Kulturní dědictví národa /zdá se/ příliš nikoho „netankuje“. Právě teď uplynulo jedno smutné výročí, kterého si sotvakdo všimne, natož připomene. Je to totiž celých pět let od okamžiku, kdy vyšlo zatím (?) poslední číslo Nových POJIZEREK, novodobého pokračovatele Pojizerských listů, které v Pojizeří vycházely s krátkými přestávkami dlouhých 122 let!
Pro zainteresované nebylo lehké přerušit pouť jedněch z nejstarších novin v Evropě (!), ale současný mediální svět nebere ohledy na nic, o čemž se na vlastní kůži přesvědčila mj. např. záhy zaniklá redakce Turnovského a semilského deníku. Moje noviny tvářící se jako Vaše se jimi klidně mohly stát, ale v těch míň informovaných jenom ještě víc utvrdily nejistotu přespolních, nacházejí-li se právě v Turnově nebo Trutnově.
Zkrátka z tradice už dnes nikdo nevyžije, Pojizerky nevyjímaje. Pár rozpačitých ohlasů boj o přežití či rozdmýchání jiskérky naděje rozpoutat nemohlo, oslovená „stébla“ někdo zcela potopil. Bohužel. Pojizeří Českého ráje teď nemá své noviny, a svět jde dál mílovými kroky…
Obyvatelstvo je všemi možnými způsoby zahlceno bulvárními zprávami a servírují se mu jen samá neštěstí a tragédie lidských osudů. Všudepřítomná reklama ubíjí, a na knížky v knihovnách pomalu sedá prach zapomnění. Lidstvo si u „compů“ kazí zrak, oddělává svá již tak pokřivená záda a do mozku „pere“ spoustu „strašně důležitých“ informací.
Mediální rybník je čím dál tím mělčí, protože po novinách, které s lidmi opravdu žily, aby poté klesly až ke dnu, už zkrátka není poptávka. Ta zpráva nepřišla jako BLESK z čistého nebe, to jen Damoklův meč přetaven byl ve smrtící ŠÍP. Schránky domácností tak /mnohdy proti vůli jejich majitelů/ plní obden haldy „bezplatných novin“, které mezi sebou bojují ne o přízeň čtenářů, ale o peníze inzerentů či různých sponzorů. Vrcholem českého cynismu jsou potom ryze komerční tiskoviny, dotované z veřejných peněz. AHA, máme to ale PESTRÝ SVĚT, chce se konstatovat…
Nelze se potom divit, že mnozí pak na tragédii pohlížejí jako na smutnou komedii, jíž někdo může naopak považovat za veselou tragédii. Spousta lidí je pak z toho „hin“. Všichni „in“ proto chtějí mít GLANC, a tak Muži jsou /zpátky/ na stromech, manželky Zoufalé, a ti zbývající, mladí, jsou strašně, ale opravdu strašně neklidní, protože stále ještě nevědí všechno. Jako třeba to, že nějaké občanské sdružení Paměť pořád ještě vydává vlastivědný sborník „Od Ještědu k Troskám…“
Stále ještě „deme“ k troskám paměti národa, nebo v nich už šlapeme? S hlavou v oblacích /starostí/ totiž člověk jen velice stěží pozná, kdy už mu opravdu začíná téct do bot…
