených a ne­příliš koordinova­ných milicí, kam patří i tzv. Svobodná syrská armáda (FSA), která spojuje milice tvořené dezertéry ze syrské armády, v našem tisku často označované za „umírněné vzbouřence“. Ovšem jak se v několika komentářích zahraničního tisku říká, ve skutečnosti se již FSA téměř roz­padla a většina těchto „umírněných vzbouřenců“ přeběhla k islamistické an-Nusře nebo k tzv. Islámskému státu, přičemž zbytek FSA prodává své (to jest Američany dodané) zbraně tomu, kdo dá nej­víc.

Vedle FSA jsou to pak lokální milice, zakořeněné v sunnitském obyva­telstvu, které vyznává ideo­logii sunnitského Muslimského bratrstva a snaží se vytvořit vlastní stát. Za spojence této skupiny lze považovat i řadu islamistických organizací Palestinců, jako je např. Hamás (který právě vyhlásil v Izraeli třetí intifádu), nebo Islámský džihád. Samo Muslimské bratrstvo je jedním z největších is­lámských hnutí se znaky islámského fundamentalismu a Rusko, stejně jako Izrael, jej řadí mezi te­roristické organizace, přičemž v arabském světě vedle Egypta již Muslimské bratrstvo za terorit­stickou organizaci prohlásily i Spojené arabské emiráty, konfederace sedmi ropných arabských království.

Na vývoj událostí v Sýrii mají rozhodující vliv i roztroušené milice označované za „mezinárodní džihádisty“, v nichž se bojů aktivně účastní občané asi padesáti států z celého světa, včetně Čečenců. V této skupině „povstalců“ svým jasným ideologickým cílem i účinným způsobem boje obzvláště vyniká svaz Džabhát an-Nusrá il-Ahl aš-Šám, blízký al-Káidě. Plný název této organizace, obvykle zkra­covaný na Džabhát an-Nu­srá, v překladu znamená „Fronta na podporu lidu Velké Sýrie“. Ovšem přísluš­níci Fronty an-Nusrá nemluví o dnešní Sýrii, nýbrž o „aš-Šámu“, tedy o území, které je označováno jako „Velká Sýrie“. To má zahrno­vat též Libanon, Izrael a Jordánsko. Islamisté z Fronty an-Nusrá hod­lají v Sýrii odstranit „alavitské uctí­vače model“ a deklarují boj proti židovskému státu Izrael. Ovšem jejich hlavním cílem je rozšířit islám do celého světa, proto také Turecko Frontu an-Nusrá podpo­ruje a často jí dodávalo zbraně.

Pokud jde o vlastní obyvatelstvo, dosud režim prezidenta Bašára Asada podporovala koalice ala­vitů, Drúzů, Kurdů, křesťanů a šíitů, ale též i mnoho sunnitů, kteří sice nejsou Asadovou diktaturou příliš nadšeni, ale dávají přednost jejímu sekulárnímu charakteru před radikálně islamistickou al­ternativou. Z Libanonu podporoval Asada bojovými aktivitami ještě šíitský Hizballáh a z Íránu pří­slušníci revolučních gard, dále pak sekulárně orientovaná palestinská seskupení jako např. Lidová fronta pro osvobození Palestiny - Hlavní velení (PFLP-GC). A na mezinárodní scéně stojí za syr­skou vládou vedle Íránu především Rusko a Čína, které ji také vydatně zásobují zbraněmi. Na po­čátku tohoto roku zhruba 200 000 tisíc vojáků dosud oddaných Asadovu režimu mělo proti sobě zhruba 100 000 bojovníků, složených (rovněž odhadem) z několika stovek milicí nejrůznějšího ra­žení, bojové sily, ideologie i cílů. Situace se ovšem v případě Kurdů částečně zkomplikovala, ne­boť západním poradcům se podařilo zformovat širší koalici „syrských povstalců“ (organizace si dala název Demokratické síly Sýrie), ke které se měly v těchto dnech údajně připojit i levicově ori­entované milice YPG, v podstatě odnož známější PKK (Kurdské strany pracujících), kterou bom­barduje Turecko.

Ve čtvrtek 8. října 2015 v bavorském Pasově při pódiové diskusi pořádané deníkem Passauer Neue Presse, předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil: "Evropa potřebuje lepší vztahy s Ruskem, napětí je třeba uvolnit, i když to nemusí být nutně populární".  Podle jeho výroků by Evropa vůči Rusku měla zaujmout nový postoj: „S Ruskem se musí zacházet slušně,“ řekl. Na­čež k tomu dodal: „Nemůžeme dovolit, aby nám vztahy s Ruskem diktoval Washington.“

Přitom však za pouhé čtyři dny po jeho vystoupení v Lucemburku ministři zahraničí členských zemí EU ve svém prohlášení vyzvali Ruskou federaci, aby okamžitě zastavila své útoky na rebely, boju­jící proti Bašáru Asadovi.